Dobrý den do redakce i Ženám-in!
Štěstí je neposedná bleška, která občas polechtá smysly každého z nás. Nikdy mě nenapadlo být nešťastná jenom proto, že jsem se narodila v nešťastném pátku, když jsem svým rodičům přinesla štěstí dřív než o šťastné neděli.
Dalo by se říct, že moje máma, sama narozená v neděli s balíčkem štěstí v ruce měla najednou štěstí víc, než máma vedle ní narozena v sobotu s dítětem, které porodila ve středu. S nadsázkou se dá říct, že je to všechno nesmyslné, protože o předem dané štěstí nemůžeme usilovat, ani je jakkoliv ovlivnit. Ono také není vůbec žádné štěstí narodit se v neděli,  protože je to den jako každý jiný. V lidech je prostě zažité, že nedělňátka budou šťastná.

Ráda si doma prohlížím rodinná alba, sbírám všechna fakta, kdy se kdo narodil,  příběhy celé svojí rodiny /i té vzdálené/, kterou mnohdy  hledám, a sepisuji z nich jakési paměti.  Mnozí už nežijí, a znám je buď ze vzpomínek nebo vyprávění mně blízkých lidí. Vytvářím mozaiku těch, které štěstí provázelo i druhých méně šťastných, byť mnohdy narozených právě v neděli. Je zajímavé, že po smrti člověka si bereme jeho život jakoby do ruky, a přemýšlíme co mohl udělat za života, aby byl šťastnější. Jak mohl obejít neštěstí, aby zrovna jemu nespadla cihla na hlavu, a nebyl z živého šťastného člověka rázem nebožtík. Pochopitelně my to dnes víme, ale on nemohl nic tušit.

Štěstí s neštěstím ruku v ruce jsou, a bez neštěstí nepoznáme štěstí. Jedna moje babička byla šťastná, když její manžel - můj děda, umřel. Žili spolu čtyřicet let, a přesto byla nejšťastnější, když odešel do věčných lovišť. Celý život ji mlátil, a ona od něj nemohla odejít. Tak to dříve na vesnici chodívalo. Ve svazku manželském v dobrém i zlém vytrvat až do smrti. Druhá moje babička, byť je to již pětadvacet let, co od ní její manžel - můj druhý děda odešel, žije v jakémsi tichém smutku, i když se se mnou zrovna směje.  Štěstí ji přináší donést na hrob kytky, zavzpomínat na šťastné okamžiky a mít alespoň chvíli pocit, že pro něj může ještě ve smrti něco dobrého udělat.

Moje kdysi na smrt nemocná sestřenice /s nádorem na mozku/ se celé dětství i později v rané dospělosti  řadila svojí váhou mezi tlouštíky. Nemohla si koupit rifle, neboť taková velikost se v té době těžko sháněla.  Našla si muže s nímž žádné štěstí nepobrala. Za to dvě krásné dcery jí životní nedostatky nahradily, a přinesly štěstí maximální. I při tomto štěstí toužila po svém malém dětském snu koupit si rifle. Pravidelně jsem ji chodila navštěvovat do nemocnice. Kdeže byla její váha. Nemoc jí všechna kila, která měla navíc vzala. Vzala i ta, o která prosila, aby jí nechala. Pro velké bolesti se nemohla hnout  z postele. Kruté bolesti střídaly chvilky malých radostí. "Tak si představ, že si konečně koupím ty rifle, až se vrátím domů", zajiskřila pohledem šťastná, byť  téměř bez života. Rifle si koupit nestačila. Za týden ve svých pětatřiceti letech podlehla svojí nemoci. Celou dobu doufala, že se vrátí, a když pro bolesti nemohla, už nevnímala. Ano, dopisuji její příběh a zařazuji do rodinných spisů. Byla jsem vedle ní, a ona byla konečně šťastná.

Můj táta moc štěstí v životě neměl. Bída a těžké dětství ve válečné době, vyměnil za tvrdou práci, aby uživil rodinu.  Zářil prý štěstím, když jsem se narodila. A také šťastný umřel.  Dal si s mojí mámou ranní kávu a odešel na zahradu. Máma musela to ráno k doktorovi. Před domem se rozloučili, ona šla směrem k městu, on k zahradám. Políbili se s tím, že za ním za hodinku dvě dojde. Ještě se ho zeptala, co dobrého chce koupit na svačinu. Na zahradu se těšil, stejně jako na dobrou svačinku. Čekal tam na něj  brácha, který mu šel pomoct s opravou střechy. Táta došel na zahradu a s pozdravem k bráchovi měl začít prima den.  Práce na zahradě i chaloupce přinášela  oběma radost,  když v tu chvíli se s ním zatočil celý svět. Padl bráškovi do náruče, a ... svačinka od mámy skončila ten den v záplavě slz v odpadkovém koši. On jediný byl ten den šťastný, protože uměl odejít tak, jako si to přejí všichni ostatní. V náručí svého blízkého bez bolesti a varování. Co na to nešťastní pozůstalí řeknou, šťastného mrtvého nezajímá.
Všichni o nichž jsem se dnes zmínila byli v okamžiku narození velikým štěstím pro ty, kteří jim život dali bez ohledu na rok a den  narození. To co je provázelo celý život, bylo dílem náhod.  Šťastných i těch osudových. Na začátku jsem říkala, že štěstí si představuji jako neposednou blešku. Každého z nás chvíli polechtá a jde dál. Každý z nás je nebo byl aspoň jednou v životě šťastný.

Ať se vám dnes smůla nelepí na paty, a když vás něco polechtá, věřte že to bylo štěstí. Moc se přitom neohánějte, ať zase hned neuteče.
                                                          
Ema K.
Milá Emo K.,
díky za překrásný, chvílemi až mrazivě drsný a přitom moudrý příspěvek                                                            
                                                                                                                                                
Reklama