Ahoj Barabasi Radku!
 
Přeji Ti dnešní úspěšné strašení. Tady je to stejné, zima, zima, hrozná zima! Za chvíli jdu ale s kolegyní do cukrárny na medovník a kafíčko a odpoledne na houby:-), tím se snad moje nálada vyšplhá na nějaký vyšší bod!  Vím, že čekáš nejspíš historku veselou, úsměvnou, nejlépe k popukání. No, takových mám  hodně, ale ne o strachu. Jsem znamením Panna. Ty jsou hypochondrické a ustarané od přírody, mně se to ještě znásobilo geny po babičce a neustálým strašením ze strany mého tatínka, ten to tedy považoval za vrchol blaha, když jsem řvala děsem. Trochu přeháním, ale něco na tom bude.
 
Všichni se bojíme a někdy se bojíme dokonce rádi. Jsou strachy běžné, chorobné, nepřekonatelné, strachy zábavné - třeba z kolotoče, jsou jich miliony, jako lidí.
 
Jako dítě jsem se bála tmy a cesty domů kolem hřbitova. Taky bouřky. Příchozím, které jsem neznala a kteří bouchali na dveře, jsem zásadně neotvírala, komunikovala jsem s nimi z balkonu a se slovy "..tak a teď už běžte, já se Vás bojím," jsem je posílala pryč. Povídalo se o tom po celém okolí. Bála jsem se beranů, když utekli a já je musela honit po kopcích. Bojím se výšek, a to tak, že nepřekonatelně. Strach mi ochromí celé tělo a nejde s tím nic dělat, začnu třeba "bulet" na tobogánu, tak tam raději nelezu. Chtěla jsem se to odnaučit, nejde to.
Bála jsem se zvuků, když nikdo nebyl doma, zamkla jsem dům, pak dveře v patře do kuchyně a ještě do ložnice a k ruce si připravila největší nůž, co jsme měli. Plány na útěk před případným narušitelem jsem měla propracované do nejmenšího detailu a provázely mě i ve snách. Nutila jsem mladšícho bratra prohledávat s nožem v ruce každičký kout, pokud jsme zůstali sami doma.  
Bojím se hmyzu, no spíš ho nesnáším, a to od té doby, co kdysi některé jedince v časopisu Květy zvětšili a otiskli.
Nesnáším roztoče od té doby, co v televizi běžela reklama na vysavač, který je zaručeně zlikviduje. Bojím se v zimě jezdit autem od té doby, co mě jeden chytrák málem zabil, ještě že to "napálil" do stromu a ne z kopce dolů. To jsou strachy téměř zanedbatelné.
 
Některé mi zůstaly, jiné ne. Dnes mám trochu jiné. Bojím se o své dcery. Bojím se, kdykoliv odejdou z domu na diskotéku, odjedou na výlet. Bojím se, aby se jim něco nestalo, aby nebyly nešťastné. Prožívám jejich bolesti a jejich trápení. Ale to je přece  normální. To známe všichni.
 
V posledních letech se do mého podvědomí nepozorovaně připlížil strach z utrpení a smrti. Občas mě přepadne a děsí. Tři měsíce jsem jezdila do nemocnice za babičkou, než zemřela. Nechi to popisovat a nechci na to ani myslet, ale občas ta myšlenka vyskočí sama, je tu a bez příčiny mě, neřekla bych vystraší, ale zarazí. Jezdila jsem i za dědečkem, v průběhu dvou let třikrát a vždycky to byla dlouhodobá léčba. Už mezi námi taky není. Zůstala mi jen jedna babička, no ta nám taky dala, ale má silný kořínek. Je jí skoro 90 let a bydlí u mojí maminky. Viděla jsem po těch nemocnicích to, co jsem vidět nechtěla. Najednou se můj pohled na žití trochu změnil, neumím to popsat. Viděla jsem svoje blízké a začala se bát. Naučila jsem se zastavit, dát část svého času těm, co mám ráda. A pak, uvědomila jsem si, že život se má žít a není nutné zabývat se malichernostmi.
 
Přeji všem, ať se co nejméně bojí a ať se nám zlepší počasí. A vy mi přejte, prosím, ať v té cukrárně mají ten medovník, už od rána se na něj hrózně těším.
 
Vaše Hanice
 
Milá Hanice, díky ti. Tolik strachu v jedné osobě? To bys mohla být dobrý spisovatel - takový Stephen King uvádí, že je vlastně taky obrovský strašpytel...
 
Krásný čtvrtek a příjemné postrašeníčko přeje zlý a ošklivý