Milé ženy, a nemyslím jen ty, které se považují za ženy-in, prostě všechny ženy, zvláště pak ty, jež si prošly porodem. Chtěl bych totiž touto cestou poděkovat své ženě, která mi před týdnem porodila nádhernou, zdravou holčičku Terezku.

Přála si už od samého začátku, abych s ní porod a vše s ním spojené absolvoval. Zpočátku jsem se bránil, vlastně až do konce, ale ona nikdy nenaléhala. Jen prostě vyslovila přání, že bych pro ni byl u porodu moc důležitý, takže, ač jsem z toho měl docela strach, nakonec jsem se rozhodl jí tou maličkostí, jakou je má přítomnost u porodu, pomoci v těch těžkých chvílích.

A těžké chvíle to opravdu byly. Porodní bolesti začaly tak nějak z ničeho nic a hned byly pravidelně po pěti minutách. Zatímco má žena si doma spokojeně umývala nádobí a balila věci do porodnice, já šílel z toho, že ještě nechce do porodnice. Mé naléhání odbývala mávnutím ruky s tím, že nebude zbytečně strašit v nemocnici, když nemusí. Ty nekonečné dvě hodiny, kdy doma poklízela a balila, jako by se na svět nedrala naše dcera, byly pro mě mnohem větším utrpením než samotný porod.

V nemocnici šlo všechno jako na drátkách. No, tak lehce zase ne, ale já byl mnohem klidnější, protože tam už byly mé holky pod dozorem doktorů a porodní asistentky. Manželka si prošla sérií vyšetření a pak jsme dostali volno. Absurdní, že? Ale Terezka ještě nebyla připravená na ten svůj první velký krok.

Pavla, má žena, si mezitím četla nevzrušeně noviny ve vaně plné vody. Čekalo nás ještě neuvěřitelných dvanáct hodin, než si Terezka usmyslela, že se tedy na ten náš svět podívá. Stahy byly čím dál bolestivější, Terezka se rozhodla, že bude dýchat a nechá bušit srdíčko, jen když bude její maminka ležet na boku, takže Pavla byla dobré tři hodiny připojena na přístroje, které hlídaly srdeční ozvy a povel, že konečně může začít tlačit, byl pro nás jako výhra v loterii.

Držel jsem celou tu dobu svou ženu za ruku, ve chvílích, kdy netlačila, jsem jí přikládal kyslík a sám sebe jsem plácal po ramenech, jak jsem dobrý, že jsem to všechno ustál a neskácel se k zemi. Imaginární oplácávání ale přestalo přesně ve chvíli, kdy vzala paní doktorka nůžky a nemilosrdně stříhla do mé ženy. Zatímco s ní to ani nehnulo, já jsem musel přiložit kyslík sobě.

S hrůzou jsem čekal, kdy začne Pavla křičet bolestí, ale ta naposledy zatlačila a Terezka se hlasitě domáhala vší pozornosti. Koukal jsem na ten ušmudlaný, pokroucený, ukřičený balíček pln dojetí.

Byl jsem to já, kdo držel naši Terezku jako první v náručí, první jsem ji pochoval a pomazlil se s ní a byl to pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek.

Děkuji proto touto cestou své jedinečné ženě, za ten nejkrásnější dar, který mi mohla dát. Ale už nikdy jí nedovolím, aby podstoupila znovu takové trápení..., i když možná, že by ten kluk?

Martin

 

A jaké jsou zkušenosti ostatních tatínků?

Robert, 32 let, 2 děti

“U narození prvního syna jsem nemohl být, druhého už jsem si vychutnal se vší parádou a byl jsem tomu rád. Myslím si, že dřív se hodně porod zlehčoval, když chlap vidí, co musí žena podstoupit, hned na ni kouká úplně jinak. Svou ženu miluji a jsem jí neskutečně vděčný, že dvakrát podstoupila taková muka a porodila mi dva syny. Je úžasná.”

Kamil, 40 let, 3 děti

“Být u porodu? To je trend posledních let, který za nás naštěstí nebyl. K porodu bych nešel, co bych tam pohledával, to je přeci velmi intimní věc ženy, u které je mužskej akorát tak na obtíž. Koukat, jak má žena leží někde zbrocená potem a krví, to by mě fakt nebavilo.”

Václav, 25 let, bezdětný

“Děti zatím nemáme, ale na tento rok chystáme svatbu a pak bychom chtěli miminko. Ale musím se přiznat, že k porodu bych asi nešel. Mám takový pocit, že pak chlap přestane vidět svou ženu v tom krásném světle fantazie a vždy už ji bude vidět, jak rodí. Nevím, nemám zkušenosti, ale bojím se, že bych ji pak začal brát jen jako manželku a matku, ale jako milenec bych byl k ničemu.”

Vida, člověk by řekl, že ti naši chlapi jsou větší “tvrďáci”. Zpravidla znají vše, všude byli buď oni nebo jejich nejlepší kamarádi, dokážou postavit raketu i nadzvukové letadlo u piva, v pohodlí svého křesla trénují národní tým na šampionátu, ale že by je zaskočilo něco takového “nicotného”, jako je porod? Jak se zdá, tak asi ano. Většina mužů totiž při prvním dotázání prohlásí, že by k porodu nikdy nešla. Později, jak jejich milované ženě roste bříško a přidávají se pohyby miminka, nahlodává se jejich jistota a spousta z nich jde k porodu dobrovolně a ráda, i když výjimka potvrzuje pravidlo.

Nemyslím si však, že by se k tomu měli nutit, jak tvrdí má kamarádka: “Spískal si to taky, tak ať ví, zač je toho loket.” Stejně jako se může žena rozhodnout, zda dítě chce, nebo ne, měl by mít i muž právo volby. Pokud jim to nedopřejete, hrozí, že se z porodu stane noční můra, na kterou nebudete ani jeden rád vzpomínat.

A co vy? Co vaši mužští? Byli s vámi u porodu? Jak to zvládli? Povídejte!

 

Reklama