Častý křik a hádky z dětského pokoje. Chvílemi ticho a pak pláč. Sourozenecké strkanice.

Kdo má děti, podobné situace zná.  A přesto, že je mezi sourozenci různý věkový rozdíl, většinou se jedná jen o nevinné dětské šarvátky v rámci hry. 

Horší situace nastane, když jedno z dětí začne žárlit. „Většinou k tomu dochází u těch starších, prvorozených, které mají s příchodem nového člena rodiny pocit, že už o ně rodiče nejeví takový zájem jako dřív,“ říká dětský psycholog Mgr. Karel Brůna.

Míša se opravdu snaží. Věčně cupitá za svou starší sestřičkou, žvatlá a směje se na ni, neustále jí něco podává, a dokonce se za ní připlazí s „nabídkou“ ožužlané sušenky. Ale má smůlu. Klára mu nevěnuje jediný pohled.

Michálkovi je rok a půl a je to skutečně rozkošný hošíček. To ale na jeho sestru Klárku, které už budou čtyři, nedělá nejmenší dojem. Trestá svého malého brášku nezájmem. Proč? Prostě proto, že je.

„Když se v rodině narodí další dítě, změní se pro to starší spousta věcí. Maminka má najednou míň času, točí se jen kolem miminka,“ vysvětluje negativní postoj staršího sourozence k mladšímu Brůna. „Navíc musí být pořád ticho, protože miminko spí atd. atd.“

Hodně dětí nová situace zaskočí. Některé se najednou víc tulí k rodičům, nebo naopak na mazlení reagují podrážděně, jiné hůř spí nebo zlobí při jídle a další potřebují znovu pleny. 

Starší děti svůj postoj k mladšímu „vetřelci“ projevují různě.

Klára Míšu přehlíží. Její spolužák ze školky, Davídek, zas hází po svém novorozeném bratříčkovi kostky ze stavebnice a kouše ho do tváří. Přitom intenzita žárlivosti nehraje žádnou roli. Jde jen o to, že si každé dítě vytváří svůj vlastní způsob, jak čelit domnělému ohrožení.

Psychologové rozlišují dva základní přístupy, jak zvládnout krizi, které platí jak pro rodiče a příbuzné, tak pro samotné děti. První přístup – konfliktu se pokud možno vyhnout: zúčastnění jsou víceméně pasivní, stahují se. Druhý – agresivní: postavit se k problému čelem a snažit se jej aktivně vyřešit.

Jak žárlí vaše dítě?

Malý „velký“ ignorant

Tak třeba Klárka. Pokud je pro ni bratr „vzduch“, nemusí se vůči němu prosazovat. Rodiče ale chtějí, aby se děti vzájemně snášely a měly se rády, proto se sami snaží sourozenecký vztah stimulovat. Čím víc však maminka dceři bratříčka vnucuje, tím víc to holčička odmítá a vzpouzí se.

„Na chvilku ho pochovej, vždyť vidíš, jak k tobě chce,“ snaží se matka. „Je moc těžký,“ škaredí se Klára. „Až bude těžký, zase si ho vezmu,“ slibuje maminka a posadí malého Michala sestřičce na klín. „Už ho nemohu udržet,“ volá vzdorující slečna dřív, než se miminko stihne uvelebit. 

Jakmile rodina vycítí, že je starší dítě zablokované, měla by s pokusy o sblížení na čas přestat, anebo to zkusit jinak. Klára například strašně ráda pomáhá mamince v kuchyni. Proto určitě neodolá, až ji nechá maminka míchat na sporáku kaši pro Michala. Když se pak Míša „její“ kaší láduje a maminka mu přitom říká: „To pro tebe uvařila tvá velká sestra“ – je pyšná a pomalu se o krůček k bratříčkovi přiblíží.

Smutný trpitel

Občas se stane, že se v náročném rozvrhu rodiny se dvěma dětmi na toho staršího trochu pozapomene. Jeho zájmy musí ustoupit do pozadí. Některé „odstrčené“ děti pak tiše trpí, ničeho se nedožadují, ale smutně se stáhnou do sebe.

To je však nebezpečné. Smutné dítě totiž na sebe nijak zvlášť neupozorňuje. Je tiché, nezlobí a nijak neobtěžuje – takže mu věnujeme ještě míň pozornosti.

A proto, že je hodné, dostává pochvaly, což ještě víc posiluje jeho pasivitu a nezřídka negativně utváří jeho životní postoj. Mnoho nesmělých dospělých lidí bývalo v mládí hodnými, uzavřenými dětmi.

Rodiče, pozor! Pokud se malé dítě nápadně stahuje do sebe, vlastně volá o pomoc. Proto je nezbytné se prvorozenému více věnovat. Zařiďte si, aby mohlo být starší dítě alespoň několik hodin jen s vámi a mít vás jen pro sebe.

Agresivní vztekloun

V tomto případě potomkova žárlivost rozhodně nelze přehlédnout. To „nanicovaté mimino“ bude omylem bombardovat kostkami do postýlky, pošťuchovat a štípat do různých částí těla, „nechtě“ obírat o hračky či dudlík a chrastítka...

Tady platí – nenechávejte sourozence společně bez dozoru. A samozřejmě to chce silné nervy. Pokárání nebo tresty jen zhoršují situaci. Žárlivého potomka musíte přesvědčit, že mu od malého brášky či sestřičky nehrozí žádné nebezpečí.

„Vyjasněte si s ním situaci,“ radí psycholog Karel Brůna. Řekněte mu: „Ty jsi přece starší, rozumnější a silnější. To mrně s tebou vůbec nemůže držet krok!“ Podle Brůny by maminka (či otec) měla také sama sebe uvést jako příklad: „Vidíš? Já jsem přece také větší a silnější než ty a jsem přitom na tebe hodná, hraju si s tebou, nezlobím tě, neubližuju ti! Takhle se chovají velcí k malým.“ 

Zařiďte, aby si starší sourozenec hrál s vrstevníky nebo mladšími kamarády. V jejich společnosti snáz získá uznání, které nyní tolik potřebuje. Starší kamarádi sice menší děti víc přitahují, ale u „žárlivců“ to není nejlepší řešení. Větším a starším dětem se totiž musí víc podřizovat. To si potom kompenzují v rodině na mladších sourozencích.

Šašek

Zlobí, pitvoří se, přehrává – jen aby byl středem pozornosti. Jeho snaha má stejný cíl jako u malého útočníka – odsunout mladšího sourozence na druhou kolej.

Pokud na ni dospělí správně zareagují, je vyhráno. Malý „kašpárek“ však nesmí získat dojem, že si ho ceníme jen za vtipné výstupy. Později by mohl narazit.

Ať už svou žárlivost projevuje dítě jakkoliv, rodiče, kteří berou jeho pocity vážně a dávají mu najevo svou lásku, mohou být klidní. Sourozenecké pouto totiž v nenarušené rodině časem určitě zesílí.

Starší bratr nebo sestra jsou pro mladšího sourozence natolik přitažliví, že se bude neustále snažit získat jejich přízeň.

A jednoho dne budete mít vyhráno. „No, tak tedy pojď s námi,“ vezme Klára na milost Michala, když se za ní a jejími kamarádkami bratříček neustále plouží po zahradě. „Ale budeš poslouchat!“ S tím malý Míša samozřejmě nadšeně souhlasí. Zatím!