Foto: Shutterstock
„Po spoustě nevydařených pokusů o seznámení jsem už nedoufala, že si někdy najdu normálního partnera. Vzdala jsem už i všechny možné seznamky. Už mě to strašně unavovalo. Spousta mužů v reálu zdaleka nevypadala tak jako na fotce. A já navíc hlavně chtěla víc než jen sex…,“ svěřuje se pětatřicetiletá Veronika. „Moc ráda už bych se usadila a založila rodinu, ale prostě není s kým, stěžovala jsem se často kamarádkám. Až mi jedna dohodila svého kolegu. Nikdy jsem těmhle dohazovačkám nevěřila, ale řekla jsem si, že mě to bude stát maximálně jeden večer, na kterém třeba zjistíme, že si nerozumíme… Jenže opak nakonec byl pravdou. Povídali jsme si až do zavíračky restaurace. A pak se mi ani nechtělo domů, jak byl Jakub fajn. Měli jsme spoustu společných témat, a tak jsem samozřejmě neváhala s dalším a dalším rande…. Bylo nám spolu krásně a já několikrát děkovala kamarádce, že nás seznámila. I tak jsem si pořád říkala, že je to moc velká idylka a podvědomě čekala, kde se objeví nějaký mráček či problém. A on opravdu přišel, jen v naprosto nečekané situaci. Když poprvé přišel Jakub ke mně, bylo vidět, že je z mé fenky Debbie dost překvapený, ani si ji nepohladil a díval se na mě trochu zoufale, když po něm radostí skákala. Bylo mi to trochu líto, ale říkala jsem si, že to chce jen čas a zvykne si...," vypráví Veronika.
„Ale bohužel si nezvykl a ani se o to moc nepokusil. Pak se mi jednou přiznal, že když byl malý, tak ho kousl nějaký pes a od té doby se jim pokud možno vyhýbá. I když jsem mu několikrát vysvětlovala, že všichni psy nejsou stejný a že Debbie je opravdu miláček a měl by to tedy zkusit překonat, nedal si říct. A vadilo mu, že ho do toho strašně tlačím. Bylo mi to nejen líto, ale bylo to samozřejmě nepraktické. Když jsme trávili většinu času u něj doma, musela jsem odjíždět za Debbie. A párkrát jsme se kvůli tomu chytli. Ale pořád jsem se snažila najít kompromis, aby byli všichni spokojení," říká Veronika, která se před měsícem dozvěděla, že se budu muset odstěhovat z podnájmu.
„A tak mi Jakub nabídl, že bychom mohli začít konečně bydlet spolu. Byla jsem štěstí bez sebe, těšila jsem se, že se taky konečně náš vztah zas trochu posune. Ale pak přišla ledová sprcha. Jakub mi jasně řekl, že s Debbie v bytě nepočítá. Že si na ni moc nezvykl a také, že se bojí, že mu zničí drahé vybavení jeho bytu a že nechce pořád někde uklízet chlupy. Byla jsem v šoku a jen zoufale ze sebe vysoukala: A kam mám jako Debbie dát? Jen pokrčil rameny a mně došlo, že ho asi jen tak nepřemluvím a že si tedy musím vybrat. A tak teď stojím před rozhodnutím. Buď se vzdám svého milovaného pejska, kterého by si k sobě vzali rodiče, ale stálo by je to dost úsilí. A mě dost stýskání. Nebo odmítnu stěhování k Jakubovi, najdu si další podnájem a budeme dál žít odděleně. Ale nevím, co to udělá s naším vztahem. Jsem zoufalá a nevím, jak se rozhodnout. Obě varianty mi připadají dost nešťastné…"
Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Byla jsem na tom podobně a proto se naše společné bydlení stále oddalovalo. Mezi tím mě moje fenka navždy opustila. Chtěla jsem se s ní důstojně rozloučit, a tak jsem jí u nás v Brně zařídila v https://krematoriumzvirat.cz/ krásné poslední rozloučení, které se mi velmi líbilo. On ani tam však nepřišel, a tak jsem to rychle ukončila.
I kdyby pisatelka svého psa obětovala kvůli vztahu s mužem, který evidentně nemá stejný životní styl jako ona, bude to zřejmě problematické soužití. Pán si ve svém bytě nastaví svoje pravidla bez ohledu na to, jestli se to jeho ženě bude líbit nebo ne a dřív nebo později nastanou opravdové problémy. Zřejmě nebude moc empatický a jeho pravidla budou nadřazená. Nedej bože, aby mu znelíbili třeba její rodiče nebo přátelé.
Hlavně, aby pisatelka neotěhotněla dříve, než se pánova povaha projeví v celé své kráse.
Kdybych dostala na výběr, ultimátum, že buď s tebou budu žít a ty se vzdáš svého psa, nebo si nech psa a já tě opouštím, tak bych milému Jakubovi pomohla sbalit kartáček na zuby a vyprovodila ke dveřím. Partnera přijímáme s tím, co má rád. A tady se potkaly dva světy. Jakub nemá rád psy a není možné ho nutit a Veronika psa má a je odporné po ní chtít, aby se ho vzdala. Tady to fungovat nebude a jsem toho názoru, že by měla Verča hledat partnera s jiným nastavením. Odkopnout vlastní zvíře kvůli někomu není správné. Kdyby měl třeba těžkou alergii , tak je to trochu jiný příběh. Ale nemá. Jen prostě nemá rád psy. Nemá to co dělat s tím, jestli Verča staví zvíře nad člověka. To je strašná pitomost, a nikde v článku to nezaznělo. Jde o vlastní identitu a vlastní hodnotu. Pes je její součástí a jak ona, tak Jakub potřebují k sobě jiné hodnoty. Kompatibilní nejsou, protože jestli se Veronika psa vzdá, tak se to dříve či později projeví na kvalitě vztahu. Čeho se bude muset vzdát příště?
Pokud někdo staví lásku ke zvířeti nad lásku k člověku, v tom případě ať žije se zvířetem a nehledá vztah. Ne každý touží sdílet domácnost se psem. Každý má právo se rozhodnout podle sebe. Asi by bylo fér říct to hned na začátku. Mám psa a ten pes je pro mě prvořadý. Veronika se rozhodne pro svého x let starého hafana, dokud ho bude mít, tak ať nehledá vztah s člověkem. Až jí pes odejde, buď si pořídí dalšího a nebo bude žít sama se vzpomínkou, že mohla mít muže a děti, ale dala přednost psovi. Je to na rozhodnutí každého. Pes je náročný koníček na čas, prostor i peníze. Ani jednoho jsem v životě neměla nazbyt. Tahle radost či koníček je mi tudíž cizí. Znala jsem pár lidí, pro které byl jejich pes alfou a omegou života, někteří neměli děti. Mít takového člověka v práci je tedy náročné taky. Přijde nečekaná situace a ten člověk řekne, já tady teda déle zůstat nemůžu, mám doma psa. Při představě hafana, stojícího za dveřmi s vyčítavým pohledem a budíkem v ruce jsem se zasmála a řekla. Já tady teda zůstanu, mám doma jen dvě děti. Ony to nějak vydrží. Následoval nenávistný pohled a pár jedovatých poznámek. Zvykla jsem si. Co mi zbylo. Byla jsem ta špatná, co si myslela, že člověk je víc, než zvíře. Ano, my psa nikdy neměli a v očích kolegů a kolegyň, co to měli jinak, jsem byla ta horší, ten sobec. Co se dá dělat. Tady radu nemám, ať Veronika oželí psa nebo nového přítele, v každém případě něco ztratí.
Už to seznámení bylo poněkud nešťastné, Debbie po něm s radostí skákala a on se tvářil trochu zoufale? To připadá Veronice normální, že její pes může skákat po cizích lidech a čeká, že budou nadšení? Já mám psy ráda, ale taky bych nebyla ráda. Nejspíš si vybere psa a najde si nějakého pejskaře. Stejně se divím, že se se psem neumí seznámit na cvičáku, nejspíš ten pes žádnou výchovu nemá, nebo na výletě, přece nesedí se psem pořád doma?
Veronika má poučení pro příští pokus o seznámení - tak, jako si myslím, že je OK přiznat děti hned na začátku vztahu (hromada ženských ale na prvních randech ani nemukne, že jsou maminky a pak se strašně diví), tak se měla Veronika pobavit s Jakubem i o svých zájmech (láska ke psům, koníčky, atd.). A souhlasím s názory zde, že jim to nikdy fungovat nebude - to je, jako by se pokoušeli dát do kupy zapřísáhlý abstinent s těžkým alkoholikem, apod. A na závěr - nikdy bych neupřednostnila chlapa před pejskem, kterého mám roky doma (ten pes nikdy nezklame a neublíží, což se v případě partnera rozhodně nedá očekávat).
To si prostě bude muset Veronika vybrat. Nikdy nemůžeme mít všechno, vždycky je něco za něco. Pes je výhradně její věc. Jakub má plné právo nechtít psa ve svém bytě, jasně to Veronice řekl, že k ní nechce tento přívažek, a vysvětlil svoje důvody. Tudíž se ona musí rozhodnout. Najít si nový pronájem, kde může mít psa, a dál se scházet s Jakubem bez psa. Nebo nacpat psa rodičům - chudáci rodiče - nebo se s pánem rozejít a najít jiného, který nemá výhrady vůči psům. Ale to mohla Veronika jaksi vědět, že když má psa, tak to je čistě její věc a její starost, vždycky, za všech okolností, ne nikoho dalšího. Ani jejích rodičů, ani nikoho jiného.
Redakce, ujasněte si pojmy nájem a podnájem. Bylo by značně neobvyklé, aby bydlela v podnájmu. Podnájemník není to samé co nájemník. Dostala výpověď z nájmu, na 99%. A k tématu, Veroniko, to není složité. Vzdej se Jakuba. Aby se dospělý chlap nedokázal srovnat s traumatem a kousnutím v dětství? Výmluva, nemá rád psy, a tobě dává ultimáta už teď. A protože ty jsi pejskařka a pro svoji Debbie představuješ celý její svět, tak pusť Jakuba do oběhu. Mám psů několik a jsou to členové rodiny. A rodiny by ses pro partnera také asi nevzdala. Ne každý má rád psy a ne každý je snese ve svém bytě. To je naprosto v pořádku. Ale svět zarytého odpůrce psů a pejskařky podle mne dlouhodobě fungovat nebude. Zamilovanost za chvíli opadne, přijde střízlivá fáze vztahu a ty, Veroniko, zjistíš v plné realitě, že jsi svoji psí kamarádlu opustila a přijde to k tobě v plné palbě toho zjištění. Jo, a taky trochu bacha, abys mu náhodou nepoškodila to drahé vybavení bytu :). Stěhovat se k někomu je vždy trochu výzva, a tady máš už na začátku dost červených světýlek. Za sebe mohu říci, že bych se psa nevzdala a podobného chlápka jsem jednou zažila, ačkoliv to byl jen takový flirt. A jeho odpor k mému tehdejšímu psímu kamarádovi ho dost brzy odstavil i od toho flirtu. :)
Tak tenhle normální taky není, paní může zůstat v klidu a s lehkým srdcem ho nakopnout do pozadí.
Ten chlápek přece celou dobu věděl, že ta žena má psa a že ho kvůli chlápkovi nedá utratit. A co kdyby měla dítě? Pan "Dokonalý" je nejspíš "Nedokonalý".
Z toho bych určitě zoufalá nebyla. Jednoznačně vyhrává
.