Moje babička byla velice milá a příjemná osoba, oblíbená ve společnosti i soukromí. V mládí byla velice krásná, se svýma pomněnkovýma očima a blond vlnitým účesem trumfla nejednu prvorepublikovou hvězdu.
Dokázala se nalíčit, učesat a vhodně obléct i v pokročilém věku, ještě v sedmdesáti letech si ušila sadu kostýmů s doplňky, aby na dovolené dělala parádu. Statečně bojovala s věkem, příčilo se jí skončit jako zanedbaná důchodkyně v roztrhané zástěře a prošmajdaných botách.
Dbala na svou pověst, uznávala vzdělání, slušné mravy a opečovávanou „fasádu.“ Dodnes mám před očima drobné porcelánové hrníčky se zlatým okrajem, ze kterých pila čaj, pamatuji si vůni pálivých klokánků, kterými zásobovala kabelku, vzpomínám na „krvavou marry“, babiččinu pleťovou masku z jahod...
Ale dost nostalgie. Chtěla jsem vlastně poznamenat, že ani šarmantní babičce se trapas nevyhnul. Dlužno podotknout, že po počátečním rozčarování a šoku se s ním bábi vyrovnala klidně a v jedné vzácné chvíli historku dokonce oprášila a přidala k všeobecnému veselí. 
Nevím, zda je tomu i dnes, ale v dobách minulých dostávali důchodci příspěvek na ortopedickou obuv. Jednalo se o pohodlné, vzhledově neutrální botky, které prospívaly klenbě nohy a odlehčovaly křečovým žilám.
Stačilo jedno razítko obvodního doktora a pak už jen každoroční pětiminutová prohlídka žadatele. Vyšetření spočívalo v tom, že sestřička položila na zem velký bílý arch papíru a obkreslila tvar nohy. Vzala měřidlo, nahlásila znuděně se tvářícímu lékaři příslušný údaj, list přehnula a založila do desek se jménem „přeměřovaného.“ Toť vše.
Na každou z těchto návštěv se babička poctivě připravovala. Ukázat obnaženou nohu, to přece není jen tak - předcházela pečlivá koupel ve vonné soli, manikúra, pedikúra a někdy i perleťový lak. Teprve takto vyzbrojena, odvážila se čistotná stařenka spočinout před bílými plášti.
Nastal onen den a čerstvě vykoupaná, navoněná babička vkráčela do ordinace. „Tak pojďte babi,“ uvítala ji přežvykující sestra a pokynula směrem k nachystané papírové ploše. Babička nonšalantně odložila kloubouk a rozepla sandálek. Položila nohu na papír, vložila do úst klokánka a čekala, až sestra obkreslí chodidlo.
Ta se však najednou zarazila, vrhla na babičku opovržlivý pohled a nohu obkreslila rychlým štítivým pohybem.
Když se babička po provedené procedúře chystala znovu nazout sandál, s hrůzou spatřila, že její před chvilkou vydrbané nožky jsou pokryty černým mazlavým sajrajtem a na bílém papíře se vyjímají dvě usvědčující černé skrvny. „Jako by se tam podepsal čuník,“ okomentovala to sama při pozdějším vyprávění.
„To není možné!“ zhrozila se tenkrát a pátrala v paměti, jak se to jen mohlo stát.
Mezitím předmět doličný zaujal i letargického pana doktora, který si navlékl rukavice, otisk prohlédl a osobně založil do nadepsaných desek. Na babičku šly mrákoty, když poznamenal: „To nic, madam, alespoň podle těch značek víme, že nemáte ploché nohy.“ Pak si něco s úšklebkem načmáral do karty (asi „Pozor na ni, nemyje se.“) a vypoklonkoval zděšenou babičku ze dveří.
Jsou lidé, na které se trapasy přímo lepí, jsou i tací, kteří většinou životních situací proplouvají s elegancí a noblesou.
Zatímco první zmiňovaná skupina je na maléry víceméně zvyklá, tu druhou může neplánovaná příhoda zdrtit a na dlouhá léta přivodit trauma.
Jak bojujete vy? Čelíte trapasům se zdviženou hlavou?
Nový komentář
Komentáře
Terezz: Dobrý, mně se povedlo jenom na záchod. Měli tam takové futuristické obrázky, že jsem z toho nějak nepochopila co je chlap a co ženská
Ty moje trapasy taky stojí za to.
A další, jednou jsem se synem, měl asi čtyři roky, potkala kamarádku, která měla dítě s černochem. Tehdy to nebylo tak časté. Byla to moc roztomilá holčička v kočárku, už seděla a syn chodil kolem kočárku a asi nemohl pochopit, jak to, že je tak černá. Pak se u ní zastavil, prstíčkem jí pohladil hřbet ruky, jak se držela boku kočárku a hned vzápětí se na prst podíval, jestli ho nemá taky černý. Asi si myslel, že je tak špinavá, no trapas, ale kamarádka se zasmála a pochopila.
Majucha: No vždyť to u nás v podstatě znamená to samé: viz etymologický slovník - rychlý pohyb sem a tam
Bezva jsem se pobavila a nařehtala, některé trapasy stojí opravdu za to
Taky Vám jeden napíšu. Paní si v kabince zkoušela halenku, zaplatila a odešla. Za chvilku byla zpět a že asi u nás zapomněla brýle. Hned jsme s kolegyní i s tou paní začaly všude možně hledat, kde by ty brýle mohly zapadnout. Paní lamentovala, že je nutně potřebuje, že je asi někdo ukradl a co bude bez nich dělat. Najednou se na ni podívám - klasika, ona je měla zdvižené na čele. Chtělo se mi hrozně řehtat, ale musela jsem zachovat vážnou tvář a říct ji, že je má na sobě. Chvíli bylo ticho, mně to škubalo a najednou jsme se řehtaly všechny tři. Štěstí, že do obchodu zrovna nikdo nepřišel.
sjuu: au au au
Válím se tady smíchy, tak taky přidam jeden trapas k dobru.
Byly mi cca 3 roky (takový ten dobrý věk na večné dotazy) a jela jsem s mamkou ze školky, a nevinně jsem se jí na celý autobus zeptala: "Mamko kterou rukou si utíráš zadek?" Nevím proč, ale na další zastávce jsme vystupovaly.... :)
Jo a ještě jeden čerstvý, který si přinesla z čekárny od lékaře moje mamča. U nás na očním je to vždy na dlouho, takže čas čekání ubíjela pozorování asi tříleté
, která byla nádherně opálená a měla na sobě bílé šatičky. Samozřejmě jí to nedalo a holčičce pochválila opálení. Beruška hned kontrovala tím, že julinku opálenou nemá a vykasala sukýnku. Chudák maminka se jala celé čekárně vysvětlovat, že holka je neposeda a že se jí fakt nepodařilo 
kalhotky obléct. Malé se snažila vysvětlit, že se julinka neukazuje. A co na to 
? A proč maminko? Vždyť já si jí ještě nemusím holit jako ty!!!!!!!!!!! No v čekárně nebyl nikdo, kdo by se neřehtal na plné kolo a chudinka maminka bafla 
za ruku a myslím, že se modlila, aby až příště půjdou vystát frontu na oční, nepotkali nikoho z té čekárny :-)
Tak přidám taky mé trapasy: jako horlivý čtenář všeho co se dá přečíst, jsem si za dob komunistů sehnala ábíčko. Okamžitě jsem do něj zabořila hlavu a ..... narazila do sloupu teplovodu. Měla jsem pocit, že se dívá celé sídliště :-) Ve svých 16 letech jsem celá nedočkavá vyběhla ze školy ven, protože mě čekal
, podotýkám, že byl leden, čerstvě napadaný sníh. A já honem, honem sjela schody před školou pěkně po p..., podotýkám, že jsem měla na sobě v té době módní šatovou sukni princesového střihu, takže nemusím dodávat, kde sukně skončila.
se otočil, prudce předklonil a nějakou dobu dělal, že ke mně vůbec, ale vůbec nepatří :-))) No přežil to a jsme spolu do teď.
Jednou se k nám vypravil synovec na víkend.V 15ti letech to byl velký suverén.Když ho sestra nabádala,aby se zeptal řidiče autobusu,kam jede,odpověděl:"Mami,už jsem velkej,vždyť bych vypadal jako idiot." Samozřejmně se nezeptal.Jako idiot vypadal po půl hodině,když zjistil,že jede opačným směrem.
Válím se tady smíchy, tak taky přidam jeden trapas k dobru.
Byly mi cca 3 roky (takový ten dobrý věk na večné dotazy) a jela jsem s mamkou ze školky, a nevinně jsem se jí na celý autobus zeptala: "Mamko kterou rukou si utíráš zadek?" Nevím proč, ale na další zastávce jsme vystupovaly.... :)
Já zažila trapas s mojí tehdy 4letou dcerou.Vystoupili jsme s manželem a dvěma dětmi na autobusovém nádraží.Bylo tam docela zalidněno.Manžel s kočárkem,já s dcerou za ruku.Rozvázala se jí tkanička,takže jsem ji posadila na lavičku,abych ji zavázala.A dcera nemeškala,aby manželovi dala najevo,že na nás nemusí čekat slovy:Taťko běž,my tě pak pohoníme.Nemusím dodávat,že to neříkala zrovna tiše.Horníci,kteří jeli do práce,se museli řehtat ještě po sfárání.
Jednou moje maminka usnula ve vlaku a vzbudilo ji hrozné chrápání. Jak tak rozlepuje oči, najednou zjistí, že na ni osazenstvo celého kupé upírá zrak. Nejenže chrápala ona, ale z úst jí vytékala příšerná slina
. (Často tuhle příhodu dává k dobru, kdybych věděla, že by jí odhalení vadilo, tak to sem nenapíšu)
Tak se taky pochlubím. Jednou k nám do práce volala nějaká paní kvůli reklamaci bot - byla to taková protivná uječená bába, která když mluvila, tak ji slyšel nejen ten, kdo měl sluchátko u ucha ale i celá kancelář. No, a chtěla kvůli těm botám kolegyňku. Tak jsem jí slušně řekla, že ji předám, dlaní jsem zakryla sluchátko a šeptám, "Andri, volá ta problémová baba s těma botama". A paní v telefonu to slyšela.
Jasně, že na to kolegyni hned upozornila, bylo mi hrozně a jí taky.
Šéf mého
jednou vyřizoval důležitý telefonát s německým klientem, jenže se snažil dělat víc věcí najednou (což chlapi neumí 
) a v tom zmatku si spletl slova rufen a rauchen. Tudíž milému klientovi vykládal, že mu ještě zítra bude kouřit. Jelikož byl při hovoru několikrát přerušen, tak mu to pro jistotu párkrát zopakoval.
Mě se stal takový trapásek asi před 10ti lety.
Já jsem od přírody docela oastýchavý tvor, moc se neprojevující. Jednou jsme takhle s manželem jeli do Ostravy na nákupy. Zpátky jel místenkoý autobus a protože se jinak nedalo, seděla jsem úplně jinde než manžel. Podotýkám, že my jsme místenky neměli. Po celodením lítání jsem byla docela utahaná,takže jakmile se autobus rozjel,začala jsem dřímat. Nebyla jsem sama,protože venku pršelo,bylo nevlídno,takže v autobuse spal skoro každý. Bylo ticho, že by člověk slyšel špendlík spadnout. Jak jsem tak klimbala, v tom polospánku jsem slyšela,jak nade mnou stojí nějací dva mladíci. Notnou chvíli si stěžovali, že musí stát a že jim někdo sedí na Místenkovém fleku. Nevím, co to do mě vjelo,ale já jsem v tom hrobovém tichu vyskočila ze sedátka a začala jsem lamentovat, že když mají mládenci nějaký problém,ať nepomlouvají a klidně se ozvou, že je mileráda na to své místo pustím. Hoši zůstali jako opaření a vůbec nechápali, co mi haraší. Oni si totiž povídali o úplně jiných věcech a to já v tom polospánku polodění slyšela nějaké hlasy za záhrobí:o)) Můj muž tenkrát koukal jako sova z nudlí a nechápal co blbnu. Autobus okamžitě přestal dřímal a sledoval, co to za rapla dělá povyk. Můj muž jen na mě pohlédl a řekl: "Prosím, Tě sedni si a spi". Myslím,že ti lidi v autobuse dlouho nechápali co se stalo. Zrovna tak jako Ti vyděšení mladíci nade mnou. Holt, trapas.
No... tak jsem prolítla pár trapasů... a
některé jsou k neudržení. Taky bych ráda přispěla se svou troškou do mlýna.... Když jsem byla malá, jednou jsem jela s mamkou nakupovat do drogerie, cesta byla dlouhá a když jsem konečně dojely do obchodu, začala jsem být nerudná, chtěla jsem nějakou zábavu... Hádejte, co jsem si vyhlédla, je to malé, gumové, různé barvy, někdy to i voní... no prostě prezervativy a já v tom viděla úžasnou hračku, takže jsem jich pár pobrala ašinula jsem si to za mamku. Zrovnase bavila se známým, já před ní napochodovala a řekla jsem: Mami, já bych chtěla tyhle panáčky, můžeme si s nima doma hrát, ty s tátou si můžete hrát a já s Týnou (moje ségra) Ten hurónský smích celého obchoďáku nemohu reprodukovat... Už nikdy jsem tam nevkročila 
N asvůj jeden trapas stále vzpomínám. Nastoupila jsem do autobusu, byo mi asi 17 let. Jé a koukám kamarádka tři roky jsme se neviděli. Tak začnu normálně na ní mluvit: Ahoj, to je doba co jsme se neviděli. A jak se máš a kam, že to jezdíš na školu? No vyděšená spolucestující na mě koukala a teprve teď jsem si uvědomila, že mluvím s úplně cizou dívkou, na jednou jsem začala rozeznávat že to opravdu není má kamarádka. No omluvila jsem se jí, ale bylo mi velice dlouho trapně. A dodnes si v autobusu s nikým nepovídám jen když mě osloví ten druhý.
na vysetreni u zenskeho doktora: jedna dotycna, ktera se jeste v kabince otrela zinkou, kterou mela v igelitaku v kabelce a nejakym zahadnym zpusobem si na ono misto prilepila znamku ROH...
fismi:
Fismi: bramborovej salát - se počůrám
