52362b847b49f-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Na ten den nikdy nezapomenu. Byla to poslední květnová sobota a já byla na rozlučce se svobodou mé kamarádky. Večer se vyvíjel dobře a všechny holky jsme se dobře bavily. Jenže pak do baru dorazila nějaká skupinka dost rozjetých mladíků, kteří se s námi dali hned do řeči. Pořád objednávali nějaké panáky a mě to začalo být nepříjemné. Moc alkohol nepiju a když už, vím dobře, kdy mám dost. Hlavně mi ale bylo líto, že se naše dámská jízda takhle zvrtla. A tak jsem se rozhodla, že nebudu kazit společnost a vydám se raději domů,“ vzpomíná na osudový den Pavla.

„Jenže nechtělo se mi cestovat sama přes celé město nočním autobusem a dávat tolik peněz za taxíka. Původně jsme byly domluvené s holkama, že pojedeme všechny společně a pak si to rozpočítáme. A tak mě napadlo zkusit napsat bráchovi. Věděla jsem, že je noční sova a kolikrát po půlnoci ještě vzhůru. Odepsal mi, že je sice dost unavený, ale jestli je to nutný, tak pro mě přijede. Jelikož už jsem nechtěla být už ani minutu ve společnosti mých opilých kamarádek a jejich ještě opilejších společníků, prosila jsem ho, ať mě doslova zachrání. Navíc jsem mu psala, že aspoň zas potrénuje další trasu, jelikož měl čerstvě řidičák. Pamatuju si, jak byl i hrdý, že nakonec zvládl delší cestu přes centrum, i přesto, že byl mírný noční provoz. Cestou zpátky se ale bohužel dost zhoršilo počasí. Martin chtěl pro jistotu zastavit, ale vypadalo to, že pršet jen tak nepřestane. Já si ho ještě dobírala, že správný řidič přeci musí zvládat všechny situace. A tak mě poslechl a po chvíli se zas rozjel. Já si mezitím vlezla na zadní sedadlo, protože na mě šlo dost spaní. A vůbec jsem nepřemýšlela, že by se mohlo něco stát,“ vypráví Pavla.

„Na chvíli jsem usnula a pak si pamatuju jen obrovskou ránu a ticho… Probudila jsem se až v nemocnici a pořád jsem si myslela, že je to jen strašlivý sen. Ale nebyl. Měla jsem obvázanou hlavu a nohu a vůbec jsem nechápala, co se to děje. Až později jsem se dozvěděla od doktora, že jsme měli nehodu a že mám otřes mozku a několik malých tržných ran a zlomeninu, ale že to není nic vážného. A že mě s velkou pravděpodobností zachránilo to, že jsem seděla na zadním sedadle… V tu chvíli mi to došlo: Co proboha brácha? Kde je? zeptala jsem se zoufale. Při pohledu na kamennou tvář doktora se mi udělalo zle a vykřikla jsem: Ne, proboha ne? Řekněte, že je v pořádku? Pak už jsem jen slyšela: Bohužel, je mi to opravdu moc líto…Začala jsem hystericky brečet a nešlo to zastavit. Později za mnou dorazili rodiče a na jejich zdrcený výraz nikdy nezapomenu. Ta šílená bolest nešla popsat. I mně se chtělo umřít, ale věděla jsem, že teď jim musím být hlavně oporou." 

„Po nehodě mi zůstalo několik jizev, ale nejhorší je ta obrovská rána na srdci, která se asi nikdy nezahojí. Podle vyšetřování dostal Martin smyk a narazili jsme do stromu. I když se ho snažili oživit, bylo to marné. A já si to do konce života nepřestanu vyčítat. Kdybych ho tenkrát nepřemlouvala, ať pro mě přijede, kdybych nebyla tak pohodlná a nehučela do něj, aby mě odvezl domů, co nejdříve, i když se na to necítil…mohl tady pořád být. Rodiče mi sice nic nevyčítají, ale já vidím, jak vnitřně trpí. Proč je osud někdy tak strašně krutý? Dala bych všechno zato, abych mohla vrátit čas a svoje rozhodnutí…,“ uzavírá své smutné vyprávění Pavla.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.

TÉMATA:
AUTONEHODA PŘÍBĚH SMRT VÝČITKY