Netrápí jej ostatní?
Statistický výzkum, který v letošním roce provedla společnost AISIS, je alarmující: posmívání, pomluvy a nadávky musí snášet více než dvě třetiny šikanovaných dětí. Fyzické útoky pak každý desátý. Nejčastěji šikanovanému pomohla učitelka či kamarádi (v obou případech 25 %) a rodiče (12 %). Smutné je, že ze zmiňovaného průzkumu také vyplynulo, že v jedenadvaceti procentech nepomohl šikanovanému nikdo.

Když se nedaří
Jestliže vidíte, že dítěti nejde osvojování například čtení, počítání nebo má jiný problém, kontaktujte co nejdříve učitele. Ptejte se, jaký zvolí pedagog postup a jak se můžete zapojit vy. Veškeré úsilí školy by mělo směřovat k tomu, aby dítě naučila to, co je naučit má. "Teprve když škola (s pomocí rodičů) vyvíjí maximální odborné úsilí zaměřené na zvládnutí problému a delší dobu se nedaří, měli by rodiče kontaktovat pedagogicko-psychologickou poradnu," říká k tomu dětský psycholog Václav Mertin.

Pokud s dítětem absolvujete vyšetření v PPP měli byste s sebou mít záznamový arch, kde učitel popíše různé aspekty práce a chování žáka ve třídě. Pokud přijdete s dítětem k vyšetření „na vlastní pěst“, psycholog se bez těchto podstatných informací musí obejít. Poradna nesmí informovat školu, pokud s tím vy osobně nebudete souhlasit.

Nikdo není v bezpečí
Podle Michala Koláře, specialisty na problematiku školního násilí a šikanování, se nedá říci, že by specifické poruchy učení nějak zásadně ovlivňovaly „šanci“ dětí stát se terčem agresora,  prostě nejsou šikanovány častěji než ostatní. Děti s SPU mají ovšem často poruchy aktivity a pozornosti (ADD) či hyperkinetickou poruchu chování (ADHD), takže mohou být neklidnější. „Agresor se pak může vymlouvat, že ho šikanovaný vlastně vyprovokoval nějakým pošťuchováním a podobně,“ dodává Kolář. Zároveň připomíná, že obětí šikany se může stát kdokoli, protože každý je nějakým způsobem odlišný a originální.

Že by poruchy učení provokovaly spolužáky k trápení postiženého, vylučuje i dětský psycholog Václav Mertin: „V klientele se nesetkávám s tím, že by děti s poruchami učení byly častěji šikanované. „S nějakým posměchem na účet dětí s SPU se nesetkala ani výchovná poradkyně ze základní školy Hanspaulka Petra Bucci: „Osobně nemám negativní zkušenosti, děti si spíše hodně vzájemně pomáhají," dodává.

Psychika je důležitá
PhDr. Václav Mertin vysvětluje: “Je pochopitelné, že školní neúspěchy způsobují, že dítě je méně jisté samo sebou, méně si věří, očekává i do budoucnosti, že bude mít problémy. Ale nemám zkušenost, že by děti s poruchami učení třeba byly labilnější než děti běžné.“
Obecně byste měli myslet také na sociální aspekt školní docházky, pomáhat svým potomkům s rozvíjením jejich přirozených schopností a nadání, tím mohou u svých vrstevníků získat respekt a také být sebevědomější. Škola oceňuje široké spektrum znalostí a dovedností, takže každý má šanci zaujmout ostatní a vyniknout. Svým dětem důvěřujte, a když se vám svěří s jakýmkoli problémem ohledně školy, neberte to na lehkou váhu.

Václav Mertin mluví o tom, že některým rodičům se výrazně uleví, když se dovědí, že dítě trpí specifickou poruchou učení. Do té doby měli pocit, že dítě je lajdák, že oni sami dělají něco špatně nebo že by měli vyměnit učitele. Setkal se i s tím, že někteří učitelé se k dítěti začnou chovat přiměřeně teprve, když dostanou odborný posudek s diagnózou. Rodiče by měli pomáhat dítěti zvládat požadavky školy tak, aby mohlo zažívat úspěchy.
„Úspěch je velice silný motivující faktor pro každého, pro dítě, kterému učení příliš nejde, ještě víc. Ovšem znovu opakuji, že ve školním učení má nejdůležitější motivační úlohu škola a ne rodiče,“ říká dětský psycholog Václav Mertin.  

TÉMATA:
UČENÍ