Pamatujete si ještě na své dětské starosti z konce školního roku? Já ano.Od konce května to byly nervy!

Dodnes s účastí hledím na děti školního věku. Člověk má přes pololetí pořád co dělat – musí chodit s kamarády ven, aby o něco nepřišel, účastnit se různých kroužků, poprvé se zamilovat a snažit se svou lásku získat, dívat se na televizi, jezdit k babičce a najednou kouká – vysvědčení je za dveřmi.
Rodiče se ptají, jaké bude a člověk nemá odvahu říct, že je to mezi dvojkou a trojkou, ale v podstatě je to jasná trojka, a tak řekne, že je všechno v pořádku. Tak, jak si rodiče přáli. Když to tak není, narychlo dává do pořádku sešity, učí se, vzorně se chová a snaží se tak přesvědčit učitelku, aby ho přece jen, prosímprosímjáužtoumím, ještě jednou vyzkoušela. Učitelka vzdoruje, že takhle to nejde, jak by k tomu přišli ostatní žáci, pilně se vzdělávajíce po celý rok, a človíček se stává zoufalým. Do toho se doma stále ptají, jestli si je opravdu jistý, že je to v pořádku a vyhrožují sankcemi, nebude-li tomu tak. A človíčkovi teče do bot, v noci skoro nespí a když, sny jsou námětem na horor.

Když má dítě štěstí a učitel pochopení, dopadne to dobře a rodiče ani nepoznají, co všechno se v dětské hlavě odehrávalo. Když ne, je to malér. Dítě s hrůzou odpočítává dny a hodiny, kdy bude muset rodičům vysvědčení ukázat.

Má štěstí, když jeho rodiče vědí, na co má a na co stačí. Pokud ale rodiče neakceptují školákovy reálné schopnosti a tlakem se snaží dítě, které toho při nejlepší vůli není schopné, přinutit k lepším výsledkům, může to být velký problém. Dítě volá na linku bezpečí, utíká z domu a v nejhorších případech se pokouší o sebevraždu. V lepším případě pěstují takoví rodiče v dítěti pocit méněcennosti, kterého se pak těžko zbavuje ještě v dospělosti.

Každý z nás je na něco dobrý, na něco špatný.
Snažte se proto odhalit ve svém dítěti to, co mu jde nejlépe, co ho nejvíc baví a to podporujte. Těm ostatním věcem nepřikládejte důležitost, kterou nemají.
Sami musíte uznat, že tolik nezáleží na tom, jestli bude mít vyznamenání nebo ne. Když bude dítě v něčem dobré a bude možné se právě tím v dospělosti i živit (a bude mít zdravé sebevědomí), cestu si vždycky najde – nepůjde třeba na vysokou z gymnázia, ale z průmyslovky. 

A i kdyby se vám náhodou drilem povedlo známky vylepšit na maximum a donutit dítě absolvovat takové vzdělání, jaké jste si pro něj sami představovali, nebude z něj šťastný člověk.

K největšímu štěstí v životě člověka patří, když se práce stane jeho koníčkem.(a myslím, že víme moc dobře, že to není laciná fráze! pozn. redakce)  Respektujte tedy, že dítě je samostatná osobnost, která má své vlastní přání a potřeby. Snažte se podpořit to dobré, co je v něm a správně nasměrovat, ne nahradit jeho přání těmi vašimi.