Dámy a pánové, já se ráda bojím. Strach strašně ráda vyhledávám. Na mysli mám zrdavý strach, který určitě všichni prožíváme, když se díváme na horory.
Manžel mi zakazuje dívat se na horory, protože to u nás vypadá takto:
Na obrazovce to začíná strašidelnou hudbou, přítmí, kroky Někoho... Já sedím v křesle, přikrytá dekou, která mi sahá až pod krk. Vlastně jsem v ní celá zamotaná, aby se mi nic nestalo :-)). Nohy mám skrčené pod sebou. Oči přilepené na obrazovce, dlaně mi vlhnou, začínám se potit, srdce tluče víc a víc. Pak ten Někdo otevře dveře a žena slabě vykřikne. To já mám panečku hlas jako zvon, zařvu, manžel se lekne a děda, pokud žil, přiběhl do obýváku, co se děje. Nic, jen vysvětluji, že jsem se lekla. Děj neúprosně běží dál a manžel a děda jsou vytrženi z děje.
Do kina také nemohu chodit, protože dávám hlasitě najevo své pocity strachu. Manžel mi koupil video a filmy nahrává a já se sama dívám na horory. Samozřejmě v noci, noc umocňuje strach. Vždycky manžela ukecám, aby se díval se mnou a já neměla strach. Marně mi vysvětluje, že tam v té televizi jsou herci, osvětlovači, celý štáb natáčení... MARNĚ, stejně zase zařvu strachy.
Ráno je manžel pořádně dopálený, že nedovedu pochopit film - horor. Mají to dobře natočené, protože se dovedu vcítit do děje. a to je můj konec. A tak to jde pořád dokola.
Opět se těším na pátek po 22. hodině. To bude zase „sranda".
Mějte se dobře, arjev
Děkujeme za pěkný „hororový" příspěvek :).
Nový komentář
Komentáře
já jsem v kině naposledy vykřikla hrůzou při filmu "Čekej do tmy", ale nebyla sem sama
jo tak to jsem celá já..se pak bojím jít i na záchod sama