Je to už neuvěřitelných 32 let, co mě chytl slepák na VŠ kolejích v Brně. Večer mi bylo divně, ale usnula jsem. Když jsem se ráno chtěla posadit na posteli, najednou mě silně píchlo v pravém boku.

Sice jsem to nikdy necítila, ale nějak jsem tušila, že to může být slepák, protože jsem měla zvýšenou teplotu. Jenže toho dne jsem měla dělat zkoušku z branné výchovy a pak hned sednout na autobus a jet domů, protože měla pohřeb babička. Rozhodla jsem se, že před zkouškou zajdu k lékařce hned v 7 hodin, bylo to po cestě. Lékařka mě považovala za simulantku, která si stanovila diagnózu, aby se ulila ze školy. Pořádně mi zmáčkla břicho a pustila, a já jsem málem omdlela bolestí, bylo zázrakem, že mi nepraskl ten slepák už tam. Tak mě napsala papíry do nemocnice a poslala do nemocnice Sv.Anny, sanitku mi nedala, tak jsem jela trolejbusem a sykala bolestí při každém jeho nadskoku na dlažbě. Zkoušku jsem musela odložit. Při výstupu jsem uviděla poštu, tak jsem poslala domů telegram: Neprijedu, jsem nemocna. O slepáku nic, neměla jsem na víc slov peníze.

U SV.Anny mě odmítli, prý k nim nepatřím, tak jsem jela o pár kilometrů dál k Milosrdným bratřím. Tam mi udělali pár biochemických vyšetření a než jsem se dostala do ambulance, bylo už 11 hodin, chirurg mi šáhl na břicho, zeptal se mě, kdy jsem naposled jedla, zvedl telefon a říkal někomu na sále, aby to ještě nebalili, že jim posílá slepák. Než jsem vyšlapala do druhého poschodí na sál, málem jsem omdlela. Sestra s rouškou otevřela a říkala: Vy jste ten slepák, tak se vysvlečte do naha. Koukla jsem a viděla jsem kolem chodit muže, protože muži i ženy byli na stejném patře. Zčervenala jsem jako správná panna, tak sestra pochopila, zatáhla mě dovnitř,tam jsem shodila šaty, vylezla na operační stůl, nade mnou se sklonil doktor a rozčiloval se, jak to, že ještě nespím.To je poslední, co si pamatuji.

Hojila jsem se tak rychle, že mě chtěli poslat už za 4 dny na koleje, ale tam  nikdo nebyl, univerzita měla výročí a všichni měli volno před májovými dny. Musela jsem prosit, aby si mě ještě chvíli nechali, než seženu v první pracovní den otce telefonem, aby pro mě dojel.

Pak ještě nezapomenu na to, jak můj obvoďák při následné kontrole volal všechny doktory na poliklinice, aby se přišli podívat na moji nádhernou malou jizvu z Brna, protože v okresní nemocnici dělali hnisající decimetrové jizvy. Je fakt, že kdyby nebylo srůstů, které se mi v důsledku zánětu projevily později při pokusech o otěhotnění na vaječníkách a děloze, protože mě nikdo tenkrát neposlal do lázní, ani bych si dnes sama nevzpoměla, že slepák už nemám, jizva zmizela.

Bonda

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

Jak je to nyní s mobilama jednoduché! I když já jsem přijela do nemocnice a měla úplně vybito. Nabíječka, na které telefon byl před odjezdem do nemocnice, jak na potvoru nefungovala. Automat se vcelku hodil!