Vážená redakce a milé ženy-in,

nevím, co mě vede k tomu, že jsem se rozhodla napsat... ne, neříkám pravdu. Vím, co mě k tomu vede. Potřebuji poradit, povzbudit, potřebuji to
ze sebe dostat.

A teď ven s tím…

Můj příběh je skoro námět na román, ale zkrátím to, co nejvíc to půjde, slibuji. ;o))

V 18 letech jsem se vdávala a narodil se nám syn. Idylka netrvala dlouho. Dnes vím, že ani nemohla. Byli jsme oba dva s manželem děti. Dvě velké děti měly malé dítě. Rozvedli jsme se a já zůstala se synem sama.

Po čase jsem poznala člověka, který měl rád mě, syna a choval se k nám tak hezky, že se stalo, co se muselo stát. Otěhotněla jsem a narodil se druhý syn. Všechno se zdálo pohodové, bojovali jsme sice s penězi, ale já jsem se rozhodla, že to zvládneme. Už proto, že poprvé to nevyšlo a milovala jsem svoji novou rodinu. Můj druh, partner, otec mého dítěte, nevzala jsem si ho, nějak začal zjišťovat, že práce, kterou dělá, ho nebaví, nevynáší dost peněz, tak začal podnikat a stále neměl práci. Půl roku, rok, dva… to bylo slibů, jo, rýsuje se super kšeft, tohle bude ještě lepší a já stále čekala a jen přemýšlela, za co koupím klukům botky na zimu. Když to došlo tak daleko, že jsem měla 50 Kč na den, rozhodla jsem se, že musím do práce.

Starší syn šel do první třídy, mladšího jsem zapsala do školky a já nastoupila na místo sekretářky. Chvíli to šlo, ale když jsem po čase zjistila, že ten, který se snaží, jsem jen já, a ten druhý se takříkajíc přiživuje, tak po dlooouhém, opravdu dlooouhém zvažování jsem se rozhodla to ukončit.

Bylo to strašné. Trpěla jsem tím, že mám každé dítě s jiným a nevyšel ani druhý vztah. Nechtěla jsem o chlapech ani slyšet, ale jak to tak bývá... V práci byl jeden starší a příjemný kolega, který mě, vyprahlou po lásce, po těžkém životním zklamání, utáhl na nudli. Dnes už to vím. Pod maskou zamilovanosti a zájmu o moje děti, přece tatínek nemusí být jen biologický otec, naopak, on jim chce dát otcovskou lásku… koupil domeček. My se přestěhovali, koupili pejska, co víc jsem si ke štěstí mohla přát. A i kluci. Měli každý svůj pokojíček, zahrádku, dvorek, lítání po venku, hřiště za domem…

Jenže z pohádky se začal stávat zlý sen. Všechno bylo špatně, všechno stálo plno peněz a my (já a kluci) si ničeho nevážili. Nešetřili jsme, plýtvali, ničili... Když bydlel sám, tak mu stačilo na elektřinu 200 Kč měsíčně (ve svobodárně a při večerním čtení knížky při baterce, chápu...) a tady to bylo skoro 1000 Kč. Podotýkám že RD byl patrový a o 5 pokojích. Když začal dětem za trest zhasínat světlo, protože zapomněli někde zhasnout nebo něco, nesměli jsme si napustit vanu, protože to stojí moc peněz, i když inkaso jsem platila já, nesmělo být nic v mrazáku, protože je to zbytečně drahý luxus dělat zásoby. Co se koupí, tak se hned sní.

Každý večer jsem usínala a modlila se, ať se vzbudím a je to všechno jenom zlý sen. Nebyl to sen a dnes už vím, že jsem měla co do činění s psychopatem... Poslední kapkou bylo, když mladšímu synovi, který se pomočil (bojujeme s tím nějaký pátek), řekl, že bude bydlet a spát na dvorku, protože by mu tím svým počůráváním všechno zničil a smrdí mu pokojíček. Ještě teď mám husí kůži.

Nezbylo mi nic jiného než se vzchopit a společně s dětmi a pejskem se rychle vrátit k nám do našeho bytečku. Naštěstí to ještě šlo. Začali jsme zase úplně od začátku. Neměla jsem ani na čem spát, kluci ano ;o)) a Vendynce jsem boudičku též vzala ;o)). Nakonec jsme to všechno zvládli a život šel dál... Mladší synek začal chodit do první třídy a všichni tři jsme si léčili bolavé dušičky, protože všechny nás to moc poznamenalo. Každý se s tím vyrovnával po svém, ale společně jsme to doufám zvládli.

A teď fáze čtvrtého muže mého života. Na internetu mi napsal před rokem a půl jeden moooc sympatický pán. Pravda, byl také starší, 200 km vzdálený od mého bydliště, ale jeho psaní, jeho názory… proč to nezkusit? Po asi dvouměsíčním psaní mejlíků, sms a volání si jsme se setkali. Popisovat zde, co jsem cítila, když jsem ho poprvé uviděla, asi nemá cenu. Nebo malinko naznačím. Viděla jsem šarmantního, krásného, elegantního, galantního muže, který se ke mně choval jako k ženě, ten nádherný úsměv a jiskra v očích, podlomily se mi kolena... ;o)))
Strávili jsme spolu rok a půl, rok a půl krásného života... Společné víkendy, dovolená, představení se dětem, rodičům a návštěvy s rodinami, úžasně nám to klapalo. Nehádali jsme se, bylo nám společně dobře, ale věděla jsem, že má rád své pohodlí a moji temperamentní kluci mu moc pohodlí nedopřávali. O jeho lásce ke mně mě ubezpečilo mimo jiné, když napsal mojí kamarádce, že se nemusí bát, že je velký kluk, ví, co chce od života, miluje mě a ani puberťák (ten starší syn) ho neodradí… No, kdo by, kurňa, neuvěřil? Přes týden jsem se věnovala klukům a těšila se na víkend, že budeme spolu. Buď u něho nebo u nás...

Poslední dobou se mi začalo zdát, že něco není v pořádku. Nevím, takový šestý ženský smysl. Neviděli jsme se jeden víkend - měl práci, druhý - měl také práci a třetí - to jel lyžovat do Alp. Ten pátek, když odjížděl do Alp, jsem zjistila, že jsem těhotná... nechtěla jsem mu to říct po telefonu, pokazit mu dovolenou a navíc takovou událost a po telefonu? Chtěla jsem vidět jeho reakci, jeho oči... Ale všechno je jinak. Vrátil se z Alp a chtěl přijet. Nechtěla jsem, aby přijel on. Chtěla jsem přijet já. Koupila jsem si nové oblečení a představovala jsem si, jak vystoupím z autobusu a řeknu mu, že cítím, že se něco děje, ale že ho miluji a chci o něho bojovat, nechci ho ztratit... pak jsem měla také nachystané koupené dětské botičky, že mu je předám... takže proto jsem chtěla přijet já.

A on trval na tom, že on. Nakonec rozhodl. Napsal mi SMS, ať si nerezervuji žádný lístek na autobus, že přijede on za mnou. Přijede v pátek a v sobotu odjede na fotbal, a přijede proto, protože si musíme promluvit. Prý mi nemůže stát ve štěstí, protože moje kluky nezvládne, má rád pohodlí a já si zasloužím, aby mě někdo miloval i s nimi... Nemohla jsem to ani dočíst a zavolala mu. Uslyšela jsem, že už půl roku je vlastně všechno špatně a on o tom poslední dobou moc přemýšlel a rozhodl se tak, že to ukončí... Co mi zbylo jiného? Byť, takhle po telefonu, ale musela jsem. Sdělila jsem mu, že jsem těhotná... Nemám sílu, jeho reakci zde popisovat… dítě nechce a má rád svoje pohodlí... Stále mě to moc bolí.

Nemohla jsem spát, jíst. No proč mluvím v minulém čísle, když to stále trvá, že? Nechtěla jsem s ním mluvit, ale změnila jsem názor. Teď po 14 dnech se setkáme. Přijede. Nevím, co mám dělat. V naprosto zoufalé situaci jsem šla ke kartářce. Dozvěděla jsme se, že je za tím jiná ženská (že by ten můj šestý smysl ;o))) a že mě prostě osud zkouší, co v této chvíli udělám... Zda si dítě nechám, obrátí se štěstí ke mně a není vyloučeno, že až se narodí, pochopí jeho otec, že udělal chybu a mohl by (to mi teď opravdu nějak nestačí ?!?) chtít být s námi. Když ne, když ho dám pryč, osud mě znovu a znovu bude zkoušet a znovu a znovu budu procházet takovýmito zoufalými etapami... Když se ale rozhodnu správně, osud mě odmění a v kartách také vidí, že nebudu sama, a nevylučuje tedy ani otce dítěte, ale ani jiného muže (vidím teď chlapa a je mi špatně).

Takže, shrnu to, jsem sama, mám dvě děti, čekám třetí, jsem v šestém týdnu a mám ze všeho panickou hrůzu. Bojím se přivést na svět třetí dítě a předem vědět, že mu nezajistím milujícího otce, a zase myšlenka, že ho mám dát pryč, mě také děsí... Tomuhle vztahu jsem moc věřila a milovala jsem toho mého pana úžasného celým srdíčkem, a já mám teď dát pryč plod této lásky? Ale zase být sama na tři děti?

Musí to znít všechno strašně zmateně… Je to, protože jsem opravdu zmatená, nešťastná a připadnu si použitá, zneužitá a odkopnutá... a hlavně nevím, co dál, jak se rozhodnout...

S pozdravem a přáním pěkného dne...

Reklama