Foto: Shutterstock
V knize odkazuje na hračku Tamagotchi, která byla populární v devadesátých letech. Catriona Campbell se domnívá, že virtuální děti budou do padesáti let zcela běžné a že technologie do té doby pokročí natolik, že děti existující ve virtuální realitě se nebudou odlišovat od těch žijících ve skutečném světě.
Užívat si rodičovství pomohou lidem nejen speciální brýle, ale také rukavice, které budou replikovat fyzické vjemy, které máme, když se dítěte dotýkáme. Rukavice by tak umožnily dítě krmit, mazlit se s ním a hrát si s ním. Děti by měly být schopné rozpoznat své rodiče a reagovat na ně pomocí analýzy hlasu a rozpoznání obličeje. Ke vzájemným interakcím bude moci docházet v různých digitálních prostředích, jako je pokoj, park nebo třeba bazén. Rodiče si budou moci také vybrat, jak rychle jejich děti vyrostou, pokud tedy budou o jejich růst vůbec stát.
Catriona Campbell tvrdí, že poptávka po virtuálních dětech je už nyní. A tak budou během let dostupné za relativně malý měsíční poplatek, který odhaduje na pětadvacet dolarů, což je v přepočtu necelých 600 korun. Výhodou virtuálních dětí je skutečnost, že nezaberou žádné místo, nebudou tolik stát a zůstanou zdravé. Pro tuto variantu by se podle odbornice mohlo v budoucnu rozhodnout až dvacet procent lidí.
Co se týče konkrétních projektů, na Novém Zélandu provádí společnost Soul Machines experiment s názvem Baby X, jehož cílem je humanizace umělé inteligence, aby byla pro veřejnost přitažlivější.
Zdroje: The Guardian, Studyfinds, A Plan For Living With Artificial Intelligence, Daily Mail
Nový komentář
Komentáře
Zní to zajímavě. Ale máme tady malý problém, že už dneska má docela dost lidí problém žít ve skutečném světě. A to jde "jen" o hry, zatím, virtuální realita ještě není běžně dostupná všem. Ale i tak je nemalý počet lidí, co si vystačí se světem nejrůznějších počítačových her, kde mohou být libovolnou postavou podle svého vkusu a prožívat tam mnoho různých životů i smrtí... a stali se na tom závislými. Ve skutečném světě pobývají jen proto, že musí. Četla jsem nemálo sci-fi knih o tom, jak se svět v budoucnu zvrtl. Lidi přestali fungovat, protože jim veškeré požitky poskytla buďto nějaká droga (namátkou třeba contergan - povídka E. Martina) nebo právě virtuální realita. A vedlo to bez výjimky k úpadku a dost katastrofickému vývoji. Mně už to může být jedno, za padesát let už na tomto světě nebudu. Ale žít v matrixu bych nechtěla a nepřeju to nikomu. Mimochodem tamagoči mělo jednu nevýhodu - nešlo vypnout, člověk se o něj musel starat nepřetržitě, jinak "zahynulo" a musel začít od nuly. Někdo to ale nepřenesl přes srdce a vznikly hřbitovy, kde se pohřbívaly "mrtvé" tamagoči... k jakým absurditám by asi vedly virtuální děti?