Osud můj problém vyřešil za mě
Po rozvodu, při kterém na mě můj bývalý, chorobně žárlivý manžel u soudu naházel tuny špíny a přivlastnil si i věci, které jsem dostala od mých rodičů, jsem byla – co se týče mužů – hodně opatrná. Užívala jsem si svobody a po letech byla zase spokojená.  Moje máma i kamarádka Hanka si o mě začaly po čase dělat starosti. „Kvůli jednomu despotickýmu žárlivci přece nezůstaneš sama. Copak ty nechceš mít děti?“ promlouvala mi do duše kamarádka Hanka. Smutně jsem se usmála. Samozřejmě, že jsem chtěla děti, a jak! Jenže jsem jim chtěla i zajistit tátu, který je bude milovat, bude se o ně starat, zabezpečí je. A v tom jsem viděla velký problém. Jenže o pár měsíců později jsem si byla jistá, že můj „problém“ přestává být problémem. Potřebovala jsem něco zařídit v bance, a když mi vyjel lístek s pořadovým číslem, naštvaně jsem obrátila oči v sloup. „Jestli spěcháte, dám vám svůj lístek – už jsou přede mnou jen tři lidi.“ Víc než ráda jsem nabídku od pohledného muže přijala. Stejně jako pozvání na večeři.

Jevil se jako „pan Dokonalý“
Musím přiznat, že už jsem zapomněla, jak je hezké a vzrušující těšit se na rande. S bývalým manželem jsme se díky tomu, že přes týden pracoval v Německu, viděli jen o víkendech a na nějaké schůzky nebyl čas. Měla jsem obavy, aby se z Michala nevyklubal samolibý frajírek - už při seznámení v bance jednal na můj vkus příliš suverénně. Ale naštěstí jsem si dělala zbytečné starosti.  Michal byl inteligentní, zábavný, pozorný, cílevědomý... Byl natolik okouzlující, že jsem z první schůzky odcházela zamilovaná až po uši! Kamarádka Hanka, ale i moje máma, která se třásla na vnoučata, byly snad víc netrpělivé a zvědavé než já sama. „Je mu šestatřicet, podniká v realitách, je úžasně sečtělý, zcestovalý, pozorný a je snad ještě větší romantik než já. Bojím se, že pro něj nebudu dost dobrá!“ Michal si mě získal i tím, že nespěchal na sex. Když ale k němu došlo, byla to nepoznaná jízda! Tak vynalézavého a temperamentního milence jsem nikdy neměla. Náš vztah nabíral na intenzitě a po pěti měsících se mi na prsteníčku blýskal zásnubní prsten. O pár týdnů později pro mě Michal přichystal báječné překvapení - na víkend zajistil od kamaráda chalupu v Jizerských horách. Stála na kopci a kolem dokola byl jenom les. Tak nádherný víkend jsem nezažila a byla jsem si jistá, že nás s Michalem nemůže nic rozdělit, že spolu založíme rodinu a prožijeme báječný život.

Slova, na která nezapomenu
Vůbec se nám z té oázy klidu nechtělo, a proto jsme domů vyjeli pozdě večer. Po pár kilometrech se obloha zatáhla a spustil se pořádný liják. Byla tma a stěrače sotva stačily stírat proudy vody, které se valily na čelní sklo auta. Nebyla to příjemná cesta. Když jsem uviděla koncová světla před námi jedoucího auta, s úlevou jsem si pomyslela, jak je dobře, že po silnici nejedeme sami. Pustila jsem potichu rádio a v duchu si přehrávala nádherný víkend. Když jsme vjížděli do zatáčky, auto před námi z nepochopitelného důvodu jelo rovně. Vzápětí se ozvala rána. „Zastav, musíme těm lidem pomoct!“ vykřikla jsem a třesoucími prsty rozepnula bezpečnostní pás. Jakmile Michal zastavil, rozběhla jsem se k havarovanému autu. Řidič byl ve voze zaklíněný a tiše naříkal. Jakmile mě uviděl, zašeptal: „Co je s mojí ženou? Je v pořádku? Pomozte jí, čeká dítě!“ Až když jsem se rozhlédla, uviděla jsem na trávě ležet těhotnou ženu. Konečně přišel i Michal a beze slova se postavil vedle mě. Jeho laxnost jsem přikládala šoku z celé situace. Nezbývalo, než abych začala jednat já. Protože jsem mobil zapomněla doma, vyhrkla jsem na přítele, aby zavolal stodvanáctku a přinesl lékárničku. Michal odešel k autu, a když se po chvíli vrátil, nevzrušeně mi oznámil, že má vybitý telefon, takže zraněným nemůžeme pomoct. „Buď v klidu, však on je tady najde někdo jiný.“ V té hrůze mi nedocházel otřesný význam slov, která Michal pronesl. Aspoň že přinesl lékárničku. Vytrhla jsem mu ji z ruky a vykřikla: „Ale v té tmě je nikdo nenajde! Když nemůžeme zavolat o pomoc, musíme je odvézt do nemocnice sami. Rychle, ta žena strašně krvácí z hlavy!“ A pak řekl Michal něco, na co do konce života nezapomenu. „To je vyloučený, příšerně by mi zasvinila potahy. Že já blbec tě poslechnul a zastavil!“ V šoku jsem obvázala hlavu zraněné ženě, podložila jí nohy kabátem, a když jsem ošetřovala muže za volantem, stal se zázrak: uslyšela jsem zvuk blížícího se auta. Vyběhla jsem doprostřed silnice, a jakmile řidič dodávky zastavil, jen jsem ukázala rukou k místu neštěstí a hystericky se rozbrečela.
5b238c41aac2bobrazek.png
 
Díky Tomášovi, řidiči dodávky, kterému nevadilo, že si „zasvinil“ auto, oba lidé i nenarozené dítě přežili. Jela jsem do nemocnice s nimi. Nejenže mě zajímalo, zda bude žena i muž v pořádku, ale nedokázala jsem si představit, že bych se ještě někdy měla ocitnout v blízkosti člověka, který by nechal kvůli neposkvrněnému interiéru svého auta zemřít lidi. A protože charakter člověka se pozná až v krizové situaci, jsem si jistá, že se v Tomášovi, se kterým plánujeme na podzim svatbu, nemůžu zklamat!

Uložit

Reklama