Loňský pozdní podzim byl velice krásný. S dcerou jsme si naplánovaly už jen jeden výšlap, ale... Při zpracovávání poznámek z Hostýnských hor si všimla nějakých nesrovnalostí.
„Mami, potřebovala bych jít ještě do našich strašidelných skal, něco mi v poznámkách nesedí."
Kývla jsem, že souhlasím. Nebudu rozvádět, že v domácnosti byly velké nedostatky způsobené neustálým lítáním po horách, ale příprava na diplomovou práci se odbýt nedá a sama ji do hor nepustím.

V pátek odpoledne jsem nakoupila, uvařila sobotní oběd a večer nás manžel zavezl na chatu. Pomohl nám nanosit dříví ke krbu a jel domů. Nám dvěma začala pohoda, oheň v krbu, příjemné teploučko...
Ráno jsme vyšly. Bylo chladno. Ranní rosa se třpytila jako diamanty, sluníčko a modrá obloha slibovaly krásný den. Dobře se šlo. Les voněl podzimem a malíř Podzim si dal záležet. Popsat se nedá, musíte prožít. Nádhera.
Do skal jsme dorazily v pohodě, začínalo být teplo. Z jižní strany skal rostou buky, listí bylo již spadané a do dalších částí smrkového lesa dopadalo více světla. Skály byly zase jiné. Opět jsme chodily s pásmem, měřily, dcera fotila a já se vžila do role „šerpy": podej, přines, odnes.
Všimla jsem si také zvláštního kamene. V určitém pohledu a dopadu světla se mi jevil jako hlava hejkala či skřítka. :-) Některé kameny jsou opravdu zvláštní.
 
Zaradovala jsem se, že po dvou hodinách mohu z těchto míst doslova vypadnout. Chichi, pospíchala jsem na lesní cestu, co vede po hřebeni. Dcera mi byla v patách. Hm, ta úleva a krása krajiny, která se rozprostřela před námi - Fryštácká přehrada se chvílemi zazrcadlila.
Prolézaly jsme jižní svah skal. Hlouběji pod námi přeběhla dvě stáda vysoké. Snad přecházely na jinou pastvu nebo je něco vyrušilo? Myšlenku jsem nedokončila, protože dcera volala:
„Mami, tady je velké mraveniště, pojď se podívat!"
Mraveniště mělo v průměru asi jeden metr a stavba rostla do výšky. Dělníci se činili, žádné ulejvání. Nehleděli, jestli mají sobotní příplatek či příplatek za práci přesčas. Makali.
„Zdravím vás, mravenci! Kde máte projektanta?"
Mravenci nic, jen pilně snášeli suché jehličí a pokládali tak, aby déšť po jehličí pěkně stékal dolů a v mraveništi bylo sucho.
„Peti, podívej se, tady mají nějaké otvory a o patro níž další. Kam asi vedou? Zkusíme to!"
Z batohu jsem vytáhla sáček s dětskými piškoty Opavia, jeden rozdrobila a trošku dala k jednomu vstupu. Jeden mravenec vylezl, asi vrátný, očichal tykadly, zalezl a vylezli tři, popadli drobky a mazali s proviantem do jiných otvorů, kde se nám ztratili. Tak jsme je krmily, oni odnášeli. Další menu byla moucha. S ní se dost zapotili, než ji odtáhli do spižírny. Pak byl zákusek, plněný piškot. Marmeláda chutnala. Mravenčí kluci po nás povolávali, že značka Opavia je výborná. :-).
Dost dlouho jsme je pozorovaly, bavily se s nimi, klečely na kolenou, opřené o dlaně a obě dvě zády k batohu.

Najednou mě něco vyrušilo. Zvláštní dech. Zkoprněla jsem, dcera také.
„Mami, úchyl!"
Pomalu jsem otáčela hlavu dozadu. Ztuhla jsem a málem oněměla. Kdybych si mohla vybrat, brala bych úchyla. Je to menší zlo. Kanec! Jednoročák, tak jsem ho odhadla. Rypáček vražený v sáčku dětských piškotů. Vyplázl jazyk, nalepil si na něho piškotky a šup do papulky. Hotový tapír. Srdce nám oběma bila, ruce se třásly. Polil nás mrtvolný pot.
Piškotky sežral, olízl se, krásná očka těkala z batohu na nás. Mrkl, že má ještě na něco chuť, a už se pásl na plněných piškotech.
„Jedeš, ty sviňáku, to jsou moje piškotky! Co mi je žereš!"
Strach nestrach, vyskočila jsem a rázně jsem vykročila k němu s klackem v ruce. Kaneček nečekal a rozběhl se pryč od nás. Jenže popruh batohu neležel na zemi, trčel do vzduchu, tvořil oblouk. Jak sebou smýkl, popruh si navlékl na rypák a začal utíkat. Hasil si to k hřebenové cestě. Protože po obou stranách cesty je hustá smrčina, běžel po ní rovně a tedy mně nemohl zdrhnout.
Krásná podívaná: první kanec s batohem na rypáku, druhá já, která řvala jak na lesy: „Ty sviňo hajzlovská, vrať mi můj batoh!"
Třetí utíkala dcera a volala: „Mamiíííííííííííííííííííí!"
S délkou trati úměrně ubývalo mého řvaní, síly jsem věnovala běhu, dceru jsem už neslyšela. Hustá smrčina končila. Kance jsem zahlédla, jak se zatočil doprava. Z té strany někdo volal: „Filípku, no kde jsi?
Už jsem neběžela, jen plantala nohama. Zastavila se a v předklonu, opřená dlaněmi o kolena jsem uviděla: Na hřebenu u cesty jsou roztroušeny velké i menší kameny. Na jednom z nich seděl děda, u něho kaneček Filípek, děda mu sundával překážející batoh. Kousek od dědy seděli ještě tři chlapíci - myslivci v zeleném. Oči rozšířené a zírali nejdříve na Filípka, pak na mne a konečně na třetího aktéra - na docházející dceru. To byl skutečný pohled pro bohy.

Slušně jsem pozdravila, děda se usmál, kývl hlavou.
„Filípek vás prohnal, že jo ?"
„Dědečku, vy snad špatně vidíte. Filípek nás neprohnal, ale MY ŽENSKÉ jeho! Víte, on šmíroval, šmírák, jeden!"
Pomalu jsem při řeči přicházela k dědečkovi. Filípek se na mne díval dobráckýma očkama, mrkal, já si vzala podávaný batoh, vytáhla načaté plněné piškoty a dávala je Filípkovi. Stejně je oslintal. Filípek slastně zachrochtal: „Taky jsi mě nemusela hnát a mohlas mě je nechat sežrat u mraveniště."
Pomalu koštoval piškotky, já ho drbala za ušima, chlapi se usmívali, napětí spadlo a bránice se začínaly rozechvívat.

Povídali jsme si o scéně, kdy za běžícím Filípkem přibíhám já a pak dcera. Říkali jsme si, jaké by to bylo, kdyby scénka byla nakreslena - to jsme zadali Nepraktovi a režii filmu panu Troškovi. Moje role by prý slušela Dáši Veškrnové, ovšem pokud by souhlasila. Zase smích. Také jsme přeměřili trať. 250 metrů sprintu, dobré. Ve zlosti či nasrání :-) člověk dokáže hodně a na věku nezáleží, zase smích.
Povídali jsem si o Filípkovi, o přírodě a čas utíkal jako voda. Probudili jsme se, až když se sluníčko začalo schovávat za horizont. Celá parta jsme se vydala k dolní cestě. Chlapi měli dva teréňáky. Jeden pro dědu, jeho syna a Filípka. Druhým nám nabídli odvoz. Neodmítly jsme. K chatě jsme přijeli už za tmy.
„Děvčata, příští týden jdete také do hory? "
„Už ne, jen zazimujeme chatu. Další týden, pokud nám bude přát počasí, máme poslední výšlap přes Podhradní Lhotu, hrádek Zubříč, Šaumburg - zříceninu, dále Kelčský Javorník, Javorník, Chvalčov a pak domů."
„Náročné... tak někdy na viděnou!"

Když jsme přijeli další pátek na chatu, byla před ní hromada bukového dříví. Soused nám vyřídil, že to posílá Filípek. Prý holky budou vědět. :-)

Mějte se dobře, arjev

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ