Myslím, že každý z nás v životě zažil nepříjemnou situaci, lidově nazývanou trapas.

Moje babička byla velice milá a příjemná osoba, oblíbená ve společnosti i soukromí. V mládí byla velice krásná, se svýma pomněnkovýma očima a blond vlnitým účesem trumfla nejednu prvorepublikovou hvězdu.
Dokázala se nalíčit, učesat a vhodně obléct i v pokročilém věku, ještě v sedmdesáti letech si ušila sadu kostýmů s doplňky, aby na dovolené dělala parádu. Statečně bojovala s věkem, příčilo se jí skončit jako zanedbaná důchodkyně v roztrhané zástěře a prošmajdaných botách.

Dbala na svou pověst, uznávala vzdělání, slušné mravy a opečovávanou „fasádu.“ Dodnes mám před očima drobné porcelánové hrníčky se zlatým okrajem, ze kterých pila čaj, pamatuji si vůni pálivých klokánků, kterými zásobovala kabelku, vzpomínám na „krvavou marry“, babiččinu pleťovou masku z jahod...
Ale dost nostalgie. Chtěla jsem vlastně poznamenat, že ani šarmantní babičce se trapas nevyhnul. Dlužno podotknout, že po počátečním rozčarování a šoku se s ním bábi vyrovnala klidně a v jedné vzácné chvíli historku dokonce oprášila a přidala k všeobecnému veselí. Stalo se to tak:

Nevím, zda je tomu i dnes, ale v dobách minulých dostávali důchodci příspěvek na ortopedickou obuv. Jednalo se o pohodlné, vzhledově neutrální botky, které prospívaly klenbě nohy a odlehčovaly křečovým žilám.
Stačilo jedno razítko obvodního doktora a pak už jen každoroční pětiminutová prohlídka žadatele. Vyšetření spočívalo v tom, že sestřička položila na zem velký bílý arch papíru a obkreslila tvar nohy. Vzala měřidlo, nahlásila znuděně se tvářícímu lékaři příslušný údaj, list přehnula a založila do desek se jménem „přeměřovaného.“ Toť vše.

Na každou z těchto návštěv se babička poctivě připravovala. Ukázat obnaženou nohu, to přece není jen tak - předcházela pečlivá koupel ve vonné soli, manikúra, pedikúra a někdy i perleťový lak. Teprve takto vyzbrojena, odvážila se čistotná stařenka spočinout před bílými plášti.

Nastal onen den a čerstvě vykoupaná, navoněná babička vkráčela do ordinace. „Tak pojďte babi,“ uvítala ji přežvykující sestra a pokynula směrem k nachystané papírové ploše. Babička nonšalantně odložila kloubouk a rozepla sandálek. Položila nohu na papír, vložila do úst klokánka a čekala, až sestra obkreslí chodidlo.

Ta se však najednou zarazila, vrhla na babičku opovržlivý pohled a nohu obkreslila rychlým štítivým pohybem.

Když se babička po provedené procedúře chystala znovu nazout sandál, s hrůzou spatřila, že její před chvilkou vydrbané nožky jsou pokryty černým mazlavým sajrajtem a na bílém papíře se vyjímají dvě usvědčující černé skrvny. „Jako by se tam podepsal čuník,“ okomentovala to sama při pozdějším vyprávění.

„To není možné!“ zhrozila se tenkrát a pátrala v paměti, jak se to jen mohlo stát.

Mezitím předmět doličný zaujal i letargického pana doktora, který si navlékl rukavice, otisk prohlédl a osobně založil do nadepsaných desek. Na babičku šly mrákoty, když poznamenal: „To nic, madam, alespoň podle těch značek víme, že nemáte ploché nohy.“ Pak si něco s úšklebkem načmáral do karty (asi „Pozor na ni, nemyje se.“) a vypoklonkoval zděšenou babičku ze dveří.

Když potom pečlivě pátrala v paměti, co bylo skutečnou příčinou „černých nohou,“ vzpomněla si, že těsně před odchodem zaskočila do sklepa přiložit do pece. Tehdy měla na sobě domácí pantofle. Teplý popílek jí musel napadat mezi prsty. Nevšimla si toho, vyběhla po schodech, po paměti natáhla punčochy, sandály a hurá pryč. Každá noha, i ta sebečistší se při chůzi potí. A tak během cesty uzrálo pěkné bahínko...

Jsou lidé, na které se trapasy přímo lepí, jsou i tací, kteří většinou životních situací proplouvají s elegancí a noblesou.
Zatímco první zmiňovaná skupina je na maléry víceméně zvyklá, tu druhou může neplánovaná příhoda zdrtit a na dlouhá léta přivodit trauma.

Jak bojujete vy? Čelíte trapasům se zdviženou hlavou?