Moje přítelkyně z dětství se jmenovala Jitka. Měla jsem ji docela ráda, až na to, že mě moc často nepoznávala. Jitka byla majitelka brýlí s 7,5 a 9 dioptriemi, což tenkrát za totáče znamenalo, že na očích nosila lupy. Měla z toho velké komplexy, ale pak přišla revoluce a po ní se otevřel nový svět plný optik s nekonečným výběrem brýlí a Jitka se za ně konečně přestala stydět.

Vždy tomu tak nebylo. Její nevidění způsobilo nekonečně mnoho trapasů, a to hlavně v pubertě, kdy je zásadně nenosila, známé na ulici neviděla a také nezdravila. Měla nakonec nálepku „té nafoukané", co ignoruje kolemjdoucí! Nebo naopak bodře zdravila toho, koho ve skutečnosti vůbec neznala, a s někým si ho v tom mlžném oparu spletla. Na diskotékách byla dost často překvapená, když šla tancovat s nějakým klukem a při ploužáku záhy zjistila, s kým že to proboha tancuje.

Jitčiny postřehy typu „Jé, to je pěkný kluk!" už její kamarádky znaly a v klidu ji ujišťovaly, že se jedná o holku. Několikrát se jí dokonce stalo, že si při čekání na svého přítele spletla přijíždějící auto a s úsměvem nasedla k úplně cizímu chlápkovi, který na ni udiveně zíral, a když při bližším zaměření zjistila, že to není přítel, rychle vystřelila s omluvou z auta.

Při písemkách jí ve třídě a v naprostém tichu běžně vypadávaly skla z brýlí, jak si je tak štelovala, aby s nimi lépe viděla na taháky umístěné na neobvyklých a špatně dostupných místech, což způsobovalo salvy smíchu.
To byly trapasy ze společnosti, ale problémy ve sportu byly díky její krátkozrakosti mnohem horší. Při sportu brýle nenosila vůbec, a to hlavně ze strachu, že by se při své šikovnosti mohla při pádu poranit. A tak si sjezdovala takřka po paměti, muldy nebo jakékoliv nepatřičné předměty na cestě nebyly vítány a nikdo nemohl pochopit, proč jezdí tak strašně pomalu, když už lyžuje téměř 5 let. Jízdu na kole a následné nebezpečné předměty typu větší šutr ani komentovat nebudu, protože Jitka naštěstí tohle všechno přežila.
A tak si tak v klidu žila v tom barevně mlžném světě, který jí připadal sice maličko rozmazaný, ale za to bez špíny a nepořádku, ten naštěstí zaměřit nedokázala.

Když bylo na čase najít si manžela, usoudila, že je potřeba brýle nosit pořád a neustále, přece jen je to velmi důležitý krok a manžel je (tedy alespoň někdy) na celý život.

Před 8 roky si konečně pořídila čočky, takže při svých sportovních aktivitách už není postrachem pro sebe a své okolí. Brýle už nosí také ráda, dokonce si myslí, že jí to v nich sluší mnohem víc než bez nich. Jen občas vyděsí své známé, když na ně na ulici hlasitě volá a radostně je zdraví, protože si ještě nezvykli, že je vidí docela dobře. No a manžel? Ten se pořád usilovně hledá. Jitka totiž narazila na problém… s brýlemi vidí dobře i všechny nedostatky, a tak už nebývá zamilovaná tak často jako v minulosti.

Jaroslava Plocová, vítězka kategorie Příběhy ze života za měsíc srpen 2007. O soutěži více ZDE.