Bolest nám často způsobí ti nejbližší

Život nepřináší jen samé radosti. Přesvědčit se o tom mohla i paní Marie, které se v jedné malé chvilce zhroutil svět jako domek z karet. Smutné je, že se na tom podepsali její nejbližší, kterým tolik věřila…

Neměla jsem zrovna idylické dětství. Žila jsem s rodiči a mladší sestrou Zuzkou v hezké vilce v jednom severočeském maloměstě. To samo o sobě by spíš vyvolávalo představu poklidného rodinného života, ale nebylo oč stát. Otec totiž často pil a postupem doby se z něj v opilosti stával agresor.

Nejprve to odnášela jen maminka, ale jak jsme se sestrou dorůstaly a snažily se ji hájit, mlátil nás všechny tři hlava – nehlava. A situace se stále zhoršovala, protože otec neustále kvůli svým opileckým extempore přicházel o práci.

Trvalo to asi čtyři roky. Táta vždycky druhý den po opici sliboval hory doly a strašně moc se mamince omlouval. Honem dodělával různé resty na baráčku, natíral, opravoval, okopával zahrádku. Ale za pár dnů mu otrnulo a všechno se opakovalo.

Situace byla o to horší, že neměl práci, a neměl ani nárok na podporu. Dostával jen dávky na nás dvě, a ty jsme nikdy neviděly. Žili jsme dost skromně, ale přesto dodnes nechápu, jak to maminka dokázala, že jsme se Zuzkou vždycky měly to, co bylo potřeba.

Nakonec se do věci vložil náš strýček – matčin bratr, který, když zase jednou potkal maminku marně skrývající modřiny pod tmavými brýlemi, převzal veškerou iniciativu za nás. Ještě s kamarádem naložili všechny naše věci na náklaďák a během odpoledne nás odstěhovali do vzdálené vesnice, do chátrajícího domku po dědovi, který byl opuštěný a sloužil jen k občasné rekreaci. Druhý den pak s maminkou vyplnil rozvodové papíry…

Nové bydlení se nám ani jedné nelíbilo, ale bylo to jediné schůdné řešení. S maminkou jsme pak komplikovaně dojížděly do města – já do školy, ona do práce – a mladší sestra musela dokonce změnit školu úplně. Ale teď, s odstupem doby, vidím, že to bylo to nejlepší řešení.

A dál jsme žily „z ruky do huby“… Strýček se zachoval jako samaritán a každou volnou chvilku organizoval u nás na baráčku s kamarády dobrovolné brigády. Jen za stravu. A i když vím, že se maminka nejednomu z našich pomocníků moc líbila, zůstala už napořád sama.

Po střední škole jsem odjela studovat „peďák“ do Prahy. Bydlela jsem na koleji a v úžasu poznávala svět. V naší partě nebyli jen studenti od nás ze školy. Hned mi padl do oka jeden medik, ale byla jsem nesmělá a hodně zakřiknutá, a tak trvalo ještě dva roky, než jsme se sblížili.

Začali jsme spolu chodit a já brzy otěhotněla. Měli jsme se rádi, a tak jsem závěrečné státnice skládala už jako „mladá paní“ a s pořádným těhotenským bříškem.

Martin byl taky mimopražský, velkoměsto mu nic neříkalo, a tak slovo dalo slovo a my se odstěhovali do Teplic, kde mu k lékařské praxi nabídli bydlení v třípokojovém bytě v paneláku. Do chaloupky k mamince, která na tom nebyla zdravotně zrovna nejlíp, jsme to přitom neměli moc daleko.

Do školy jsem samozřejmě nenastoupila, i když jsem se těšila. Na svět přišla krásná dvojčátka Márinka a Katuška (po mně a po mojí mamince) a mně se zdálo, že už snad nic na světě nemůže být nádhernější.

Martin se zatím docela dobře zavedl a my začali uvažovat ještě o nějakém tom dalším miminku, ideálně kloučkovi. A k tomu by se samozřejmě hodilo i mnohem prostornější bydlení, nejlépe domek, kam by se vešla i moje mamka, které v té době žel bohu diagnostikovali roztroušenou sklerózu.

Pomohl opět strýc. Spolu s Martinem objevili ideální místečko jen pár kilometrů od Teplic, za které majitel nepožadoval žádnou nehoráznou sumu. S nějakými našimi úsporami a maminčiným podílem za prodej starého domku, se strýčkovou půjčkou a s hypotékou se tak konečně mohl zrealizovat náš sen.

Zbylo místo i pro Zuzanku, která se v té době „hledala“. Dokončila sice ekonomku, ale lákal ji modeling. Musela jsem jí vážně promluvit do duše, že si teď každá trochu hezká holka, která není tlustá a nemá ani žádnou jinou vadu na kráse, myslí, že bude hvězdou přehlídkových mol. Neuvědomuje si přitom tu dřinu a nezanedbatelné jsou i konexe v showbyznysu, které také nejsou zadarmo.

Kupodivu to nestálo ani moc přemlouvání. Zuzana se nastěhovala spolu s námi do našeho nového domova s tím, že mi bude prozatím pomáhat s dětmi a s domácností. A já její společnost uvítala.

Víc starostí mi ale dělala maminka, jejíž stav se den ode dne zhoršoval a vyžadoval už neustálou odbornou pomoc. K roztroušené skleróze se přidal ještě Alzheimer a já měla o dítě víc. Přestože je Martin doktor a já byla s maminkou doma, důrazně nám v nemocnici doporučili umístit ji v některém zařízení se stálou lékařskou péčí.

Dlouho jsme otáleli, ale když jsem se například v nestřeženém okamžiku ocitla zamčená v kuchyni a odvedle se ozýval nářek dvojčat, nebo když jsem v noci načapala maminku, jak úspěšně rozdělává oheň v útrobách skříňky šicího stroje, a ve finále – když jsem se probudila omotaná drátem, který se právě chystala zastrčit do zásuvky – bylo rozhodnuto. Co kdyby ublížila dětem?

S těžkým srdcem jsme pro maminku vybrali vyhlášenou „eldéenku“ a za upřímného nářku a pláče rodinných příslušníků jsme ji šetrně odvezli do ústavu. Když ne s rodinou, alespoň já sama jsem ji pak ob týden navštěvovala. Většinou mi říkala „pane doktore“, jen občas mívala světlejší chvilky…

Po maminčině odstěhování se všem znatelně ulevilo. Už jsem se tolik nestresovala, měla jsem víc času na děti. Zuzanka zatím stále hledala smysl života. Zatím se zdálo, že ho testuje prostřednictvím různých chvilkových známostí, které v rychlém tempu procházely přeměnou z božství do absolutní imbecility :-). Nevadilo mi to, byla jsem za její společnost a občasnou výpomoc vděčná.

Pak mě ale nečekaně postavila před hotovou věc – našla si v Teplicích podnájem. Během chvilky jsem pak už jen koukala na její vzdalující se paty. Najednou mi bylo doma smutno.

Martin zatím rozšířil svoji působnost a začal podnikat. Ještě s jedním kolegou vytvořili po republice síť specializovaných ordinací a doma jsem ho vídala opravdu už jen sporadicky a vždy velmi unaveného.

Abych se zabavila, začala jsem dálkově studovat psychologii. Chtěla jsem se po mateřské věnovat speciální pedagogice. Holčičky rostly, a o chlapečkovi se pomalu přestávalo hovořit.

A pak přišel můj životní krach. Naprosto nečekaně…

Manžel u nás doma pořádal často různé porady a pracovní setkání se svými kolegy. Zvykla jsem si na to, bylo to pro mě příjemné rozptýlení. Už jsem nebyla tak sama. Stále častěji se k nám taky vracela Zuzanka. Zřejmě se jí nevedlo tak, jak si představovala. Ráda jsem jí poskytovala azyl. Pořád jsem vůči ní měla sestersko-ochranitelský komplex.

Jednou zas na poslední chvíli zavolal Martin, že přijde s kolegy, a abych mu zabalila na dva dny, že ještě po poradě musí služebně odjet. Motala jsem se v kuchyni, když dorazila Zuzana. Jen tak se špacírovala od ničeho k ničemu a spíš mě zdržovala. Těšila jsem se, že si spolu samy dvě sedneme u vína, až návštěva skončí.

Ale když se lékaři doradili a Martin si odnášel kufřík do auta, sestra překvapivě prohlásila, že musí zpátky do města, a jestli by se nemohla svést s manželem. Byla jsem zklamaná, ale nic tak strašného se zase nestalo. Pustila jsem si televizi…

Druhý den ráno se tvářil jako ty předešlé. Děti, vaření, děti, úklid, děti, nákup, děti a zase děti. A další den – jakbysmet. Jen v poledne mě nečekaně od oběda vyrušil zvonek. Stáli za dveřmi dva. Pak už vlastně moc nevím, co bylo dál. To podstatné bylo, že měl manžel na cestě nehodu. Velmi vážnou. Teď leží v kritickém stavu na ARO…

Ostatní slova jsem vnímala už jakoby z dálky. „Bohužel, vezl spolujezdkyni – vaši sestru. Ta nepřežila…“ Další dny jsem žila jako ve snách. Sestra mrtvá, manžel nejspíš umírá. Pohřeb, nemocnice…

Teprve po deseti dnech se zablýsklo na lepší časy. Martinův stav se stabilizoval, postupně přišlo zlepšení. Konečně mě k němu pustili. Manžel ležel v záplavě obvazů, do všech možných míst měl zavedené trubičky. Jen se na mě díval.

Byla jsem štěstím bez sebe. Žije. Konečně jsem zase začala uvažovat. Jak se to mohlo stát? Asi když vezl Zuzanu do Teplic, dostal smyk. Ale bylo přece sucho! Taky si dal nejspíš před cestou s přáteli skleničku, možná dvě.

Pak jsem si ale znovu pročetla obsah předběžného protokolu. Havarovali až o dva dny později. A úplně jinde, než kam měl Martin podle svých slov namířeno, a samozřejmě než bydlela Zuzana. Že by?

Červ pochybností hlodal dál a dál. Druhý den jsem se na to zeptala poručíka, který se případem zabýval. Evidentně nerad, ale přesto potvrdil mé podezření. Dvojice opustila ráno po dvou dnech pobytu motorest vzdálený od údajného cíle Martinovy cesty přes tři sta kilometrů. V recepci se zapsali jako manželé… A po pár kilometrech jim vjel do cesty kamión.

Tak. Z policie jsem šla rovnou do nemocnice. Dívala jsem se do uhýbavých očí otce svých dvou dětí a plakala. „Žije?“ zeptal se po chvíli. „Pochop, nechtějí mi nic říct!“

Odjela jsem beze slova z nemocnice domů. Strýček, který hlídal Marušku a Katku, už asi dávno znal pravdu. „Nic si z toho nedělej. To spraví čas. Nenič jim dětství,“ řekl při pohledu na hrající si holčičky.

Byla jsem zoufalá. Potřebovala jsem nutně někoho blízkého. Sedla jsem do auta a jela navštívit matku. Po dlouhé době se jí zas na chvíli vrátil rozum. Poznala mě. „Proč někdy taky nepřivezeš Zuzanku? Jakpak se jí daří?“

„Má se dobře. Odjela studovat do ciziny. Nadlouho…“