h…takže se vlastně vůbec nic nezměnilo. Jen se mi postupem času povedlo se v sobě alespoň trochu vyznat a hodně věcí pojmenovat.

Napřed si mysleli, že mám vadu očí, později mozku…

Kdybych měla jednou větou odpovědět na vaši otázku, co mě přivedlo k magii, měla bych problém. Zkusím to nějak shrnout, snad vás to nebude nudit...

Celé by se to ale dalo s trochou humoru přirovnat rozvíjení se nějaké choroby. :-)

Všechno se vlastně, když tak nad tím přemýšlím, dlouho dělo jakoby vedle mě, nebo na úrovni někde uvnitř. Spíš automaticky. Jako když se nám nebo v nás dějí věci, o kterých sice víme, děláme je, ale nevíme, co znamenají. Tedy pro nás.

Pro okolí znamenaly dlouho spíš problém.

Už od dětství jsem skoro nic nedělala normálně – tedy běžně.

A to fakt nepřeháním.

Knedlík? Ne, raději zrní

Chudák moje maminka se mě snažila udržet při životě už od narození. Když pominu fakt, že ve chvíli, kdy jsem se narodila, nás právě bratrsky decimovala ruská vojska a později po mně v kočárku i stříleli (byl modrobílý a červené plymo – provokace), měla jsem tak panickou hrůzu z jídla, jaká se nevidí.

Mateřské mléko máma odstříkávala a doslova ho do mě pumpovala z lahve. Dostat do mě cokoli ústním otvorem trvalo hodinu i déle a polovinu jsem poslala zpátky buď během procedury, nebo krátce po ní.

Moc jsem neprospívala. Byla jsem chudokrevná, neurotická, uzavřená a strachy ze tmy jsem nespala.

Když mi bylo něco přes tři roky, začala mě babička vozit na chatu do Davle, kde jsem měla v přírodě nabýt něco životní energie.

Bylo mi tam dobře. Pozorovala jsem stromy, broučky, ptáky..

vNa chatě jsem se také poznala s Vendulkou, která byla o tři roky starší a měla mě prakticky celý den na starosti.

Bylo to bezva. Hlavně mě nenutila jíst.

Ani nemusela. Jedla jsem a ráda.

Jen to nebyly knedlíky, kterými mi babička tvrdošíjně ztrpčovala život, ani míchaná vajíčka, ze kterých se mi chtělo zvracet.

Například šunku jsem dokázala orálně tak dokonale dehydrovat, že se mi z pusy po dlouhých minutách přemílání doslova vysypala.

Jediná Vendula věděla, že neumírám, že takhle žiju.

Vydržela jsem sedět třeba dvě hodiny v pšeničném poli a pojídat dozrávající zrní. To jsem zajedla šťovíkem a lesními jahodami. Jedla jsem i jiné kytky, syrové houby, kaštany, kukuřici, bezinky, květy hluchavky... prakticky jsem jedla s chutí jen to, co byl ryzí produkt přírody v původním balení.

Měla jsem tak přísun bílkovin, vitaminů i minerály. Tehdy jsem to ale takhle nehodnotila. Můj díl knedlíků, řízků, vajíček a jiných „jedů“ vždy vyfasovala chudák Vendula, protože jinak bych už nesměla ven.

Byla jsem hubená, ale byla jsem doopravdy zdravá.

Když tak nad tím přemýšlím, zatímco píšu, napadá mě, že Vendula je zřejmě vtělený Anděl, který mě měl provést dětstvím.

Byla to totiž vždycky právě ona, která mě hlídala, mockrát ochránila, směrovala i vyslechla, když jsem vídávala věci, které jiní lidé nevidí, když jsem říkala, co se stane, a nechápala jsem to. Bála jsem se tmy, hlasitých zvuků, bála jsem se, že umřu...

Pokaždé mě ujišťovala, že je to normální. Nechápu, kde to ve svém věku vzala. Vyrostla jsem pod jejím vlivem i ochranou do svých šesti a jejích zhruba deseti let.

Vona má jiný oči, paní Kulíčková

mBylo mi právě kolem těch šesti, když jsem přišla za Vénou s tím, že vidím lidi barevně a že mám kamarády, které máma, ani babička nevidí.

Zatímco moje maminka mě po té, co jsem jí to řekla, okamžitě odvedla na oční, Véna s klidem oznámila mojí babičce: „Vona má jiný oči, paní Kulíčková, vidí na ně, ale jinak. Vona ale není nemocná.

Když se maminka dověděla o mých kamarádech, kterým jsem dala i jména, a když jsem jim jednou ráno dokonce prostřela k snídani a pravila jsem, že jsou pořád se mnou, objednala mě k psychiatrovi.

Véna suše konstatovala: „To asi budou ňáký duchové, se neboj, jsou s tebou, protože to tak chcete,“ a hotovo. Vnímala je se mnou. Vysvětlovala, naslouchala a nic jí nepřipadalo divné. Nemyslela si, že jsem cvok. Nepochybovala o tom, co říkám, rozebírala moje sny, o kterých jsem mluvila (uměla jsem snít i ve dne). Jednoduše to přijímala jako fakt.

Pak jsme na chatu přestali jezdit a mně to chybělo.

Začala jsem filmovat, ale svět tajemna mě neopustil ani při tom. Kouzelná lahvička, zvířátka, to všechno do mého pzpůsobu vnímání světa i jakéhosi vývoje krásně zapadlo.

Následovala strašná spousta věcí, které se nevejdou sem, ale do knížky se vešly.

Prostě postupně jsem si uvědomovala, že se s tím dá žít, že jsou věci, které sice nejsou vidět, ale existují a jsou i krásné.

Chtěla jsem víc. Hlavně jsem toužila vědět proč.

Pořád jsem nechápala, odkud se to bere.

Potkala jsem postupně hodně lidí a dozvěděla se díky nim hodně věcí.

Paní Myslíkovou, která vyprávěla o tom, že stromy jsou živé, že existují elfové a víly a že je lze vidět, když se člověk dokáže dívat. Byla jsem šťastná, že to říká ještě někdo jiný. Dospělý.

Paní Brožovou, která hovořila o věcech, jako by každá žila svým životem, i o tom, že všichni tvorové na světě jsou si rovní. Že by člověku nemělo být jedno, co dělá druhým, protože to vlastně dělá sobě. Že schopnost vtícit se není slabost, ale dar. Pojmenovala věci, které jsem podvědomě cítila také...

Všechno do sebe zapadalo a nic se nedělo náhodou. Náhody totiž nejsou. 

Ale jestli chcete…

  • Náhodou jsem se s Vénou potkala po X letech v centru Prahy, právě v době, kdy jsem ji hodně potřebovala
  • Náhodou mezitím vystudovala astrologii a náhodou mě k ní přivedla
  • Náhodou jsem se setkala s Arianou Argoni, u které jsem poprvé uviděla Tarot
  • Náhodou jsem doprovodila jinou kamarádku, která se náhodou zajímala o to stejné jako já, k paní Košanové a ona mi náhodou ve dveřích svého bytu řekla: „Proč jde čarodějnice za čarodějnicí?“
  • Náhodou mi tato žena řekla – „Ty budeš psát, a nejen to!“
  • Náhodou jsem to zkusila
  • Náhodou jsem teď tady

To jsem hodně zrychlila, ale tak to bylo. Mezitím se mi přihodila spousta věcí a bylo i hodně výhybek, ale žádná, ani ta nejnenápadnější, nebyla náhodou. Čím víc jsem se soustředila na tyhle otázky, tím víc nenápadných odpovědí jsem dostávala...

Jedna byla zásadní

Viděla jsem Bohyni a slyšela hudbu, kterou nedokážu popsat

bZa největší posun, za takovou mega výhybku pokládám sen, o kterém jsem se zmínila v pátek.

Mohlo to být tak zhruba osm let zpátky.

Byla jsem na místě, které neumím popsat, ale bylo to zvláštní, až pohádkové místo. Šlo se tam takovou branou a kdosi mě tam, když jsem požádala, vpustil.

Průvodkyní mi byla překrásná žena. Ona jako by zářila bledě modře. Její postava mi přišla průsvitná. Byla nadlidsky krásná.  

Řekla „něco Ti ukážu“ a já uviděla úžasné, obrovské krystaly všude kolem nás. Bylo to nepředstavitelné. Napřed jsem myslela, že je to led, ale bylo to teplé.

Navíc jsem uslyšela hudbu, kterou, kdybyste mě zabili, nedokážu k ničemu přirovnat.  K ničemu, co je na tomhle světě. Žádný nástroj bych nemohla jmenovat.

Ta hudba jako by procházela člověku skrz tělo.

Pak tam byl muž.

Měl dlouhý tmavý plášť a vousy, ale nebyl starý. Vnímala jsem ho jako někoho, kdo k té ženě patří, ale nepřišel mi jako její manžel. Připadal mi autoritativní, silný, ale přátelský. Byli každý úplně odlišný, a přesto něčím patřili k sobě.

Ukázal mi jiné místo a oheň. Prostě různé druhy ohně a já se ho zeptala, k čemu je má. Pravil, že má teplo a oheň rád, že ho sbírá.

Nechtělo se mi od nich.

VKdyž jsem se probudila, připadala jsem si jako v jiném světě, jako by to byl stejný, ale najednou o hodně jiný svět. Tak nějak bohatší, nebo co.

Jako v transu jsem jela do krámu a koupila si barvy a čtvrtky.

Celý den jsem pak malovala ty dva.

Nevěděla jsem, kdo to byl, ale měla jsem pocit, že jsou strašně důležití a že ted už se mnou zůstanou. Zůstali.

Jednak jsem je namalovala a pověsila do ložnice, a jednak prostě už nikdy neodešli z mojí hlavy. Ani ze života. h

Od té doby maluju.

Zvlášť, když je mi smutno, nebo ze sebe potřebuju něco dostat. Hrozně to pomáhá...

Do té doby bych si, věřte, nebo ne, štětcem leda vypíchla oko. Nedokázala jsem předtím nakreslit ani sněhuláka tak, aby nevypadal jako kombajn.

Naučili mě namalovat to, co cítím, a nejen to.

Dali mi mnohem víc. Předně jsem pak hodně věcí už neměla problém pochopit a přijmout. Mnoho jsem pojmenovala a naučila se s tím vědomě pracovat.

Přestala jsem se bát svých snů a pocitů.

Dlouho jsem nevěděla, kdo to byl a kde jsem byla. Teď už to asi vím.

Náhodou jsem tu jeskyni uviděla zhruba o dva roky později. Stálo to za to.

Kde jsem patrně byla, mi došlo. Jak to, že jsem tam byla ve snu v době, kdy jsem o místě ani omylem nevěděla, už neřeším.

Vnímám tenhle sen jako milník, jako něco, co ve vlaku, ve kterém jedu, rozhrnulo záclonky a dalo mu jméno i směr. Je krásné, když si člověk na vědomé úrovni srovná, co chce, proč tu je i s čím pracuje. Když pojmenuje místo, které má ve společnosti, a netápe ve svém vlastním životě. Jsem za to vděčná.

Zbývají jen jejich jména.

Selenit, Selené – Bohyně Měsíce, krásná, průsvitná. No jistě!

A hádejte, kdo je podle mytologie její bratr a čeho je patronem? (Jasně, bratr, já věděla, že to nebyl manžel. :-))

Je ještě hodně moc otázek, které mám a na které hledám odpovědi. A strašně se na ně těším. Každý den je něčím jiný.

Každý den je krok kupředu, když dáváme pozor...