Osudový vztah, osudová láska, osudový muž. Jak moc dokáže zasáhnout do života setkání s prvním partnerem? Ačkoli již brzy čeká Zuzku svatba, nemůže svého prvního přítele vyhnat z hlavy.

První láska je snad pro každého obrovská a intenzivní, až se země zachvívá a točí se hlava. Většina lidí si pak vzpomínky na ní nese celý život a i na smrtelné posteli si jsou schopni vybavit detaily jeho či její tváře, vůni vlasů i hebkost kůže...

nevěsta

„Mám strach, že pro mě je první láska ještě daleko významnější, že je pro mě zkrátka promarněnou šancí na spokojený život,“ říká Zuzka.

Svého prvního přítele Patrika poznala relativně pozdě, bylo jí jednadvacet: „Studovala jsem první ročník vysoké. Zatímco ostatní vrstevnice si už prošly řadou vztahů, a všechna svá poprvé si odbyly před pěknou řádkou let, já byla typický šprt ponořený do učení a kluky jsem brala jen jako kamarády.“

Přečtěte si také...

… další příběhy prvních lásek.

Stačilo jedno jediné setkání s Patrikem a všechno bylo najednou jinak. „On byl tak jiný,“ říká Zuzka se zasněným pohledem. „Předstoupil tehdy s nějakou esejí, vůbec netuším, jaké bylo její téma, protože jsem celou dobu sledovala jen jeho temně modré oči a nádherně hluboký sametový hlas.

A asi jsem na něj musela zírat dost neomaleně, protože mě hned po přednášce pozval na kafe a od té doby jsme těch kafí vypili společně hektolitry a k tomu sem tam i čaj nebo víno. Prostě jsme spolu začali chodit a já konečně poznala, jak skvělé je milovat a být milována.“

Všechno bylo poprvé a všechno bylo na začátku dokonalé. „Vybavuje se mi do nejmenších detailů naše první milování, kdy jsem se dokonale prolnula s jeho tělem a ztratila v jeho bezpečné náruči. Byl mým rytířem, mým ochráncem, celým mým světem. Od druháku jsme sdíleli společný pokoj na studentském privátě a po promoci jsme si našli pěkný malý byteček s výhledem do parku. Bylo nám spolu krásně a já se celá ta léta vznášela v oblacích.“

Jenže nic netrvá věčně: „Neuměla jsem odložit zamilované brýle a vidět náš vztah tak nějak střízlivě. Snad proto na mě jeho přiznání zapůsobilo jako obrovský zubatý nůž zabodnutý přímo do srdce: „Miláčku, byl jsem ti nevěrný, ale jen jednou a nic to pro mě neznamenalo. Prosím, odpusť mi.“ Tehdy jsem omdlela a byla pět minut v bezvědomí. Když jsem se probrala, tolik jsem doufala, že to byl jen zlý sen, strašlivá noční můra, ale nebyla. Můj Patrik mě skutečně podvedl! Miloval se s jinou! Tak jak hladil a líbal mě, tak se dotýkal jí...“

Když máte ideály a věříte léta na lásku na celý život, sesype se vám všechno jako domeček z karet. „Dneska bych to dokázala, ale tenkrát?“ vyčítá si Zuzka. „Jak jsem měla tohle odpustit? To prostě nešlo. Už ten večer jsem odešla ke kamarádům, kteří mi hned na druhý den sbalili věci, a náš vztah definitivně skončil. I když se Patrik snažil mi vše vysvětlit, já se na něj nemohla ani podívat – byla to pro mě nepochopitelná a neodpustitelná zrada.

Byla jsem z toho dlouho pěkně na dně, ale život šel dál a čas všechno nějak zhojil. Bylo na čase pohnout se z místa a mým životem proplulo několik více či méně zajímavých mužů. Poslední je Luboš, jsem s ním už půl roku zasnoubená a plánujeme svatbu. Sama jsem ji chtěla, ale pak se stalo něco... prostě jsem na jedné pracovní schůzi potkala po letech Patrika.“

A všechno bylo najednou zpátky. „Opět mi stačil jen jeden jediný pohled a lítala jsem v tom až po uši. Všechno se mi ve vteřině vybavilo – jeho vůně, sametový hlas, jemné dotyky, něžné polibky, sladká slova… Zůstala jsem tam stát jako opařená neschopná slova. Luboš v tu chvíli přestal existovat.“

Zuzka s Patrikem spolu zašli (jak jinak) na kafe a povyprávěli si. „Bylo to, jako by do mě pomalu řezal skalpelem. Vyprávěl mi o svém manželství, o tom, jak čekají prvního potomka. I kdybych se s Lubošem rozešla, tenhle vlak mi nenávratně ujel. Všechno je ztraceno, musím zapomenout a jít dál. Jenže to mi právě vůbec nejde. Musím na něj pořád myslet, zvlášť když se teď několikrát do měsíce pracovně vídáme. Skoro každou noc se mi zdá, že jsme zase spolu. Když se miluji s Lubošem, zavřu oči a myslím na Patrika. Snažím se v sobě tu lásku nějak udusit, ale selhávám...“

Zuzka by byla nejraději, kdyby vědci vymysleli nějaké zapomínací tabletky. „Pořád si hraji na vzornou snoubenku a plánuji svatbu s mužem, kterého mám sice ráda, ale nikdy ho nebudu milovat tak jako Patrika. Možná to zní jako rychlý soud, ale to, co cítím k Patrikovi, je hrozně intenzivní. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem mu tehdy nedokázala odpustit a dát druhou šanci. Přišla jsem tak o svou největší životní lásku a šanci být šťastná! Jen se bojím, abych neudělala nějakou blbost. Nechci nikomu ničit rodinu.“

Kam dál?