Milá redakce, milé kamarádky ze ženy-in,
 
ve vzpomínkách se vracím do jara roku 1990, čili těsně po revoluci. Tehdy se na světlo světa začal drát můj první syn. Jak píšu, bylo těsně po revoluci, takže o nějakých porodních vymoženostech se mi opravdu mohlo jen zdát.
 
Přesně jak píše Merylka ve svém článku, úplně se vidím, jak se klepu při holení tupou žiletkou, ještě dnes cítím smrad jednoho!! WC, které jsme měli k dispozici u porodního sálu. Hekárna, kam vždy jen strčil hlavu otrávený doktor, a já 22letá vykulená "mladá paní", která měla přivést na svět své první dítě.
 
Nakonec vše dobře dopadlo, porod proběhl v pořádku a mně se narodil krásný zdravý syn Petr. Na všechny útrapy bylo rázem zapomenuto a já byla ráda, že už tuhle hrůzu nikdy neprožiju. Ale nikdy neříkej nikdy.
 
Uběhlo 8 let a já čekala narození svého druhého miminka. Porodnice se už předháněly v lovu klientek, mohlo se rodit na míči, ve vodě, jak si kdo vybral, a přítomnost tatínka byla samozřejmostí. Jak jsem se těšila, že si vše užiju.
 
Ale osud rozhodl jinak a porodní bolesti přišly o celé 2 měsíce dříve. Do porodnice mě dovezl vyplašený manžel, zůstal samozřejmě se mnou, všichni se k nám moc hezky chovali a já porodila své druhé vytoužené miminko - chlapečka Martina. Bohužel měl těžkou infekci plic a po narození přestal dýchat a musel být napojen na respirátor. Tu chvíli, kdy přišla dětská lékařka a řekla nám, že naše miminko není v pořádku a bylo právě odvezeno na dětskou JIPku, bych chtěla ze své paměti vymazat. Ale stále to mám před očima. Manžel mi později řekl, že viděl našeho syna, zrovna ve chvíli, když ho nakládali zaintubovaného do sanitky a že ten obrázek bude mít před očima stále.
 
Přišly nejhorší dny v mém životě. Ležela jsem na pokoji, kde všechny maminky měly svá miminka, jen já ne. Každý den za mnou chodila dětská lékařka a informovala mě o stavu našeho syna, který byl stále vážný.
 
Po propuštění jsem ihned jela za ním a při pohledu na jeho malé tělíčko pod všemi těmi přístroji se zhroutila. Bylo to těžké, jeho infekce byla silná a nic nepomáhalo. No nebudu to prodlužovat, nakonec se uzdravil, za což mnohokrát děkuju všem lékařům plzeňské nemocnice Bory a všem sestřičkám a jejich profesionálnímu, ale zároveň lidskému přístupu. Našemu synovi je dnes 7 let a je relativně zdráv. A to je pro mne nejdůležitější.
 
Žábina
-----------------------------------------------------
Milá Žábino, i tobě moc děkuji za krásný příspěvek k dnešnímu tématu. Je moc dobře, že i přes všechno to ošklivé, co jste si museli prožít, nakonec vše dobře dopadlo.
Všem Vám přeji hodně štěstí, Meryl
 
Na Vaše zážitky k tématu Porody se stále těším. Pište na náš redakční e-mail redakce@zena-in.cz.
 
Krásný den všem přeje dnešní editorka
Reklama