Když se řekne porucha příjmu potravy, co si pod tím představíte? Co to pro vás znamená?
Z hlediska mé osobní zkušenosti už samozřejmě vím, co to znamená a co se pod tímto názvem skrývá. Naopak mě překvapuje, kolik lidí má vůči tomu takové stigmatické myšlení a neuvědomují si, že tento problém není o jídle, ale o duši. Je to nemoc duše.

To je hezky řečené. A proto jste napsala svou knihu Prostor pro duši?
Napsala jsem ji proto, že chci nahlas mluvit o věcech, o kterých se příliš nemluví nebo o těch, co se schovávají za něco jiného a všichni se tak nějak máme potřebu tvářit, že se nic neděje, ale uvnitř nás bolí srdce. Dnešní doba nám nedovolí říci nahlas, co nás trápí nebo kdo doopravdy jsme a jak se cítíme. Snažím se proti tomu bojovat. Uvědomila jsem si, že jakmile člověk nahlas vystupuje, tak, jak upřimně cítí a je opravdu tím, kým je, tak se mu strašně uleví a mnoho věcí se rozplyne v prach.

Vám se ulevilo?
Ano. Ale to už dávno, nejenom napsáním knihy.

Víte, co bylo tím prvotním impulzem, který vám způsobil nemoc duše?
Myslím si, že to nebyla jedna věc, ale souhra různých věcí. Jednak genetika, a to z toho hlediska, že jsme citlivější a některé věci si beru více k srdci. A za druhé je tam predispozice vztahová, to, jaký vztah mají naši rodiče, kolik máme opory, jaké je naše zázemí, jak nás rodiče rozvíjejí a podporují...

U mne to začalo v šestnácti, což bylo asi to nejcitlivější období a můj tehdejší kluk mi řekl, že jsem hezká holka, ale mám velký zadek. Do té doby jsem si vůbec neuvědomovala a neřešila, jestli mě někdo hodnotí na základě zadku nebo šířky boků. Řekl mi to v momentě, kdy jsem zrovna snědla celou pizzu. Uvědomila jsem si, že jídlo, které jsem měla do té doby hodně ráda, rovná se velký zadek, a to se rovná, že nebudu mít lásku. Rovnice se spojila a vyšlo z toho, že musím zhubnout, a to co nejvíce a nejrychleji.

Začala jsem ihned držet dietu a hodně jsem cvičila. Shodila jsem zhruba deset kilo za tři měsíce. A okolí mě najednou začalo chválit za to, jak vypadám. Tím se vytvořil onen začarovaný bludný kruh, ze kterého se nedalo vystoupit.

Moje terapeutka mi říká, že se nemám ráda a musím najít důvod, proč tomu tak je. Také jste se neměla ráda?
Také jsem si tím prošla. A i když tato zkušenost byla velmi krutá a cesta k sebelásce komplikovaná, jsem vděčná za každý moment. Nebyla bych tím, kým jsem. Nebyla bych třeba tak empatická, neměla bych tolik zkušeností, umím víc milovat a víc lásku dávat najevo. Přestala jsem se vinit za to, že lásku a její projevy potřebuji. Už se za to na sebe nezlobím.

A jak teď vnímáte své tělo?
Dnešní společnost je nastavená na dokonalost. Na sociálních sítích ukazujeme vymakaná bříška a zadečky, protože očekáváme pochvalu a obdiv. Dělá nám to dobře, protože uvnitř o sobě pochybujeme. Cestou na naši schůzku jsem přemýšlela o tom, jak mi to břicho pěkně plandá. Ale je mi to jedno. To je ta fáze, že jsem to přestala řešit a přestala jsem se snažit kvůli společnosti, ale dělám věci tak, jak chci, a hlavně kvůli sobě. To je pro mě moje malá výhra. Ale samozřejmě to neznamená, že se vzdávám péče o tělo. Spíše je to o tom, že najdeme rovnováhu a začneme ho mít rádi a nebudeme ho týrat.

Holky s poruchou příjmu potravy, a já jsem dobrým příkladem, mají velmi zkreslenou představu o tom, jak doopravdy vypadají. Kdy jste se zbavila pocitu, že jste tlustá?
Mě nejvíc v pohledu na mé tělo pomohlo těhotenství a mateřství. To, co po mně zůstane, nebude to pěkné tělo, které stejně jednou zestárne, ale děti, kterým chci něco předat a udělám z nich šťastné bytosti.

Stopku bulimii jste tedy dala tím, že jste otěhotněla?
Ano, v momentě, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná s prvním synem, jsem s tím skončila. Bylo mi 24 let. Tehdy jsem ještě neznala míru toho, kdy je člověk opravdu najedený a ne přejedený. A tak jsem se ještě chvíli držela těch obvyklých rituálů a zvracela po jídle, protože jsem se bála, že přiberu. Ale pak mi docvaklo, že to už není o mně, ale o tom miminku a o tom, že mu tím ubližuji. V ten moment jsem si dovolila, že můžu jíst, že je v pořádku, že tloustnu, vždyť jsem těhotná proboha.
Po porodu jsem začala své tělo vnímat zcela jinak. Umím mu dát to, co potřebuje, vím, kdy mám dost a nepřejídám se. Dopřeju si vše, na co mám chuť. Nepřeháním to ani s cvičením. Vlastně teď necvičím vůbec…

Kolikrát jste před těhotenstvím zkoušela s bulimií přestat?
Pořád. Nonstop. Každý druhý den jsem měla deprese, snažila se skončit, ale myšlenky na přejedení a ten pocit hladové díry po lásce, ta byla neustálá a neutišitelná. Vydržela jsem vždy tak dva, tři dny a pak jsem do toho zase spadla.

Souhlasíte s tím, že lidé s poruchou příjmu potravy jsou ti nejlepší lháři?
Ano. Je to závislost podobně jako gamblerství nebo alkoholismus a kdo chce získat objekt své touhy, udělá vše proto, aby ji získal. Lže nejbližším tak brilantně, že mnohdy ani nezjistí, jaký máte problém. Bulimie je opravdu problematická, není totiž vidět.

A jak tuto nemoc vnímali vaši partneři?
Myslím, že nejdůležitější je od nich nic neočekávat. Neočekávat, že nás bude kdokoliv zachraňovat, vědět, co se v nás odehrává nebo chápat, co se nám děje, umět říci ty správná slova. Člověk vedle nás by tu neměl být proto, aby nás zachránil. V této nemoci si můžeme pomoci jen my samotné. Jediné, co partner může udělat, je to, že tu bude, v dobrém i ve zlém.
Moji partneři byli také zmatení, říkali mi „to nesmíš“, „to nedělej“, snažili se mi bránit v tom jít se vyzvracet a já byla naštvaná. Teď zpětně vím, že se jen snažili pomoci, ale nebylo to v jejich silách.

Co vám bulimie vzala?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, bude to znít paradoxně, ale asi mi nevzala nic. Každá taková zkušenost, z níž se dostaneme a vyléčíme se, je velkým darem, protože zjistíme, že jsme schopné se dostat prakticky z čehokoliv a zvládnout to. Že jsme silné a odvážné. Je důležité uvědomit si, že máme důvod být na sebe hrdé.

Takže vám bulimie spíše něco dala...
Ano, je to paradoxní, ale opravdu to tak je. Cítím se být lepším člověkem.

Je bulimie vaší třináctou komnatou?
Bulimií jsem si prošla, už to mám uzavřené a jsem z toho pryč. A myslím si, že tato komnata byla už tolikrát odhalená, že není potřeba ji jako 13. komnatu vnímat...

A je to věc, kterou třeba doteď tajíte nebo nerada říkáte svému okolí?
Vůbec. Nemám problém o tom mluvit. Jsem hrdá na to, že jsem se z té nemoci zvládla dostat sama. A že jsem se zvládla dostat z kruhu mezi depresí a touhou žít normální život.

Kdo je Vlastina Kounická Svátková

Vlastina Kounická Svátková je slovenská herečka a spisovatelka, žijící v Praze od roku 2002.
V roce 2016 Česká televize odvysílala dokument 13. komnata Vlastiny Svátkové, kde se herečka svěřuje o svých problémech s bulímií. Nad nemocí úspěšně zvítězila a v současnosti pomáhá dívkám a ženám s poruchami přijmu potravy, je ambasadorkou nadace Anabell, spolupracuje i s nadací Sudička.
Věnuje se i psaní. Píše fejetony do časopisů, na své sociální sítě. Vydala knihy Modrý slon, Sama sebou. V roce 2018 vydala knihu Prostor pro duši. Je autorkou projektu JSEM. 

Také si přečtěte:

Reklama