Příběh, který jsem vyslechla od své kolegyně Jany, mě natolik zaujal a rozlítil, že jsem se rozhodla se s vámi, se souhlasem hlavní aktérky, o něj podělit.
Já sama jí bohužel nedokázala pomoci. Snad vaše názory jí dokážou pomoci…

Jana se s Petrem seznámila, když jí bylo sedmnáct. On byl o necelé tři roky starší a také zkušenější. Láska na první pohled to sice nebyla, ale na druhý ano. Po pěti dnech se do něj zamilovala. On zkušený učitel sexu, ona nezkušená žačka. Aspoň jí to tak připadalo.
Jejich vztah se vyvíjel slibně. Ačkoli to byl vztah vážný, Petr Janu představil svým rodičům až po roce. Možná to bylo tím, že Petr byl nesmělý a nevěděl, jak na to.
Petrovi rodiče již dávno o Janě věděli a Petrovi tolikrát říkali, aby už Janu konečně představil. Vždyť víkend co víkend, od té doby co se znali, trávila Jana s Petrem víkendy v bytě jeho rodičů. Měli to štěstí, že rodiče každý víkend odjížděli na chatu. Co víc si jako mladý zamilovaný pár mohl přát?

Jana si moc přála rodiče poznat. A tak se jí to jednou konečně poštěstilo. I když takovéto seznámení si bohužel nepředstavovala.
Každou neděli odcházela Jana od Petra, respektivě s ním (vždy ji galantně vyprovázel ), ve stejnou dobu. Vždy hodinu před příjezdem rodičů. Ale tentokrát se bohužel vrátili dříve a zastihli je zrovna při odchodu. Jana z toho setkání byla natolik zmatená a rozpačitá, že se ani nestačila představit. Jen se rozloučila a utíkala pryč. Připadala si trapně.

Druhý den ji Petr pozval k nim domů s tím, že by Janu rodiče konečně rádi oficiálně poznali.
Druhé setkání již proběhlo tak, jak má být.
Jana si od první chvíle rodiče zamilovala. Pocítila k nim jakousi náklonnost a lásku, jako k vlastním rodičům.
Po čase Janu začali brát do rodiny a ona si připadala neskutečně šťastná. Čím dál víc k nim pociťovala hlubší a hlubší city. Začala je brát jako rodiče. Tak moc pro ní znamenali. Asi proto, že její vlastní rodiče se rozvedli, když jí bylo pět let. Vyrůstala v neúplné rodině. Matka moc času na ni neměla a později už vůbec ne. Když Jana viděla nezájem z matčiny strany, hledala útěchu, lásku a pochopení někde jinde. Měla to štěstí, že ji rodiče do rodiny přijali.
Jana si s Petrovou matkou od první chvíle rozuměla. Ačkoli to pro ni byla de facto skoro tchýně, nikdy se k ní však tak nechovala. Někdy sice zdůrazňovala svou pozici tchýně, ale proti budoucí snaše nikdy nic neměla.
Minimálně třikrát týdně chodila Jana k rodičům na návštěvu. Spíš jako domů. Mohla si tam dělat co chtěla.

Po čase spolu Jana s Petrem začali žít v pronajatém bytě. A tak od rodičů jezdili společně. Konečně se nemuseli loučit.
Zpočátku bylo vše ideální. Plánovali společnou budoucnost. Petrovi rodiče jim sháněli vlastní bydlení, aby se nemuseli neustále stěhovat z podnájmu do podnájmu. To však bohužel zatím nevycházelo.
Dělali pro ně první a poslední. Jana jim za to byla nesmírně vděčná. Když potřebovali s něčím pomoct, vždy jim ráda a ochotně pomohla.
Jana občas od budoucí tchýně slýchávala, jak ráda by už měla vnoučata a že už by mohli začít na tom pracovat. Že už jsou spolu dost dlouho, aby si založili rodinu.
Místo toho Janu a Petra vyhodili po dvou letech z podnájmu. A tak museli narychlo shánět nové bydlení.
S novým bydlením však začaly v jejich vztahu problémy. Petr najednou zjistil, že mu takový život nevyhovuje. Že ho život ve dvou štve, že se již nechce dál vázat. Jana si připadala jak ve špatném snu. Ještě půl roku se snažila vztah udržet, ale marně.
Jana už to dál nemohla vydržet. Po sedmi letech byl najednou konec. Konec všemu. Konec vztahu. Konec Petra. Petr již nikdy více. Strašně ji to bolelo, ale jeho rozhodnutí chápala. Začali spolu dost mladí, na to, aby si něco užili. Vzájemná dohoda, že jejich vztah bez jakýchkoli problémů ukončí, bylo pro Petra vysvobozením. Dávno by to s Janou ukončil, kdyby měl tu odvahu. Janě to bylo strašně líto, že si Petr z rozchodu až tak moc nedělal, že ho to nijak citově nezranilo. Na jednu stranu to chápala. Bylo to pro něj vysvobození, tak proč by si z toho měl něco dělat? Byl prostě konec…

Konec. A také konec “rodičů”. Rodiče už nikdy více? Už nikdy k nim nebude moci přijít, už nikdy je neobejme, už s nimi nikdy nebude mluvit? To přeci nemohla být pravda. To nejde jen tak ukončit! Vždyť oni pro ni znamenali život.
Bohužel se s nimi nestačila rozloučit. Po ukončení vztahu v sobě nenašla tu odvahu za nimi jít a osobně se s nimi rozloučit.

Tak moc ji to sebralo. Pro ni “rodiče” prostě “umřeli”.
Zoufale se propadala do depresí, spousty nocí proplakala. Co by za to dala, kdyby je mohla znovu vidět, slyšet je,…
Čekala na vhodnou chvíli. Na Vánoce jim poslala přání s dlouhým dopisem, ve kterém popsala, co měla na srdci. Napsala jim všechno, to co k nim celá léta cítila, jak to bylo s Petrem…
Petrova matka, když dopis obdržela, Janě volala. Jana bohužel byla natolik zbabělá a smutná, že ten hovor nepřijmula. A tak dostala pouze děkovnou smsku. Možná tím hovorem mohla něco málo zachránit.

Už je to dva roky, co pro ni rodiče nadobro “zemřeli”. Ale Jana se s tím stále nedokázala smířit. V hlavě se jí neustále honí myšlenky o tom, proč s Petrem neměla děti, aspoň mohla rodiče vídat jako prarodiče a nemusely pro ni přestat být.
Co by jen za to dala, znovu se s nimi setkat...

(Jana má již novou známost. Ačkoli rodiče jejího nynějšího přítele jsou fajn, jsou hodní, do rodiny ji přijali, jsou pro ni bohužel de facto cizí lidé. Vídá se s nimi tak pětkrát do roka. Proto na “bývalé rodiče” nemůže zapomenout. Oni byli její život, její domov, do kterého se mohla kdykoli vrátit… )

Příběh pro ženu-in zpracovala