Markéta ze Žatce začíná mít i přes svůj vrozený pozitivní přístup k životu vážné obavy o svého manžela Zdeňka. Před osmnácti měsíci ztratil práci a přes veškeré snahy i pracovní schopnosti se mu dosud nepodařilo zavadit o seriózní zaměstnání.
V poslední době navíc stále častěji hovoří o smrti a o marnosti a Markéta se začíná bát, aby si něco neudělal. Ostatně, jednou se už o to pokusil…
Manžel byl odjakživa nesmírně pracovitý. Vystudoval sice jen gymnázium a dlouho se marně pokoušel dostat na vysněnou filosofii, ale hned jak se naskytla první možnost, začal dálkově studovat alespoň ekonomii.
„Gympl je na nic, maximálně sedět v kanclu na zadku a celý život poslouchat něčí pokyny a nařízení,“ říkával často, když jsem mu vymlouvala jeho urputnost, se kterou se snažil získat vyšší vzdělání, a tím i kvalifikaci. Není příliš manuálně zručný, a tak studium bylo jedinou možností, jak dosáhnout vytoužených vyšších cílů.
Ale i když nám nic nescházelo, manžel směřoval výš. Pořád si zvyšoval kvalifikaci, navštěvoval různé kurzy a školení, začal studovat marketing a my si ho doma moc neužili.
Jeho snaha se záhy zúročila. Jeden Zdeňkův známý ho doporučil na konkurz na významnou pozici v jednom plzeňském strojírenském závodě a manžel uspěl. Ani ho nezajímalo, že se přes týden nebudeme vídat, protože by nemohl dennodenně dojíždět. Šel si tvrdošíjně za svým.
Muž jezdil domů v pátek a vracel se do práce v pondělí ráno. Přes týden dřel a naše konto se začalo úspěšně rozrůstat. Nakonec jsem si na částečnou samotu, ale i na vyšší životní úroveň zvykla. Syn je v devítce a chtěl by jít v tátových šlépějích, dcera studuje ve Francii a domů moc nespěchá…
Jenže vše se ze dne na den změnilo. Začalo to před dvěma lety, kdy vedení filmy rozhodlo, že se část závodu přesune do Asie, kde je levnější pracovní síla. Tehdy se to manžele ještě tolik nedotklo, jen už nenosil domů žádné prémie, vedení zrušilo třinácté platy i příspěvek na dovolenou.
Ale to nejhorší přišlo čtvrt roku nato. Bankrot českého odštěpného provozu, kde muž pracoval. Zdeněk zpanikařil, pokoušel se ve firmě udržet stůj co stůj, dokonce zvažoval, že by odjel pracovat do Vietnamu. Můj názor ho opět moc nezajímal. Ale firma zájem neměla. Měla svých starostí dost.
Zdeněk dostal deset platů odstupného a děkovný dopis. Tehdy se úplně sesypal a spolykal nějaké prášky. Později tvrdil, že jen na uklidnění, ale když jsem se dozvěděla to množství a účinnost léku, měla jsem pochybnosti. Lékaři to po vypumpování žaludku vyřešili několikadenním pobytem pacienta na psychiatrii, ale manžel sebevražedný úmysl kategoricky popřel…
Jenže od toho okamžiku už nic nebylo jako dřív. Sice jsem měla manžela konečně doma sama pro sebe, ale byl to úplně jiný člověk. Návštěvu pracáku striktně odmítl, a od toho okamžiku už nic nedělal. Dvakrát, třikrát jsem mu domluvila brigádu, ale pokaždé to skončilo ostudou. Manžel všechny poučoval a vždycky skončil pomalu dřív, než začal.
Jenže… když jsem si prošla jeho životopis, bylo mi jasné proč. Manžel uvádí výčet takových priorit, že by mohl z fleku nahradit i ty nejlepší manažery. A když mu náhodou někdo odpověděl, obratem si začal diktovat nesplnitelné požadavky.
Dlouho jsem o tom, jakým způsobem shání práci, mlčela. Nakonec jsem to ale nevydržela a chtěla jsem si s ním o tom promluvit. To jsem však neměla dělat. S nebývalou ironií jsem se dozvěděla, že si od nějaké ubohé „kuchty“ nenechá radit, co má a nemá dělat. Ať jdu radši k plotně.
Od té doby se v pokoji zamyká a k počítači se nesmím ani přiblížit. I když vydělávám a máme pořád ještě slušně našetřeno, začal mi diktovat, co budeme jíst, co koupíme a co ne, co mít musíme a co vůbec nepotřebujeme. Neustále zhasíná světla, vypíná mi televizi, záchod musíme zalévat vodou po koupání. I v truhlíkách na balkoně jsem letos měla místo kytek samá rajčata a pažitku. (Mimochodem – chleba s tvarohem a pažitkou nebo rajčatový salát jsme v létě měli na stole obden.)
Děti to moc nezajímá, ale já nevím, co s tím mám dělat. Zvlášť, když teď stále mluví o tom, že už je to všechno jedno, a vyžívá se i v hovorech o smrti. Ale že by měl zajít k doktorovi nebo do nějaké poradny, odmítá…
Poradíte mi?
Markéta
Nový komentář
Komentáře
Tohle je na psychiatrii... ničí život všem okolo.
Bubuhlubla — #91 obrať se na Inspektorát bezpečnosti práce, tam tvojí stížnost musí přijmout a musí se jí i zajímat a nesmí sdělit zaměstnavateli jméno stěžovatele. 44,-Kč hrubého na hodinu vč.příplatků je nesmysl.
A že nespíš na noční, je dobře, ne?
Nepodléhej beznaději, pokud umíš německy natolik, že se domluvíš se zákazníkem, neříkej že nenajdeš práci jako servírka, nebo recepční
Znalost jazyka je v tvém oboru přínosem, myší rohlíky motat nemusíš.
Bubuhlubla — #91 Pekárnu napráskej hygienické stanici. nevím, nevím, zda si na tebe nevzpomenu, až budu kupovat pečivo.
to vám asi neporadím,já taky hledám práci,byla jsem na pracáku necelých 6 měsíců,teď makám s Ukrajincema v pekárně,je to tam strašný....špína,švábi,myši,plat včetně příplatků za noční je průměrně 44 kč hrubého za hodinu.Mám fobii z myší,nervy nadranc,nespím.Taky bych uvítala radu co dělat.Mám na netu inzeráty,že hledám práci,poslala jsem přihlášky do několika podniků a nic...a to nemám žádné přehnané požadavky.Jsem vyučená prodavačka,kuchařka a servírka,umím trochu německy...je to krize,beznaděj.
átéčko — #89 Mně zas řekli, ať prodám mikrovlnku (tu nemám, ale nevěřili) a počítač. A pak že teprve mám přijít!
Světýlko — #88 Tak jsi zapřela auto, a další majetek. Syn, když byl na pracáku, nedostal nic. Tam mu řekli, aby prodal motorku a může z toho rok a půl žít
átéčko — #87 nedohaduju se, jen jsem to takhle vloni zažila.
Světýlko — #86 To je tvá domněnka. Sociálku ti dají jen pokud nemáš auto, motorku, dům.... Chtějí po tobě i výpis z banky, jak jsi na tom finančně.
átéčko — #85 Nevím, ale myslím si pořád, že odstupné při rušení místa, dává zaměstnavatel jako bolestné a nemá to nic společného s podporou v nezaměstnanosti, na kterou má člověk nárok.
Světýlko — #84 Dle zákona nemá nárok.
átéčko — #83 Podle mě najde chlap práci snáz, než ženská (byť má odrostlé děti a ještě s ničím nemarodí...). Bohužel, tahle diskriminace (i věková) funguje stále. Jde o to nehledat za každou cenu totéž (stejný obor, stejná odměna, stejné místo - třeba i dojíždět). Moc jsem nerozuměla tomu, že když by dostal odstupné, nedostal by podporu. První (dohoda mezi zaměstnavatelem) nevylučuje druhé.
Světýlko — #79 Ten člověk u netu sedí taky, jeho ženě to vadí.
Pokud dostal odstupné, nedostal by podporu jako ty! Takže si neměl šanci vyčistit hlavu na dovolené.
Navíc má náročnou ženu a dcera mu studuje ve zahraničí, víš co to stojí?
A navíc je to muž - živitel.
Tanzánie — #81 Tohle kdo nezažil, neuvěří. A u předtím zdravého muže by se nedalo udělat vůbec.
Eva_Fl — #80 zbavit svéprávnosti?
Evi, ty vůbec netušíš jak je to složitý proces.
Rok to trvalo, než to bylo u našeho Péti hotové a že by se řeklo, že tady nebylo celkem co řešit.
vladka006 — #75 Vladko, zaplatpanbuh v Cesku krize neni. Neumis si predstavit ( a jsem moc rada ), co to je.
Prace neni tam, ale je jinde. Neni prace v oboru, ale je JINA prace a jsou situace, kdy si proste clovek nemuze klast podminky.
jednapani — #74 ja mam velmi nestastnou a neskvelou povahu. Jen proste MUSIM. Rozumis tomu slovu? Ja si nemuzu dovolit nemoct, ja si nemuzu dovolit se slozit. Byla jsem sama s dvema detma. A zavisla, jeste ke vsemu. Presto deti mely vzdycky co jist. Byla jsem na dne jak malokdo a proste jsem se z nej MUSELA dostat.
Uz jsem psala niz, ze ten clovek je nemocny. Ja nevim, jak ho dostat k lekari, jak mu pomoct. Zbavit ho svepravnosti?
Nevim. Ale pokud on pomoc odmita a chova se, jak se chova, JA bych od nej odesla. Jeste predtim bych mu ale dala poradnou pres tlamu, treba by se mu rozsvitilo.
átéčko — #25 Byla jsem rok (!) bez práce...Seděla jsem u netu snad víc hodin, než dříve v práci a hledala, chodila na konkurzy, ptala se známých a nenacházela nic, co by odpovídalo mému vzdělání (obor, ve kterém jsem pracovala, jsem odmítala - bylo to náročné hlavně na psychiku
a nervy takže tlustá čára). Tak jsem zkrátka slevila - hlavně v penězích 
. Z předchozího zaměstnání jsem dostala slušné odstupné a na pracáku pobírala 9 měsíců podporu, která byla často větší, než mi leckde nabízeli plat. Né, že bych juchala, že nemám práci, ale nehroutila jsem se a využila nezvyklou příležitost, občas jsem nárazově vzala brigádu, dodělala barák (opravy), byla 2x na dovolené s 
, vyčistila si hlavu a zklidnila nervy. Dva měsíce mám novou práci (naprosto něco jiného) a byla to náhoda právě při jedné brigádě. Jsem spokojená, zdá se, že jsem se našla... Snad to bude i dál dobré. Zapoměla jsem napsat, že jsem rozvedená, nikdo mě finančně nepodporuje, ale psych.podporu přítele jsem měla. A taky to mám v hlavě jinak porovnané - "všechno špatné je k něčemu dobré" a já si to dobré najdu vždycky 
.
vladka006 — #75 Ano, krize je. Ale taky je spousta firem, které hledají pracovníky. Zajímavé je, že spousta lidí z krizí postižených regionů není ochotna dojíždět hodinu za prací tam, kde firmy někoho shání.
átéčko — #71 Máš pocit, že 18 měsíců, které s ním vydržela i přesto, že se on chová jako hovado, je málo?
Léthé — #42
Eva_Fl — #72 V Česku krize je. Třeba nepostihla tolik lidí, ale je. V regionu, kde bydlím, je 60 uchazečů na jedno pracovní místo, i bez krize tu práce nikdy moc nebyla. Dost lidí tu taky nemá ani na jídlo, natož na placení nájmu/hypotéky. Exekutor jim vyhrožuje,....
Taky se tu lidi hroutěj, polykaj prášky. Jiní ne.
Vzorový příklad je moje tchýně, která prostě bude makat jedině v kanclu, protože jiná práce je pod její úroveň. Nic nemůže najít.Je z toho na prášky, protože na podporu není zvyklá.
Já za pár týdnů porodím. Přítel bude marodit tak minimálně dva měsíce, jde na operaci. A mám se z toho oběsit? Ne, hledám jiné řešení. No holt, když bude marodit, tak se může starat i o dítě a půjdu makat já, pak si třeba najdeme paní na hlídání a on půjde někam na pokladnu, když bude nouze. Jestli si najde něco jiného, budu jedině ráda. V jeho oboru práce není a jen tak asi dlouho nebude. Je strojař pro automobilový průmysl.