Dá se říct, že jsem měla strašné těhotenství. Problémy už od začátku, léky, a k tomu mě už od 26. týdne lékaři varovali, že mi hrozí předčasný porod, a to klidně každým dnem. Z toho jsem byla hodně špatná, listovala jsem odbornými knihami, abych se dozvěděla, jaké má šance takto předčasně narozené dítě. Moc uspokojivé to pro mě nebylo a o to víc jsem se stresovala. Za každý další den, kdy porod nepřišel, jsem byla vděčná. Tyto dny ubíhaly (mně dost pomalu) a dostali jsme se na 37. týden.  

Jednoho rána se převaluji v posteli a cítím mně známé bolesti v břiše. Známé z dob, kdy jsem měla menses. Vtom mi volal taťka, že si mamka zapomněla doma mobilní telefon, takže ať ještě nerodím J Byla jsem z příchozího porodu tak zaražená, že jsem mu ani nic neřekla. Jako by se nechumelilo. Bolest mi pomalu přecházela i do ledvin (nebo do zad?), ale zase vždy ustoupila. Až někdy v 10 h jsem to zavolala manželovi, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jestli mám jet do porodnice. V 11 h jsme stáli před nemocnicí. Jakákoliv bolest mě přešla. Zabolelo to chvílemi, a to opravdu jen trošičku. Nechtěla jsem zbytečně obtěžovat sestry a zdržovat. Nicméně manžel zazvonil na zvonek porodnice, takže mě přijali. Bylo mi řečeno, že budu rodit, že jsem otevřená na 2 prsty. Manžela poslali na hodinku do práce, než se osprchuji a připravím.  

Sprcha mě vůbec nebavila, byla jsem otrávená a začala jsem mít strašný strach z porodu. Bude to hrozně bolet, určitě jo. Třeba to ani nepůjde, jsem moc hubená. Nebudu na to mít sílu, a tak mi budou dělat císařský řez… Honilo se mi hlavou všechno možné. Hodina neutíkala, tak jsem zavolala mamce do práce na pevnou linku. Byla pěkně naštvaná, že nemá mobil a nemáme ji jak informovat a že se tedy od té pevné nehne. Z jejího hlasu jsem cítila, že ten porod prožívá se mnou.  

Sestra mě dovedla na porodní sál, byl nádherný a moderní. Napíchli mě na jakýsi přístroj, který hlídal ozvy plodu a stahy. Donesli mi čaj a manžela. Během půl hodiny mi bolesti zesílily a bylo mi to už nepříjemné.

Manžel se choval jako odborník, pomohl mi posadit se na gymnastický míč, já jsem se pohybovala v bocích sem a tam a on mi u toho jemně masíroval záda. Z vedlejších porodních sálů jsme slyšeli křik rodiček, který jsem doprovodila ustrašeným pohledem na svého muže. Povídali jsme si o všem možném, abych odpoutala pozornost od bolestí a od všeho kolem. Po 45 minutách za námi přišla sestra, tak jsem se jí ptala, jak poznám pravý porod, že už to je asi tady. „Budete mít pocit na tlačení. Ale to ještě né, paní, to budete rodit až tak večer!“ Jenže já ten pocit fakt měla. Sestra odešla a já chtěla tlačit… Manžel běžel pro doktorku. Ta přišla, ale nijak nepospíchala. „Tak já se na vás teda podívám, no, ale to ještě rodit nebudete, nebojte… Ukažte…. Jé, vidím hlavičku, tak šup nahoru a jdeme tlačit!“ Pomohli mi na to porodní křeslo. „Až na vás přijde stah, zatlačte.“ Jenže na mě nic nešlo… V tu chvíli se mi honilo hlavou, že UŽ je TO tady, jak moc to bude bolet a jak to asi bude trvat. Vtom mě doktorka vyrušila: „Teď silně zatlačte… A ještě jednou.“ A bylo to. Na 2 zatlačení byl náš krásný chlapeček na světě. Nemohla jsem tomu vůbec věřit. Manžel pyšně odešel se sestrou umýt naše miminko a já jsem si „vychutnávala“ šití. To bylo to nejhorší z porodu. Bylo mi to odporně nepříjemné. Pak manžel dovezl ve vozítku s puntíkatými peřinkami našeho chlapečka. Oba jsme se na něj dívali a nikdy nezapomenu, jak si mě malý prohlížel, když ho manžel dal blíž ke mně. Po chvíli našeho vychutnávání si rodinné pohody přišla sestra a přiložila mi malého k prsu. Hned se chytil a sál.  

Za 2 hodinky jsem byla v doprovodu manžela odvedena na svůj jednolůžkový pokoj. Miminko mi sestry odvezly s tím, že až si odpočinu, tak si pro něj mohu přijít. S manželem jsme se rozloučili. Spát jsem nemohla, neustále jsem myslela na svého drobečka a nedalo mi to, musela jsem si pro něj hned jít. Spinkal a já si ho jen prohlížela. Byl celý po tátovi.  

Dny v porodnici utíkaly rychle. Neustále jsem pilovala techniku kojení, péči o miminko, a díky bohu vše s námi absolvoval můj muž. Byl tam teoreticky od rána do večera, akorát sem tam si odběhl do práce. Velmi mi to pomohlo a nedovedu si představit, že bych rodila před 20 lety, kdy se toto manžela vůbec netýkalo.  

Těm, které to čeká, přeji, aby měly porod také v pohodě, rychlý, relativně bezbolestný, a hlavně žádné komplikace a zdravá miminka. 

martisa

--------------------------------

Milá martiso, děkuji za Tvůj příspěvek a přeji hodně štěstí.... :o))))

Na Vaše příběhy se těším na redakce@zena-in.cz Pozor! Rodíme.....:o)))

 

Reklama