Dobrý den,

byla jsem ještě malá školačka, když se chystal na svět můj mladší bráška. Hrozně jsme se na něj všichni těšili a nejlepší vzpomínky na dobu, kterou mamka trávila v porodnici, byly ty, kdy se o nás staral taťka. Všechny maminkovské starosti teď padaly na jeho hlavu a musím říct, že se s tím popral se lví silou. Teď už bychom ho do podobných úkolů nedostali ani heverem.

Na miminko jsme se byli podívat do porodnice a vzpomínám, jaký to byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Nejkrásnější byl ten okamžik, kdy mamka přinesla brášku zavinutého do bílých peřinek a my koukali na to nejkrásnější mimi pod sluníčkem. V tu chvíli na nás musel být pohled jak na blázny, jak jsme se museli uculovat na to naše mrně.

Později se však zjistilo, že náš malinký bráška není až tak v pořádku, jak se nám všem zdálo. Narodil se totiž jako mentálně postižený s Downovým syndromem. Navíc měl ještě srostlé poslední tři prstíčky na obou ručičkách, se kterými byl v pozdějším věku na plastických operacích.

Jako miminko vypadal bráška jako každé miminko, až na jeho oči, které vlivem postižení byly a stále jsou lehce šikmé. I proto se tomuto postižení lidově říká "mongolismus". To kvůli očičkám. Ale jak utíkaly měsíce, všem bylo čím dál víc jasné, že to s bráškou bude běh na dlouhé tratě. Postupně začínal víc a víc zaostávat za ostatními miminky a než se naučil sedět, pást koníčky, stát na vlastních nohou, dalo to spoustu práce, cvičení a osobní péče. Mojí mamce tenkrát v porodnici hned nabídli, aby dala brášku do ústavu, protože se nenaučí ani chodit, mluvit a sociovat se do společnosti. V jeho dnešních 15. letech je nejen schopen mluvit a chodit, ale pravidelně navštěvuje Přípravnou školu pod Zvláštní školou, komunikuje s učiteli, přáteli, naučil se číst, počítat a je z něj príma kluk.

Jako batolátko a předškolní dítě byl stejně zvídavý jako ostatní děti a tak se před ním muselo mít vše na pozoru. Nic nenechal na pokoji a poté, co se naučil chodit, se vše ještě "zhoršilo". Strašnej raubíř to byl :)

Nejhorší bylo uklízení pokojíčku po jeho nájezdu, kdy stačil za pár hodin rozházet vše, co našel. Ale to určitě všechny maminky dobře znají.

V tomto věku jsme strašně rádi celá rodina chodili na výlety v okolí našeho města a jezdili na kole na opuštěné letiště. Bráška miloval a stále miluje vodu, a tak, jakmile jsme dorazili k nějakému potoku či řece, už měl v ruce klacek a šel k vodě "chytat ryby". Nezapomněl se u toho pořádně "vykoupat", aby mamka měla radost :).

Celý jeho dosavadní život jsme se o něj museli a musíme starat. Bohužel v dnešní společnosti není možné ho nechat nějak osamostatnit, neb lidská proradnost a vypočítavost je bezmezná. On je taková naše duše neposkvrněná. Proto se není divit, že je to nejen starost, ale i radost se o něj starat. Od malinka jsem s ním trávila hodiny na pískovišti, kde jsme stavěli hrady a vozili tatry s pískem. Spolu chodili do divadla na dětská představení a hudební vystoupení, která strašně miluje. Navštěvovali kino a filmové hity jako Příběh hraček, Shrek... a další ho chytly a už nepustily. Je to takové naše mimi. A vždy bude. Napořád.

Moc tě mám ráda Jiříčku !!

PS: Teď po prázdninách se chystáme na první dovolenou u moře, tak nám držte palce, ať to všechno dobře dopadne. Se zážitky se ráda znovu podělím.

Julinka

Milá Julinko, Tvůj příběh mě opravdu dojal. Je z něj cítit tolik lidskosti, lásky a pochopení.... Krásné. Přeju bratříčkovi jen vše nejlepší... a to on určitě má, když je kolem něj tolik milujících lidí. A tobě posílám za Tvé vyprávění dáreček... krásné botky s názvem žabky. :o)))

 

Reklama