Jsem cíťa. Stačí, abych viděla nějaký filmový doják a bez ohledu na to, že je to jen smyšlená historka, roním krokodýlí slzy. Filmoví režiséři by ze mě měli radost.

Všechny ty závěrečné scény některých amerických filmů, které jsou dělány hlavně pro efekt, já vždycky poctivě obrečím. Neohrožený hrdina se poté, co zachránil od zkázy celou galaxii a přitom několikrát málem přišel o život, vrací ke své oddané a věrně milující ženě... padají si do náruče... a přihlížející dav tleská.

V této chvíli  mi - bez ohledu na kvalitu filmu - zcela automaticky zvlhnou oči, brada se mi rozklepe a za chvíli už lovím kapesník. Smrkám, frkám, utírám si oči... a trošku se stydím. Opatrně se rozhlédnu kolem a s úlevou zjišťuji, že podobných plaček je vedle mě poměrně hojný počet.

Jsou ale filmy, u kterých jsou ty slzy jiné... jako třeba Kramerová versus Kramer. To byl vůbec první film, který na mě velmi silně zapůsobil a já jsem ronila a ronila...

Pak jsou ještě jiné filmy - jako například nádherný kousek Daleko do nebe... U tohoto filmu jsem neplakala a z očí mi netekly proudy slané vody... ale přesto jsem na jeho konci byla strašně smutná. Seděla jsem, dokud se kompletně nevyčerpaly titulky a v duchu jsem si celý film promítala znovu. Tak takové mám nejradši.

To ale nic nemění na faktu, že si prostě občas ráda pobreknu. Mám ve své videosbírce doma několik kousků, které mi vždy spolehlivě poskytnou možnost regulerně si pořvat a odplavit tak ze svého nitra nahromaděné stresové hormony.

Třeba Zachraňte Willyho! .... Drama vrcholí... Willy je převážen náklaďákem k moři, kde má být vypuštěn na svobodu. Oškliví a hamižní obchodníci se snaží tento záslužný a lidský čin čistých a neohrožených zachránců překazit. Už už to vypadá, že se to nepodaří... Willy uvízne na mělčině... Zloduši startují loď... chlapeček naléhavě domlouvá svému velrybímu kamarádovi... A pak... pak se to stane.  Willy se dostaně hlouběji do vody... ale ouha. Darebáci už blokují zátoku lodí. Co teď? Willy musí přeskočit... Za pomoci svého klučičího ochránce se mu to podaří... Hudba graduje, chlapeček udílí pokyny... Willy důvěřivě poslouchá... a chystá se k mohutnému výskoku... Hudba ještě více graduje a Willy skáče. Tak vysoko, tak neohroženě... A já pláču... Tak upřímně, tak hlasitě. Willy je zachráněn!

Pokaždé jsem šťastná, že to dobře dopadlo.

Nejsou to ale jen filmy, co mě dokáže dojmout. Často mě třeba odrovnávaly moje dcerky, když byly ještě malé. Svou bezprostředností, čistotou a upřímností. Jako když mi jednou úplně samy připravily narozeninovou oslavu a z ušetřených peněz mi koupily řasenku.

Každého ale dojímá něco jiného..Znala jsem paní, která před mnoha lety pravidelně srdceryvně štkala na 1. máje. A to prosím nikoli z důvodu, že je to lásky čas.. Ona byla dojatá - považte - z prvomájového průvodu! "Já když vidím ty šťastné, rozesmáté tváře, tak se prostě nikdy neudržím." Omlouvala své poněkud nepochopitelné emoce. Měla jsem ji za cvoka.

Více jsem již chápala mou kamarádku Janu, která ke mně v porevolučním období přišla na návštěvu, aby mi sdělila: "Ty jo. Tak máme Havla prezidentem. Já se na to koukala v televizi... a člověče... normálně jsem u toho řvala jako kráva."

Poněkud expresivně vyjádřeno, nicméně velmi výstižně. A proto mi, milé čtenářky, promiňte. Ale musím se vás zeptat. Co vás spolehlivě rozbrečí, rozeštká, rozbulí, rozvzlyká... zkrátka u čeho jste schopny samým dojetím řvát jako kr....? :o)))

Pište mi dnes své dojáky na redakce@zena-in.cz. Krásně si spolu popláčeme, jo? Zase se mi totiž nějak nahromadil stresový hormon, víte? Asi si večer pustím Zachraňte Willyho.... :o))

A nebojte... dárečky budou... to abyste pak mohly plakat samým dojetím nad výhrou.

Krásně uplakaný pátek vám všem přeje

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY