Milé ženy, a nemyslím jen ty, které se považují za ženy-in, prostě všechny ženy, zvláště pak ty, jež si prošly porodem. Chtěl bych totiž touto cestou poděkovat své ženě, která mi před týdnem porodila nádhernou, zdravou holčičku Terezku.
Přála si už od samého začátku, abych s ní porod a vše s ním spojené absolvoval. Zpočátku jsem se bránil, vlastně až do konce, ale ona nikdy nenaléhala. Jen prostě vyslovila přání, že bych pro ni byl u porodu moc důležitý, takže, ač jsem z toho měl docela strach, nakonec jsem se rozhodl jí tou maličkostí, jakou je má přítomnost u porodu, pomoci v těch těžkých chvílích.
V nemocnici šlo všechno jako na drátkách. No, tak lehce zase ne, ale já byl mnohem klidnější, protože tam už byly mé holky pod dozorem doktorů a porodní asistentky. Manželka si prošla sérií vyšetření a pak jsme dostali volno. Absurdní, že? Ale Terezka ještě nebyla připravená na ten svůj první velký krok.
Pavla, má žena, si mezitím četla nevzrušeně noviny ve vaně plné vody. Čekalo nás ještě neuvěřitelných dvanáct hodin, než si Terezka usmyslela, že se tedy na ten náš svět podívá. Stahy byly čím dál bolestivější, Terezka se rozhodla, že bude dýchat a nechá bušit srdíčko, jen když bude její maminka ležet na boku, takže Pavla byla dobré tři hodiny připojena na přístroje, které hlídaly srdeční ozvy a povel, že konečně může začít tlačit, byl pro nás jako výhra v loterii.
Držel jsem celou tu dobu svou ženu za ruku, ve chvílích, kdy netlačila, jsem jí přikládal kyslík a sám sebe jsem plácal po ramenech, jak jsem dobrý, že jsem to všechno ustál a neskácel se k zemi. Imaginární oplácávání ale přestalo přesně ve chvíli, kdy vzala paní doktorka nůžky a nemilosrdně stříhla do mé ženy. Zatímco s ní to ani nehnulo, já jsem musel přiložit kyslík sobě.
S hrůzou jsem čekal, kdy začne Pavla křičet bolestí, ale ta naposledy zatlačila a Terezka se hlasitě domáhala vší pozornosti. Koukal jsem na ten ušmudlaný, pokroucený, ukřičený balíček pln dojetí.
Byl jsem to já, kdo držel naši Terezku jako první v náručí, první jsem ji pochoval a pomazlil se s ní a byl to pro mě opravdu nezapomenutelný zážitek.
Děkuji proto touto cestou své jedinečné ženě, za ten nejkrásnější dar, který mi mohla dát. Ale už nikdy jí nedovolím, aby podstoupila znovu takové trápení..., i když možná, že by ten kluk?
Martin
A jaké jsou zkušenosti ostatních tatínků?
Robert, 32 let, 2 děti
“U narození prvního syna jsem nemohl být, druhého už jsem si vychutnal se vší parádou a byl jsem tomu rád. Myslím si, že dřív se hodně porod zlehčoval, když chlap vidí, co musí žena podstoupit, hned na ni kouká úplně jinak. Svou ženu miluji a jsem jí neskutečně vděčný, že dvakrát podstoupila taková muka a porodila mi dva syny. Je úžasná.”
Kamil, 40 let, 3 děti
“Být u porodu? To je trend posledních let, který za nás naštěstí nebyl. K porodu bych nešel, co bych tam pohledával, to je přeci velmi intimní věc ženy, u které je mužskej akorát tak na obtíž. Koukat, jak má žena leží někde zbrocená potem a krví, to by mě fakt nebavilo.”
Václav, 25 let, bezdětný
“Děti zatím nemáme, ale na tento rok chystáme svatbu a pak bychom chtěli miminko. Ale musím se přiznat, že k porodu bych asi nešel. Mám takový pocit, že pak chlap přestane vidět svou ženu v tom krásném světle fantazie a vždy už ji bude vidět, jak rodí. Nevím, nemám zkušenosti, ale bojím se, že bych ji pak začal brát jen jako manželku a matku, ale jako milenec bych byl k ničemu.”
Vida, člověk by řekl, že ti naši chlapi jsou větší “tvrďáci”. Zpravidla znají vše, všude byli buď oni nebo jejich nejlepší kamarádi, dokážou postavit raketu i nadzvukové letadlo u piva, v pohodlí svého křesla trénují národní tým na šampionátu, ale že by je zaskočilo něco takového “nicotného”, jako je porod? Jak se zdá, tak asi ano. Většina mužů totiž při prvním dotázání prohlásí, že by k porodu nikdy nešla. Později, jak jejich milované ženě roste bříško a přidávají se pohyby miminka, nahlodává se jejich jistota a spousta z nich jde k porodu dobrovolně a ráda, i když výjimka potvrzuje pravidlo.
Nemyslím si však, že by se k tomu měli nutit, jak tvrdí má kamarádka: “Spískal si to taky, tak ať ví, zač je toho loket.” Stejně jako se může žena rozhodnout, zda dítě chce, nebo ne, měl by mít i muž právo volby. Pokud jim to nedopřejete, hrozí, že se z porodu stane noční můra, na kterou nebudete ani jeden rád vzpomínat.
A co vy? Co vaši mužští? Byli s vámi u porodu? Jak to zvládli? Povídejte!
Nový komentář
Komentáře
já jsem rodila poprvé před pěti měsíci. Manžela jsem u porodu chtěla, ale jakmile se ozvaly kontrakce, tak jsme oba v šoku letěli do porodnice(teď toho lituju,mohla jsem pár hodiny být doma)...ale už jsem měla takové bolesti, že jsem myslela, že už to musí být hned.....sestřička řekla manželovi, že může jít klidně domů, že to nebude dřív jak za 16 hodin
a že mu potom zavolám až to půjde do finále.......no byla jsem tak v šoku,jak moc velká bolest to byla
že mě ani nenapadlo někoho volat
,naštěstí manžel protože jsem nereagovala na neustálé vyzvánění a smsky, tak se sám vydal za náma a stihl posledních 20 minut......i když dřepěl zkroucený u postele,držel mě za ruku, třepal se a brečel
tak jsem byla ráda, že tam byl a i on mě řekl, že je rád že u toho byl a že si uvědomil jak hrozně moc mě miluje
takže tatínka doporučuji
Majkii 193: nebuď si tak moc jistá
jajynka: no u nas to bolo podobne, akurat ze moj manzel sa rozhodol ze tych 12 hodiny tam so mnou vydrzi. A z 12 bolo nakoniec iba 6
*Kotě*: tak to ja ano
a o tom manzelovi, na potvoru som si na 100% stale ista
Markýza: Kotě má oproti Majkii jednu nespornou výhodu - intelekt
*Kotě*:
Majkii 181: "Deticky, porod, kojenie je to najuzasnejsie na svete" - zas až tak hrozně to teda neprožívám
jsou i jiné fajn věci
Můj povzdech se týkal žen, které považují porod nebo kojení za odpornost, a přitom samy rodily a kojily
, ale člověk nikdy neví, kam se život vyvine
A že by ode mě manžel na 100% neodešel, si teda tvrdit netroufám - můžu jenom vyjádřit svůj současný dojem, že zjevně nikam odcházet nechce
Martine, je krasne jak vnimate svou zenu, miminko, porod a vse, co s nim souvisi. Jsem moc rada, ze existuji muzi jako Vy. Preji Vam, aby Vam tenhle pristup zustal i nadale, protoze po narozeni miminka nastavaji i krusne chvilky. Ale Vy to urcite spolecne zvladnete.
Markýza & Meander:
V době,kdy se nám měla narodit dcerka
, nebyla přítomnost otce u porodu možná. Moc mě to mrzelo a tak jsem doufala, že se to povede, až budeme čekat druhé
. To už tatínkové u porodu být mohli, leč náš Kubík se dle odhadu lékaře měl narodit o 12 hod později a tak zatímco jsem tlačila o stošest, taťka i dcerkou spaly jako když je do vody hodí. O narození syna se dozvěděl až po ranním telefonátu do porodnice
Meander:
takových tu je
Markýza: Už kvoká
Majkii:
dětičky kašičky sračičky -- za chvilku budeš kvokat -- možná z toho vyrosteš, možná
Majkii: Ty brďo, ty jsi určitě hologram
*Kotě*: naprosto so vsetkym s tebou suhlasim. a co sa tyka komentarov k clankom o detoch,porodoch, kojeni..... radsej nereagovat, pretoze sa tu chodia vybijat typky
ktorych nazory je najlepsie ignorovat. A je mi ich uprimne velmi luto, su to len ubohe chudiny. Je to moj nazor, za tym si stojim a so svojimi urazkami sa mozu niekam strcit
. Deticky, porod, kojenie je to najuzasnejsie na svete, s manzelom nam to odkedy bol u porodu a mame krasnu dcerku KLAPE ako nikdy, a na 100% sa nebojim zeby odomna odisiel, aj ked sa cely nas zivot teraz toci okolo
.
ale to ty urcite poznas. Prajem tebe aj
vela vela stasticka. A podme radsej sutazit s Johnson Baby, snad nieco vyhrame
2x jsem rodila sama.Manžel odmítl být se mnou.Moc mě to mrzelo,ale co jsem měla dělat.
Ahojky, krásný článek. Můj manžel byl se mnou u porodu. Taky jsem si to moc přála. Bál se, že to nezvládne,ale ubezpečila jsem ho, že kdyby něco, může kdykoliv odejít. A naštěstí to neudělal. Byl mi neskutečně velkou oporou a moc mu za to děkuji. Stál u mne a držel mě za ruku, celou dobu mi hodně pomáhal. Všem ženám přeji, aby měli ve svém muži takovou podporu, jakou jsem měla já. A musím říct, že manžel byl tím, kdo držel našeho Danečka
jako první. A vím, že to byl pro nás všechny neskutečný zážitek. Moc své chlapy miluju
Můj manžel byl u porodu druhé dcery a bylo to super.Hodně mě pomohl
Libča: a ty zase koukej být 50 a více let supermatka, nebo se taky pousměji
mily pane martine, doufam ze budete svou zenu nadale obdivovat a stale si ji vazit jako pisete ted v tomto clanku, i kdyz bude nevyspala, nevrla, unavena atd. atd. myslim ze zrozeni maleho clovicka je krasny moment ale tim to nekonci naopak to zacina to dost festove... takze ukazte ze nejen ze umite asistovat u porodu ale taky jste super tatka.. a milujte svou zenu dalsich 50 i vice let a pak pred vami smeknu, ted se jen pousmeji ...