Příběh, který jsem vyslechla od své kolegyně Jany, mě natolik zaujal a rozlítil, že jsem se rozhodla se s vámi, se souhlasem hlavní aktérky, o něj podělit.
Já sama jí bohužel nedokázala pomoci. Snad vaše názory jí dokážou pomoci…
Jejich vztah se vyvíjel slibně. Ačkoli to byl vztah vážný, Petr Janu představil svým rodičům až po roce. Možná to bylo tím, že Petr byl nesmělý a nevěděl, jak na to.
Petrovi rodiče již dávno o Janě věděli a Petrovi tolikrát říkali, aby už Janu konečně představil. Vždyť víkend co víkend, od té doby co se znali, trávila Jana s Petrem víkendy v bytě jeho rodičů. Měli to štěstí, že rodiče každý víkend odjížděli na chatu. Co víc si jako mladý zamilovaný pár mohl přát?
Jana si moc přála rodiče poznat. A tak se jí to jednou konečně poštěstilo. I když takovéto seznámení si bohužel nepředstavovala.
Každou neděli odcházela Jana od Petra, respektivě s ním (vždy ji galantně vyprovázel ), ve stejnou dobu. Vždy hodinu před příjezdem rodičů. Ale tentokrát se bohužel vrátili dříve a zastihli je zrovna při odchodu. Jana z toho setkání byla natolik zmatená a rozpačitá, že se ani nestačila představit. Jen se rozloučila a utíkala pryč. Připadala si trapně.
Druhý den ji Petr pozval k nim domů s tím, že by Janu rodiče konečně rádi oficiálně poznali.
Druhé setkání již proběhlo tak, jak má být.
Jana si od první chvíle rodiče zamilovala. Pocítila k nim jakousi náklonnost a lásku, jako k vlastním rodičům.
Po čase Janu začali brát do rodiny a ona si připadala neskutečně šťastná. Čím dál víc k nim pociťovala hlubší a hlubší city. Začala je brát jako rodiče. Tak moc pro ní znamenali. Asi proto, že její vlastní rodiče se rozvedli, když jí bylo pět let. Vyrůstala v neúplné rodině. Matka moc času na ni neměla a později už vůbec ne. Když Jana viděla nezájem z matčiny strany, hledala útěchu, lásku a pochopení někde jinde. Měla to štěstí, že ji rodiče do rodiny přijali.
Jana si s Petrovou matkou od první chvíle rozuměla. Ačkoli to pro ni byla de facto skoro tchýně, nikdy se k ní však tak nechovala. Někdy sice zdůrazňovala svou pozici tchýně, ale proti budoucí snaše nikdy nic neměla.
Minimálně třikrát týdně chodila Jana k rodičům na návštěvu. Spíš jako domů. Mohla si tam dělat co chtěla.
Po čase spolu Jana s Petrem začali žít v pronajatém bytě. A tak od rodičů jezdili společně. Konečně se nemuseli loučit.
Zpočátku bylo vše ideální. Plánovali společnou budoucnost. Petrovi rodiče jim sháněli vlastní bydlení, aby se nemuseli neustále stěhovat z podnájmu do podnájmu. To však bohužel zatím nevycházelo.
Dělali pro ně první a poslední. Jana jim za to byla nesmírně vděčná. Když potřebovali s něčím pomoct, vždy jim ráda a ochotně pomohla.
Jana občas od budoucí tchýně slýchávala, jak ráda by už měla vnoučata a že už by mohli začít na tom pracovat. Že už jsou spolu dost dlouho, aby si založili rodinu.
Místo toho Janu a Petra vyhodili po dvou letech z podnájmu. A tak museli narychlo shánět nové bydlení.
S novým bydlením však začaly v jejich vztahu problémy. Petr najednou zjistil, že mu takový život nevyhovuje. Že ho život ve dvou štve, že se již nechce dál vázat. Jana si připadala jak ve špatném snu. Ještě půl roku se snažila vztah udržet, ale marně.
Jana už to dál nemohla vydržet. Po sedmi letech byl najednou konec. Konec všemu. Konec vztahu. Konec Petra. Petr již nikdy více. Strašně ji to bolelo, ale jeho rozhodnutí chápala. Začali spolu dost mladí, na to, aby si něco užili. Vzájemná dohoda, že jejich vztah bez jakýchkoli problémů ukončí, bylo pro Petra vysvobozením. Dávno by to s Janou ukončil, kdyby měl tu odvahu. Janě to bylo strašně líto, že si Petr z rozchodu až tak moc nedělal, že ho to nijak citově nezranilo. Na jednu stranu to chápala. Bylo to pro něj vysvobození, tak proč by si z toho měl něco dělat? Byl prostě konec…
Konec. A také konec “rodičů”. Rodiče už nikdy více? Už nikdy k nim nebude moci přijít, už nikdy je neobejme, už s nimi nikdy nebude mluvit? To přeci nemohla být pravda. To nejde jen tak ukončit! Vždyť oni pro ni znamenali život.
Bohužel se s nimi nestačila rozloučit. Po ukončení vztahu v sobě nenašla tu odvahu za nimi jít a osobně se s nimi rozloučit.
Tak moc ji to sebralo. Pro ni “rodiče” prostě “umřeli”.
Zoufale se propadala do depresí, spousty nocí proplakala. Co by za to dala, kdyby je mohla znovu vidět, slyšet je,…
Čekala na vhodnou chvíli. Na Vánoce jim poslala přání s dlouhým dopisem, ve kterém popsala, co měla na srdci. Napsala jim všechno, to co k nim celá léta cítila, jak to bylo s Petrem…
Petrova matka, když dopis obdržela, Janě volala. Jana bohužel byla natolik zbabělá a smutná, že ten hovor nepřijmula. A tak dostala pouze děkovnou smsku. Možná tím hovorem mohla něco málo zachránit.
Už je to dva roky, co pro ni rodiče nadobro “zemřeli”. Ale Jana se s tím stále nedokázala smířit. V hlavě se jí neustále honí myšlenky o tom, proč s Petrem neměla děti, aspoň mohla rodiče vídat jako prarodiče a nemusely pro ni přestat být.
Co by jen za to dala, znovu se s nimi setkat...
(Jana má již novou známost. Ačkoli rodiče jejího nynějšího přítele jsou fajn, jsou hodní, do rodiny ji přijali, jsou pro ni bohužel de facto cizí lidé. Vídá se s nimi tak pětkrát do roka. Proto na “bývalé rodiče” nemůže zapomenout. Oni byli její život, její domov, do kterého se mohla kdykoli vrátit… )
Příběh pro ženu-in zpracovala
Nový komentář
Komentáře
carie: Jakože cítila něco mezi tchýní a bejvalkou?
taky si neumím představit,že bych stále docházela do rodiny svého bývalého a že jsem si s nima rozuměla.Občas se vidět proč ne?ALe co je moc to je moc.
Hajďula:lid Ti odpouští
tak už se tím netrap
Hajďula:nekecej
udělala jsi to schválně
hanika: Já si nemyslím že problém byl v tom, že rodiče se v Janě viděli a lajnovali jim život,bydlení děti.Většina mužů je tak pohodlných,že by jim to ani nepřišlo,pokud by Janu opravdu miloval. Ale již ze začátku bylo vidět,že Petr ani moc nestál o nějaké to představování.To že rodiče mají rády dívku,kterou si jejich syn přivede,je vždy jen dobré.Já mám svou snachu taky moc ráda,ale necítím se být její matka.Ani oslovení mamko mi nepřijde vhodné. Možná proto že pro mě matka až tak moc neznamenala.
A nedovedu si představit,abych se stýkala s bejvalkou mého syna,zatím co on má již někde jinou dívku.Připadá mi to trošku ujeté a vůči jeho nové lásce naprosto praštěné.Je rozdíl když je to bývalá žena a jsou společné děti.Ale to je již na jiné povídání.
Gianna 87: Úplně jsi mě zvikala, musela jsem se jít podívat do slovníku. Ale Kadla má pravdu,. je to meritum.
Tak to je fakt problém
Jsem asi hroznej cynik.
Já nevidím důvod, proč by se člověk neměl stýkat s bývalými skoro rodiči, stejně tak nevidím důvod stýkat se se svou současnou tchyní. Já trávím čas s lidmi, které mám ráda, kteří mají rádi mě, s kým je mi dobře. A to na příbuznosti moc nezáleží.
V létě jsme s mým manželem pozváni k minulé skorotchyni na oslavu naší svadby. Budeme grilovat.
Léthé: spíš si myslím,že Petra odradilo to ,že rodiče se v Janě viděli a lajnovali jim život,bydlení děti a tak
Tak docela napínavé čtení…ještě jsem nečetla příspěvky pod článkem,ale můj názor je ten,že Petr Janu prostě nemiloval a to je jasný jako facka. Jana se až příliš rozplývala z lásku k jeho rodičům a možná si nevšimla že u Petra tak oblíbená není.I já jsem vyrůstala jen s matkou, která na mě neměla čas,ale kvůli tomu se zamilovat do rodičů mého manžela?
Jsem byla ráda že je nevidím, i když nebyli nejhorší. Já milovala svého muže a jeho rodiče byli druhořadý.Bulet tady nad ztrátou rodičů kluka který mě kopl do prdele mi přijde trošku ujeté.Dyť koneckonců nebyli žádná rodina,jen rodiče jejího kluka. A že se k ní chovali moc hezky?…kdo ví proč
. Já osobně bych bývalé lásky mého syna vidět nemusela,i když mi byla sympatická každá z nich
.
Kadla: merito, ne meritum... když nevíš, napiš to radši česky
A co se týče článku, je to podle mě přehnaný drámo... Janě bych doporučovala psychologa - ať to nebere jako urážku, myslím to vážně, určitě by jí pomohl. Ale nejdřív si musí přiznat, že má problém. A neumí ho řešit.
BBV:Tak nediskutuj.
Jana je citově labilní a potřebovala by psychologa. Totéž mně napadá o autorce článku - proč proboha ty přemrštěně dramatické fráze?
Pokud jde o meritum věci, připadá mi, jako by Jana o toho svého nestála ani z deseti procent jako o jeho rodiče. Být chlapem, tak mi to bude vadit. Z článku jasně vyplývá, že oplakávala "ztracené rodiče" a nikoli svého bývalého přítele, trochu divné, ne?
Amalka:
Jana nezůstala s těmi lidmi v kontaktu hned a ani nezvedla ten telefon (poté co jim napsala dopis). Myslím, že dnes, po dvou letech je už dost pozdě navazovat přerušené vztahy. Dva roky jsou dlouhá doba, lidé se mění. Ví Jana k takým změnám v té rodině došlo? Bylo by ještě o čem hovořit? Já bych se nevracela a nechala si ten vztah jako příjemnou vzpomínku na dobré lidi.
Tak pěkně ten příběh začínal!Já bych svou tchyni teda nejspíš vidět nemusela. Je to takovej ten typ "zastavte se, přijeďte, haha, hihi" a pak všechny pomlouvá, že otravují.Taková ta přetvářka.Mou tchýní je 14 let a doteď nevím, co vůbec myslí upřímně a co ne.Tak se přetvařuju taky.Každopádně ale, jestli je Janě smutno a to asi je, tak jim prostě má zavolat nebo se jinak ozvat a hotovo.Já osobně razím heslo: jestli někoho vidět chci, tak mu to řeknu a jdu za ním a hotovo. A co si kdo o mě myslí je mě fuk.A jestli někoho vidět nechci, tak za ním nejdu a taky hotovo.A mám to vyřešený a nebudu se s tím trápit takovou dobu.Každý by měl vědět co chce a taky se podle toho zařídit.Samozřejmě v otázce vztahů.Naši jsou taky rozvedení.Chodila jsem do první třídy.Moc dobře jsem se necítila.Otec ani neví co je to rodina.Taky se podle toho chová do dneška.Pamatuju si jen, že dokázal akorát vyčítat věci až tak do desátýho kolena.Toť vše.A taky mě nikdy neřekl, že mě má rád.Už jsem se smířila /díky mýmu manželovi/ s tím, že nemá.Myslím, že když mě někdo zplodí, je za mě citově odpovědnej celej život.Hrozně mi to chybělo.Ale už jsem velká ...
Mam kamarada,ktereho znam uz pres 17 let.Jednou jsem s nim navstivila jeho matku, ktera zila dost daleko od nas.Je to uz stresne davno a byla to jenom jedna jedina navsteva( prijel k ni se mnou a moji segrou na noc aniz by jeho mamka o te prepadovce vedela).Byla to vzacna zena.Prijmula nas jako kdybychom byli rado-videne-pritelkyne a chovala se k nam tak laskave a jemne, ze jsem na ni nikdy nezapomnela.Nejakou dobu po teto navsteve jsme si jeste posilaly male darecky a jeji smrt mi zasadila dost velkou ranu( slibila jsem ji, ze ji jeste nekdy navstivim ale nedostala jsem se k tomu).
Mama meho muze je pro mne naprosto cizi osobou, ktere namam co rict.
Já si taky nemůžu stěžovat na své nastávající tchány. To co jsem nenašla u našich, našla jsem u nich. S náhradní mamčou chodím sportovat a po obchodech a u té své maminečky zlaté se můžu krásně vykecat a pomazlinkat
. Asi by mi bylo taky líto, kdybychom se rozešli a nemohla je vídat, ale to je život...S rodinou svého bývalého (byli jsme spolu 5 let) se taky nestýkám, i když jsme si rozuměli. Akorát s jeho ségrou si perfektně rozumím, tak jsme si řekly, že na něj prdíme a stýkáme se dál. A co je fór - ségra mého bývalého mě seznámila s mým
a díky ní se vlastně budu v září vdávat. Dobrý né - holt osud tomu chtěl
No, upřímně si nedovedu představit, že se tím Jana trápí už dva roky?!
Zřejmě kromě toho, že měla neúplnou rodinu, musí mít velký problém s komunikací nebo se stydí? Každopádně si myslím, že když jim zavolá, tak jí hlavu neukousnou
!!!
Jinak si taky myslim, že by Jana měla rodiče svýho ex kontaktovat, jestli se jí po nich tolik stýská a chybí jí, ale to už tady bylo několikrát řečený.
Taky mám rodinu svýho
hrozně ráda a cítim se u nich jako doma (i když je v pohodě i moje rodinu) po těch skoro čtyřech letech, co k nim chodim. Když jsme se se
poznali, byla to láska na první pohled a do rodiny mě přivedl hned první tejden, protože jeho rodiče jsou vážně pohodový. Myslim, že lepší budoucí tchýni jsem si "vybrat" ani nemohla
.
. Vždycky čeká, až ten její ex přijde konečně domů a otravuje ho nejmíň hodinu i když on má v obýváku svoji současnou přítelkyni. To je na
.
Jinak k nim do rodiny chodí bejvalka jejich druhýho syna, ale na tý je vidět, že by i po několika letech ráda vrátila všechno do starých kolejí. To mi přijde ujetý