...a u malé Páji a prvního mateřství ještě zůstaneme. Jistě mi dáte za pravdu, že narozením mimina se začne odvíjet doslova nekonečná řada historek, které člověk nikdy nezapomene…

Byla jsem lehce paranoidní maminkou, která se permanentně obávala, aby se její dítě neudusilo, fatálně neuhodilo, odněkud nespadlo, případně na něj něco nespadlo.

nDále jsem nebyla schopna slyšet, jak Pavlínka pláče (mohla by se zalknout), a proto jsem se, než bych ji položila, raději naučila bravurně vykonat potřebu s miminem na ruce, a rovněž tak i uvařit.

Ono když trochu vyboulíte pánev, lze na vzniklý hrb dítě celkem pohodlně umístit, a při tom je přidržovat neaktivní rukou. Člověk sice brzy postavou trochu připomíná harfu, ale časem se všechno vrátí zpátky.

Poctivě jsem kojila i ve chvíli, kdy moje sladce funící princezna přeměnila mé bradavky v krvácející, neskutečně bolavé novotvary.

Při každém kojení jsem její nasosaný buclatý obličejík skrápěla slzami, jak to strašně bolelo. Přestat kojit? Nikdy!

Navíc jsem měla tolik mléka, že dlouhé týdny přijížděli obden z Bulovky pracovníci, kterým jsem dávala mléko pro miminka, jejichž maminky kojit nemohly.

Naplňovalo mě to pýchou a mléko pak ve svém „obalu“ bolestivě netvrdlo.

Později jsem přišla na fígl, kterým jsem vyeliminovala vytažení prsa několik desítek centimetrů do dálky při odtrhávání spícího potomka. Jediné, co na Páje totiž nikdy neusnulo, byly svaly kolem úst.

Ač nerada, jsem jí pokaždé, když jsem ji chtěla „odcucnout“, ucpala nos. To způsobilo, že se musela vteřinku pustit sama a nadechnout, čehož jsem využila pro bezbolestné oddělení jejího sacího ústrojí od mého těla.

Malá sovička

Úderem desáté večer se Pavlínka probírala k životu. Zatímco normální denní savec v tuto hodinu pravidelně uléhá, natožpak uštvaná matka s tunou kalciové masti na třemi plenami vyložené hrudi, moje dítě tuto dobu pokládalo za dobu ranní.

Nebudu se vypisovat s návodem, kterak lze spát a přitom houpat jednou rukou s kočárem, jak vycvičit svůj mozek na každé zakviknutí, jak usnout na pět minut i jak si zvyknout na svou tvář trvale bohatší o nafialovělé pytle pod očima, za které by se nestyděl ani baset. Mnohé z vás znají...

Dohoupaly jsme se úspěšně do batolecího věku.

Poloha pěticípé hvězdy

bKdo z váz kdy oblékal batole, ví, jak rády tuto proceduru tihle malí tyránci absolvují a jak jsou vynalézaví.

Poloha s křečovitě roztaženýma ručičkama, nožičkama s přímo zabetonovanými kolínky, tělíčko ve tvaru luku a hlavička v pevném záklonu spolehlivě zapříčiní, že bez toho, abyste dítě přímo lámali v místech, kde ještě před chvilkou mělo klouby, mu nelze navléci ani čepičku.

To celé doprovázeno hysterickým hrdelním řevem.

Je-li zima, kdo pamatuje fusak, to je teprve žůžo. Do kočárku pak vkládáte vřeštící předmět nachové barvy s podlitýma očima.

Co se začala batolit, bylo to o hodně lepší, ale oblékání dál nepatřilo mezi oblíbené kratochvíle. Většinou se však již omezila jen na kopání nožičkama, divoký tanec, trochu připomínající známý brake dance, a silné slinění.

Bonbonek, bonbonek, bobeček, bonbonek…

nTen den naštěstí potřebovala Pája jen kraťásky, košilku, kabátek a čepičku. Vřískala jsem chvilku. Řeckořímský zápas při nandávání tolik oblíbených kšírů jsme také zvládly. Sklidila jsem vavříny a vyrazila na procházku.

Milovala pískoviště.

Patrně i proto, že milovala cokoli, co lze prohnat zažívací trakem, při čemž písek, kamínky, kusy hlíny a hmyz patřily mezi oblíbené lahůdky.

Otevírání dětské, pevně sevřené čelisti s dásničkami a dvěma zoubky zavile přiraženými k sobě se slovy „vyndej to z tý pusy hergot, to je e - é“, bylo naší denní kulturní vložkou.

Následoval zápas na život a na smrt, řev a odchod z pískoviště do obchodu pro rohlík.

Ten den jsme potkali sousedku.

Tato starší dáma pozorujíc vřískající obsah mého kočárku, pomalu se ve vzteklých kotrmelcích škrtící na kšírech, i můj zoufalý poklus, věnovala mé ratolesti pytlík želé kuliček, obalených v čokoládě.

Pája pochopila a obratným pohybem, než jsem stihla zasáhnout, jednu hned orálně užila.

„Paní Slámová, ona kulaté bonbóny ještě nesmí,“ povídám zoufale. „Mohla by se udusit, víte?“ „Ukaž, miláčku, pusinku...“

Při pohledu na Pájin vražedný výraz jsem si již nedovolila začít nové dolování.

Celé jsme to nakonec vyřešily tak, že jsem bonbon pokaždé v ruce rozmáčkla a pak jí ho dala. Fungovalo to i doma.

Pája byla spokojená, navíc  velice příjemně naladěná, neb jsem ji až na plenkové kalhotky zbavila i tolik nenáviděného oděvu.

Pochodovala po bytě a požírala želé.

Já za ní poctivě chodila a každou kuličku jsem rozmáčkla. Některé kuličky jí padaly. Sbírala jsem je tedy a také si chvílemi s dovolením vzala. Sladké mám ráda.

Zjistila jsem, že ne každá kulička má stejnou chuť.

Aha, řekla jsem si, to asi jsou některé s nugátem. Některé chutnaly i zcela jinak. Chuť jsem neidentifikovala. Tedy ne hned.

bp

Později ano.

A to ve chvíli, když jsem svůj malý poklad mínila přebalit. Tehdy mi došlo, že po celou dobu, co jsem za ní chodila a pojídala to, co od ní odpadlo, to pravděpodobně nebyly jen máčené cukrářské výrobky.

Inu, všechno je o obětech.

Nevím, kolik jsem snědla kuliček a kolik bobků své dcery, ale srovnala jsem se s možností, že jich pár bylo.