Foto: Shutterstock

Jak se zrodila myšlenka vytvořit projekt Medici na ulici?
Projekt začal u nás na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze a založila ho tehdejší studentka Andrea Pekárková. Ta dnes pracuje jako praktická lékařka ordinace pro chudé v Ostravě při Armádě spásy a věnuje se pouliční medicíně, což je celosvětové hnutí, které zajišťuje pomoc lidem bez domova v terénu. Mediky na ulici jsme se spolužáky přebírali před více než třemi lety, kdy jsem byla ve třetím ročníku, a rozšířili jsme je do dnešní podoby. Začalo se chodit víc ošetřovat a zapojilo se víc lidí, i studenti z 1. a 2. lékařské fakulty. Od začátku letošního akademického roku Medici fungují i v Brně. Do budoucna budou snad také v dalších fakultních městech.

Kolik studentů vyráží pomáhat lidem bez domova?
Při běžném fungování mimo kovidovou pandemii se ročně zapojuje kolem sedmdesáti studentů. Do terénu i na kamenné ošetřovny chodíme vždy alespoň ve dvou – zkušenější student z vyššího ročníku a nováček nebo mladší student.

Jak Medici na ulici fungují?
V běžném provozu před koronavirovou pandemií jsme v Praze chodili pravidelně na předem stanová místa i pětkrát týdně, například na pouliční ošetřování na Vltavské, do nouzových nocleháren, do denních center nebo i na pěší obchůzku po centru města. Každá služba trvá alespoň dvě hodiny. Lidé z ulice tedy vědí, kdy a kde nás najsou, v rámci terénní práce je pak aktivně vyhledáváme sami společně se sociálními pracovníky. Nejčastěji provádíme převazy ran, typicky bércových vředů. V závažnějších případech dotyčného odesíláme k lékaři nebo mu zavoláme sanitku.

Jak lidé na nabízenou pomoc reagují?
Je to různé. Skupina lidí bez domova je značně rozličná. Většinou jsou ale velmi vděční a cení si toho, co děláme. Vděk určitě převažuje, prakticky se nestává, že bychom se setkávali s odmítavými reakcemi.

Jaké nejhorší zdravotní problémy jste viděla?
Nejčastěji jsou to různě zanedbané rány, zpravidla výrazně povleklé kvůli bakteriální infekci. Vídáme i rány, které jsou týdny i měsíce pod jedním obvazem, ty bývají ošklivé a mohou se v nich objevit i červi. To je velmi silný pohled. Lidé bez domova často přežívají na ulici ve velmi špatném celkovém stavu, někdy je to smutný pohled.


Foto: archiv Medici na ulici

Pozorujete u bezdomovců snahu o navrácení do normálního života?
Vztáhla bych to spíše na zdravotní stav: někteří mají určitě podstatně silnější vůli a chuť řešit svůj zdravotní stav, jiní jsou v tom velmi rezignovaní. Aktuálně je kvůli koronaviru několik set lidí bez domova ubytovaných v tzv. humanitárních ubytovacích kapacitách – v hotelech, hostelech a kemptech. Znovu zde zažívají, jaké to je spát na měkké posteli, mít vlastní koupelnu s teplou vodou, každodenní teplé jídlo… Někteří klienti v zimě vypadali, že se nedožijí jara a teď je vidíme “pod střechou” a jsou čistí, upravení, naladění, zkrátka úplně rozkvetli. Přála bych si, aby tito lidé měli tu možnost se už na ulici nevracet.

Dozvídáte se od nich během ošetření i jejich životní příběhy?
Když máme hodně klientů, tak si s nimi nestihneme déle popovídat, ale jejich příběhy z opakovaných návštěv známe. Některé jejich příběhy mají stejného jmenovatele – vyrůstání v dětském domově, ztráta blízkého člověka nebo celé rodiny, závilosti. Život na ulici je tak tvrdý, že rezignovat na sebe sama a svůj život musí být snadné.

Nemáte někdy v jejich společnosti pocit ohrožení?
Já strach nikdy nepociťovala a pokud vím, nikdy se nikomu z nás žádný závažný incident nestal. Vždy pracujeme alespoň ve dvojici, ve veřejném prostoru navíc často ještě se sociálním pracovníkem. V říjnu jsme byli na konferenci v Americe, na sympoziu pouliční medicíny. Jeden z příspěvků byl právě o zvládání konfliktních situací. Zajímavost je, že za celé fungování hnutí pouliční medicíny, tedy od devadesátých let, se neeviduje žádné napadení klientem.

A co obava z přenosu nákazy?
Neděláme žádné invazivní výkony, nedostáváme se do kontaktu s krví a tělními tekutinami, převazujeme rány a především používáme ochranné pomůcky. Máme jednorázové pláště, rukavice, štíty a respirátory, takže věřím, že jsme v bezpečí.
 
Měl někdo příznaky kovidu?
Měříme teplotu všem lidem, které ošetřujeme, a ptáme se jich na příznaky respiračních onemocnění, tedy jestli nemají kašel, špatně se jim nedýchá apod. Několik klientů bylo pro takové příznaky testováno, žádným potvrzeným případ se ale nevyskytl.

Jste v šestém ročníku a čekají vás státnice. Už víte, na jakou oblast medicíny se chcete zaměřit?
Státnice jsem si aktuálně o několik měsíců odložila, protože jsem strávila značný čas organizováním naší činnosti. Co se týče oblasti medicíny, ještě jsem se nerozhodla. Přemýšlím o infektologii, ale nejsem schopná vyloučit ani psychiatrii.


Foto: archiv Medici na ulici

Zůstanete i po škole s Mediky na ulici?
Určitě. Je to moje srdcová záležitost, kterou jsme s se spolužáky a kamarády vybudovali. Neplánuju ji opustit. Rozhodně se hodlám tématu zdraví u osob bez domova dál věnovat. Pracuji také na částečný úvazek v kontaktním centru organizace Sananim pro drogově závislé a i v této práci hodlám po škole pokračovat.
 
Je mezi mediky zájem o účast na pouliční medicíně?
Je. Studenti se s Mediky na ulici dostanou od knih a teorie blíž k lidem a k jejich reálným problémům, naučí se komunikovat a zažijí si roli zdravotníka. Navíc své teoretické znalosti promění v reálnou a potřebnou pomoc, a to je podle mě obrovská motivace pro nás pro všechny.

Čtěte také: