Dnešní téma o sourozencích mne opravdu zaujalo a tak se pokusím napsat pokud možno stručně něco o mé osůbce a mých dvou bratrech.

 

Když si to tak nějak skládám v hlavince – první připomínka mých bratří je první mojí větou: „Máma, táta, BOBO a kluk.“ Množné číslo pro mne bylo tehdá asi problémem, takže jsem ze dvou kluků udělala jednoho. Ve skutečnosti je mám však ráda oba a tak se snažím ani na jednoho nezapomínat.

 

Ona stvoření mužského pohlaví, které jsem označila před lety jako „KLUK“, se jmenují Pavel a Standa a jsou o 14 a 16 let starší než já. Díky tomu jsem v očích některých lidí byla chápána jako jedináček, tomu se však bráním. Mám své dva bráchy a díky nim jsem zažila mnoho senzačních zážitků již v raném dětství.

 

Předpokládám, že v domácnostech, kde je více sourozenců, vždy dochází k nějaké té bitce. Ale přeci jenom uznejte, prát se s přibližně stejně starým bráchou nebo ségrou je mnohem jednodušší, než když je rozdíl několika násobný. Díky tomu jsem se cítila být velmi brzo vyškoleno v oblasti „bojových umění“. Věčné pošťuchování mě vyškolilo natolik, že jsem si jednou troufla i na spolužačku, která byla o hlavu vyšší než já. Ona bitva sice skončila v okamžiku, kdy jsem hlavou narazila na hranu školní lavice a začala vyučovací hodina, ale díky ní jsem s onou spolužačkou už nikdy neměla problém. Vytvořily jsme si vzájemný respekt. Opravdu pochybuji o tom, že bych si na ní troufla, pokud bych den co den od dětství netrénovala s mnohem vyššími bráchy.

 

Nicméně mé dětství strávené s nimi nebylo jen o vzájemných bitkách. Brali mě s sebou do party, chodili se mnou na koupaliště, kde se mi věnovali jejich kamarádky. Nevzpomínám si na to, že by mi něco chybělo. Když už jsem trochu poporostla, došlo i na mé nejmilejší zážitky, kterými byla jízda na motorce – Jawa 500. Na stupadla jsem téměř nedosáhla, ale v holinkách to nebylo vidět, a tak jsem byla nejednou svezena na burácivé mašině, která byla identifikovatelná na první poslech. V dětství jsem neměla dlouhé vlasy, ale mít je – určitě by vlály. Motorky mě přirostly k srdci a hodně dlouho jsem u srdce měla sen, že si udělám řidičský průkaz na „velkou“ motorku.

 

Když mi bylo 11 let, o své dva bratry jsem „přišla“. Raději zbrzdím Vaši fantazii, bráchové nezemřeli, ale oženili se a já v tu chvíli měla pocit, že jsem je nadobro ztratila. Už jsem se doma neměla s kým poštuchovat, měla jsem pokojíček sama pro sebe a bylo najednou smutno a prázdno. I tuto dobu jsem přestála a brala jsem jako velký dar, když se jim narodily děti, se kterými jsem se velmi pevně sblížila, především díky menšímu věkovému rozdílu.

 

Dalších zážitků by jistě bylo, že by stránka nestačila. Zpětně se občas ohlédnu za prožitými chvílemi a s úsměvem vzpomínám. Nikdy mi na mysl nepřišlo, abych si stěžovala, že jsem jako malá neměla pokoj sama pro sebe a musela jsem spát s rodiči v ložnici. Spíš bych každému jedináčkovi přála zažít ten pocit mít se s kým doma poštuchovat apod. Však to jistě znáte. 

 

Můj příběh se zdát být jako text nezajímavý, jen opravdové prožitky a vzpomínky mají hodnotu. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě bratří nepřijali mezi sebe, že by mě chtěli shodit ze skály. Zažila jsem však spoustu chvil, které nebýt jich, asi nikdy nezažiju. Řidičák na velkou motorku jsem si totiž dosud nepořídila, a tak jen jim vděčím za to, že vím, jaké je to za burácivého hřmotu jet ulicemi.

 

Pavle a Stando, jsem ráda, že Vás mám – mám Vás moc ráda!   

 

BOBO  

 

Díky, BOBO, moc hezké a milé.... :o)))

 

Hezké úterní odpoledne všem přeje