Zprvu jsme si nebyla jista, zda na vaše téma reagovat či nikoliv, mám spokojené manželství, hodného věrného partnera... ale přece jen mi to nedalo, protože některé vzpomínky nejdou jen tak smazat....

Bylo mi osmnáct let. Trochu jsem se lišila od svých přátel a spolužáků, zkrátka vrstevníků, protože jsem žila sama na vlastní pěst od necelých sedmnácti let a také jsem ten život brala dost vážně. A bohužel i partnerské vztahy v té době (ne že by jich bylo tolik).

A stalo se, že jsme v sobe našli zalíbení s kamarádem, kterého už jsem nějaký čas znala. Věděla jsem, že má ve vztazích problémy a že je tak trochu nevyrovnaný, ale netušila jsem z čeho to všechno pramení.

Zamilovala jsem se a do mého života přišla radost, opora, nové zážitky... snad štěstí v té době. Byli jsme spolu teprve několik měsíců, když se on začal chovat poněkud divně. Začal si libovat v samotě, když jsme byli někde společně, bavilo ho shazovat mě před ostatními, téměř 100% péče o jeho psa přešla na mě, včetně obstarávání krmení apod.

Přestala jsem se cítit dobře a snažila se to řešit, promluvit si s ním o tom, jestli mu něco schází, jestli přestal být ve vztahu spokojený.... a byla jsem připravená na případný rozchod.

Příliš kloudná řeč s ním nebyla, a tak jsem se začala pomalu odhodlávat k rozchodu já, ze své iniciativy, jeho chování už začalo být totiž příliš neúnosné.

A přesně v té době jsem se náhodou setkala s jeho bývalou přítelkyní... protože jsme byly z dřívějška tak trochu kamarádky, zašly jsme na kávu, která se později změnila ve sklenku červeného. Rozhovor se uvolnil a já se přistihla, že jí říkám vše, co se mi ve vztahu nelíbí, nezdá, co zkrátka nechápu.

Lucie mě vyslechla a její rada zněla – ODEJDI. Samozřejmě jsem se nechtěla pouštět do žádného pomlouvání, ale kladla mi na srdce, abych si dobře srovnala v hlavě, co jsem schopna vydržet a obětovat...

Bylo to celé takové podivné, a tak jsem odcházela domů s hlavou plnou protichůdných myšlenek, s přesvědčením, že se pokusím, ještě o jeden rozhovor....

Pak zavolal on, s žádostí, jestli bych se mohla postarat o pejska, protože on má zkoušku v divadle a pejsek by byl sám. Vydala jsem se tedy do jeho bytu, vyvenčila a nakrmila psa a rozhodla se počkat na jeho návrat a pro jednou naše trable vyřešit.

Čekala jsem tak dlouho, až jsem usnula. Později jsem v polospánku zaslechla klíče v zámku a slyšela ho, jak mluví na pejska. Přišel do pokoje, a tak jsem začala rychle vstávat s tím, že si musíme promluvit.
Řekl: Já vím, teď se na to ale vyspi, promluvíme si ráno.
Bylo už dost pozdě a já byla utahaná, takže jsem to uvítala. Znovu jsem usnula, ale za chvíli mě vzbudily zvláštní zvuky... Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to pejsek, který někde v bytě škrábe na dveře a kňučí.

On se mnou v pokoji stále nebyl. Šla jsem se podívat, co psa tak rozrušilo, a našla ho, jak se snaží vyhrabat koberec z pod dveří vedlejšího pokoje.
Dveře jsem otevřela, a kdyby vedle mne v tu chvíli dopadl ruční granát, lekla bych se méně.

Můj milý si to v tom pokoji rozdával s jakousi holčinou, přímo na koberci a ve chvíli, kdy se naše oči střetly, jen se natáhl, dveře zavřel a pokračoval dál... (nevím dodnes, zda holčina byla tak otrlá, nebo zda nebyla pod vlivem něčeho jiného, že se jí moje přítomnost vůbec nedotkla...)

Seděla jsem opět v ložnici a nevěřícně zírala před sebe... Dodnes nechápu, jakto, že jsem se prostě nesebrala a neodešla. Nevím.
Prostě jsem tam seděla a říkala si, že se mi to snad jen zdálo...
Podařilo se mi znovu usnout, ani nevím jak... ráno jsem se probudila, ať mi to někdo věří nebo ne, ti dva leželi se mnou v jedné manželské posteli a objímali se!

Nebyly v tom ani drogy, ani alkohol. Ale nepochopila jsem. Jisté bylo, že rozchod je už nevyhnutelný, a tak jsem si vzala pár svých věcí a odešla.
Od té doby jsme se párkrát viděli, ale neměla jsem nikdy už chuť to řešit, mluvit o tom... a ten pocit, který jsem měla tenkrát, ve mně dodnes zůstal, když si na to jen vzpomenu....

Bohužel mě to zasáhlo natolik, že jsem se svými dvěma dalšími partnery nedokázala zůstat kvůli hrůze z nevěry... až ten současný mě naučil nebát se a nepřemýšlet o takových věcech, protože nemám důvod.

Ale ta pravá pointa, mohu-li to tak nazvat, se ukázala hned pár dní po onom rozchodu.
Schválně jsem se znovu setkala s Lucií a nešťastná jí vše vyprávěla. Lucka na mě nevěřícně zírala, čekala jsem utěšování, kterému jsem se hned snažila bránit, ale jaké bylo mé překvapení, když mi řekla, že se jí s ním stalo téměř to samé! A další dívce také!

Některá zákoutí lidské mysli jsou nepochopitelná, ať jde o muže, či ženy, každý se občas určitě zachová nějak nepředvídatelně, čí dokonce neeticky... ale to už je možná na psychiatra.

hanzce

Ufff.... to byl tedy příběh, ještě teď mi z něj není dvakrát dobře....
Milá hanzce, přeji Ti z celého srdce, aby Tě v životě už nikdy nic tak odporného nepotkalo a prosím napiš mi adresu, kam mám zaslat dáreček.

 

Reklama