Loňský pozdní podzim byl velice krásný. S dcerou jsme si naplánovaly už jen jeden výšlap, ale... Při zpracovávání poznámek z Hostýnských hor si všimla nějakých nesrovnalostí.
„Mami, potřebovala bych jít ještě do našich strašidelných skal, něco mi v poznámkách nesedí."
Kývla jsem, že souhlasím. Nebudu rozvádět, že v domácnosti byly velké nedostatky způsobené neustálým lítáním po horách, ale příprava na diplomovou práci se odbýt nedá a sama ji do hor nepustím.
V pátek odpoledne jsem nakoupila, uvařila sobotní oběd a večer nás manžel zavezl na chatu. Pomohl nám nanosit dříví ke krbu a jel domů. Nám dvěma začala pohoda, oheň v krbu, příjemné teploučko...
Ráno jsme vyšly. Bylo chladno. Ranní rosa se třpytila jako diamanty, sluníčko a modrá obloha slibovaly krásný den. Dobře se šlo. Les voněl podzimem a malíř Podzim si dal záležet. Popsat se nedá, musíte prožít. Nádhera.
Do skal jsme dorazily v pohodě, začínalo být teplo. Z jižní strany skal rostou buky, listí bylo již spadané a do dalších částí smrkového lesa dopadalo více světla. Skály byly zase jiné. Opět jsme chodily s pásmem, měřily, dcera fotila a já se vžila do role „šerpy": podej, přines, odnes.
Všimla jsem si také zvláštního kamene. V určitém pohledu a dopadu světla se mi jevil jako hlava hejkala či skřítka. :-) Některé kameny jsou opravdu zvláštní.
Zaradovala jsem se, že po dvou hodinách mohu z těchto míst doslova vypadnout. Chichi, pospíchala jsem na lesní cestu, co vede po hřebeni. Dcera mi byla v patách. Hm, ta úleva a krása krajiny, která se rozprostřela před námi - Fryštácká přehrada se chvílemi zazrcadlila.
Prolézaly jsme jižní svah skal. Hlouběji pod námi přeběhla dvě stáda vysoké. Snad přecházely na jinou pastvu nebo je něco vyrušilo? Myšlenku jsem nedokončila, protože dcera volala:
„Mami, tady je velké mraveniště, pojď se podívat!"
Mraveniště mělo v průměru asi jeden metr a stavba rostla do výšky. Dělníci se činili, žádné ulejvání. Nehleděli, jestli mají sobotní příplatek či příplatek za práci přesčas. Makali.
„Zdravím vás, mravenci! Kde máte projektanta?"
Mravenci nic, jen pilně snášeli suché jehličí a pokládali tak, aby déšť po jehličí pěkně stékal dolů a v mraveništi bylo sucho.
„Peti, podívej se, tady mají nějaké otvory a o patro níž další. Kam asi vedou? Zkusíme to!"
Z batohu jsem vytáhla sáček s dětskými piškoty Opavia, jeden rozdrobila a trošku dala k jednomu vstupu. Jeden mravenec vylezl, asi vrátný, očichal tykadly, zalezl a vylezli tři, popadli drobky a mazali s proviantem do jiných otvorů, kde se nám ztratili. Tak jsme je krmily, oni odnášeli. Další menu byla moucha. S ní se dost zapotili, než ji odtáhli do spižírny. Pak byl zákusek, plněný piškot. Marmeláda chutnala. Mravenčí kluci po nás povolávali, že značka Opavia je výborná. :-).
Dost dlouho jsme je pozorovaly, bavily se s nimi, klečely na kolenou, opřené o dlaně a obě dvě zády k batohu.
Najednou mě něco vyrušilo. Zvláštní dech. Zkoprněla jsem, dcera také.
„Mami, úchyl!"
Pomalu jsem otáčela hlavu dozadu. Ztuhla jsem a málem oněměla. Kdybych si mohla vybrat, brala bych úchyla. Je to menší zlo. Kanec! Jednoročák, tak jsem ho odhadla. Rypáček vražený v sáčku dětských piškotů. Vyplázl jazyk, nalepil si na něho piškotky a šup do papulky. Hotový tapír. Srdce nám oběma bila, ruce se třásly. Polil nás mrtvolný pot.
Piškotky sežral, olízl se, krásná očka těkala z batohu na nás. Mrkl, že má ještě na něco chuť, a už se pásl na plněných piškotech.
„Jedeš, ty sviňáku, to jsou moje piškotky! Co mi je žereš!"
Strach nestrach, vyskočila jsem a rázně jsem vykročila k němu s klackem v ruce. Kaneček nečekal a rozběhl se pryč od nás. Jenže popruh batohu neležel na zemi, trčel do vzduchu, tvořil oblouk. Jak sebou smýkl, popruh si navlékl na rypák a začal utíkat. Hasil si to k hřebenové cestě. Protože po obou stranách cesty je hustá smrčina, běžel po ní rovně a tedy mně nemohl zdrhnout.
Krásná podívaná: první kanec s batohem na rypáku, druhá já, která řvala jak na lesy: „Ty sviňo hajzlovská, vrať mi můj batoh!"
Třetí utíkala dcera a volala: „Mamiíííííííííííííííííííí!"
S délkou trati úměrně ubývalo mého řvaní, síly jsem věnovala běhu, dceru jsem už neslyšela. Hustá smrčina končila. Kance jsem zahlédla, jak se zatočil doprava. Z té strany někdo volal: „Filípku, no kde jsi?
Už jsem neběžela, jen plantala nohama. Zastavila se a v předklonu, opřená dlaněmi o kolena jsem uviděla: Na hřebenu u cesty jsou roztroušeny velké i menší kameny. Na jednom z nich seděl děda, u něho kaneček Filípek, děda mu sundával překážející batoh. Kousek od dědy seděli ještě tři chlapíci - myslivci v zeleném. Oči rozšířené a zírali nejdříve na Filípka, pak na mne a konečně na třetího aktéra - na docházející dceru. To byl skutečný pohled pro bohy.
Slušně jsem pozdravila, děda se usmál, kývl hlavou.
„Filípek vás prohnal, že jo ?"
„Dědečku, vy snad špatně vidíte. Filípek nás neprohnal, ale MY ŽENSKÉ jeho! Víte, on šmíroval, šmírák, jeden!"
Pomalu jsem při řeči přicházela k dědečkovi. Filípek se na mne díval dobráckýma očkama, mrkal, já si vzala podávaný batoh, vytáhla načaté plněné piškoty a dávala je Filípkovi. Stejně je oslintal. Filípek slastně zachrochtal: „Taky jsi mě nemusela hnát a mohlas mě je nechat sežrat u mraveniště."
Pomalu koštoval piškotky, já ho drbala za ušima, chlapi se usmívali, napětí spadlo a bránice se začínaly rozechvívat.
Povídali jsme si o scéně, kdy za běžícím Filípkem přibíhám já a pak dcera. Říkali jsme si, jaké by to bylo, kdyby scénka byla nakreslena - to jsme zadali Nepraktovi a režii filmu panu Troškovi. Moje role by prý slušela Dáši Veškrnové, ovšem pokud by souhlasila. Zase smích. Také jsme přeměřili trať. 250 metrů sprintu, dobré. Ve zlosti či nasrání :-) člověk dokáže hodně a na věku nezáleží, zase smích.
Povídali jsem si o Filípkovi, o přírodě a čas utíkal jako voda. Probudili jsme se, až když se sluníčko začalo schovávat za horizont. Celá parta jsme se vydala k dolní cestě. Chlapi měli dva teréňáky. Jeden pro dědu, jeho syna a Filípka. Druhým nám nabídli odvoz. Neodmítly jsme. K chatě jsme přijeli už za tmy.
„Děvčata, příští týden jdete také do hory? "
„Už ne, jen zazimujeme chatu. Další týden, pokud nám bude přát počasí, máme poslední výšlap přes Podhradní Lhotu, hrádek Zubříč, Šaumburg - zříceninu, dále Kelčský Javorník, Javorník, Chvalčov a pak domů."
„Náročné... tak někdy na viděnou!"
Když jsme přijeli další pátek na chatu, byla před ní hromada bukového dříví. Soused nám vyřídil, že to posílá Filípek. Prý holky budou vědět. :-)
Mějte se dobře, arjev
Byl to pěkný kanec!
Doporučujeme
Komerční tipy
-
Testovali jsme tyčový vysavač Electrolux Pure Q9 s UV hubicí na alergeny, jak se nám líbí? Pokud si chcete pořídit domů tyčový vysavač, máme pro vás zajímavou inspiraci. Právě nyní jsme měli možnost v redakci vyzkoušet tyčový vysavač Electrolux Pure Q9. Co na něj říkáme?
-
Testování LEGO: LEGO® + Minecraft = zaručený úspěch u kluků i holek! Myslím, že nejen většina dětí, ale i mnoho rodičů už někdy slyšela o hře Minecraft. Jedná se původně o počítačovou hru z roku 2011, která se odehrává v otevřeném světě, kde má hráč neomezenou svobodu pohybu a činností, a která se za krátkou dobu stala jednou s nejúspěšnějších her po celém světě.
-
Test podlahového vysavače Gorenje: Poprvé jsem měla pocit, že mám opravdu vysáto! Měla jsem možnost za redakci žena-in.cz otestovat bezsáčkový podlahový vysavač od Gorenje (VCEA03GAPRACY) s příkonem 700 W, sacím výkonem 180 W a průtokem vzduchu 28,3 L/s.
-
Očima chlapa: Holky, dejte nám tuhle vibrující věcičku a už si nikdy nebudete stěžovat Hezky padne do ruky, příjemně vibruje a používáme ho v koupelně. Co je to? No přece holicí strojek, na co vy hned nemyslíte… Nabušený Braun 9477cc, který jsem otestoval, zlikviduje i jednodenní strniště, takže už si manžovi nebo příťovi při intimních chvilkách nebudete stěžovat „Au, ty škrábeš!“.
-
Huawei přichází se sluchátky FreeBuds Lipstick, které vypadají jako rtěnka. V redakci jsme je vyzkoušeli Obvykle jsou sluchátka bílá, někdy černá, ale červená moc k vidění nejsou. Pro milovníky rudé teď Huawei přišel s FreeBuds Lipstick, které vypadají v obalu (nabíječce) na první pohled jako rtěnka. Na své si tedy přijdou především dámy.
-
Testovaly jsme novinku značky Nu Skin Nu Colour Bioadaptive BB+ Skin Loving Foundation Co se stane, když se spojí účinný tekutý make-up s vyživujícím balzámem? Zrodí se hvězda v péči o pleť! Seznamte se s novinkou značky Nu Skin Nu Colour Bioadaptive BB+ Skin Loving Foundation. My jsme ho měly možnost vyzkoušet v redakci.
-
Můžeme se obdarovat lépe. Levi's letošní Vánoce svými kousky vybízí k udržitelnosti Letošní Vánoce chce Levi's s pomocí hesla GIVE BETTER motivovat všechny, aby darovali dárky, které vydrží déle a radost z nich tak bude intenzivnější. Tady jsou tipy na udržitelné dárky Levi's.
-
Tipy na dárky: Yves Rocher vám přináší spousty voňavých produktů v nádherném balení Přemýšlíte čím obdarovat své blízké? Máme pro vás několik tipů od značky Yves Rocher, se kterými rozhodně neuděláte chybu. Vánoční nabídka francouzské rostlinné kosmetiky je pro letošní Vánoce opravdu bohatá.
-
Reportáž z gastronomického nebe. Dinner in the sky je tentokrát nad Vltavou Dechberoucí panoramata, výhled na nejkrásnější části Prahy a vynikající gastronomie. V tomto duchu se nese další série obědů a večeří v oblacích s názvem Dinner in the sky. Do padesátimetrové výšky jsem se letos nechala vyvézt již podruhé. Ovšem tentokrát byla plošina umístěna na Dvořákově nábřeží a kromě místa bylo samozřejmě jiné i menu.
-
Redakce testuje: nová bezdrátová sluchátka Huawei FreeBuds 4 Jak nejlépe testovat bezdrátová sluchátka? Samozřejmě, že při sportu. Abych vyzkoušela, jestli dobře drží, jak v nich zní moje hudba, jak dobře funguje odhlučnění a jaká je kvalitu hovoru, vyrazila jsem s Huawei FreeBuds 4 na krátký cyklistický výlet.
Nový komentář
Komentáře
Japina: Taky bych prchla na strom....
gerda: jééé, děkuji
to je prémie
. Ale psát jen tak, když mám pohodu, to je něco jiného.
Když dostanu nůž na krk, abych něco napsala hned, vypotím ze sebe smradlavý pot
Krásně se ten příběh čte.
Obávám se, že moje statečnost by zůstala někde za bukem a já bych místo potyčky s kancem, bezhlavě šplhala do koruny nejbližšího nosného stromu.
Kousek od nás mají na jedné usedlosti ochočenou laň, taky už jsme na sebe v lese párkrát narazily. Naštěstí slyší na jméno Rozárka, takže vždycky s knedlíkem v krku zavolám: "Rozárko?!" a s malou dušičkou čekám, jestli v případě mejlky odněkud nevystartuje jelen.
ty by ses mohla psaním živit, je to skvělé!