S veterináři nemám vyloženě špatné zkušenosti, bohužel však našemu pejskovi už nedokázali včas pomoci.

Náš pejsek Bobeš byl již od štěněčího věku velice živým a hravým psem. I po dlouhé procházce nebyl vůbec unavený a neustále si toužil hrát a být v pohybu. Bylo mu osm let, když jsme zpozorovali, že je náhle často unavený a jakoby apatický. Nepřikládali jsme tomu velkou váhu, protože jsme si mysleli, že v osmi letech už pes nebude stále tolik aktivní jako štěně a že má právo na klid. Nicméně jednoho dne to došlo tak daleko, že při plánované vycházce se posadil kousek od domu a odmítal jít dál.

Nezbylo než se vrátit domů a vyrazit k veterináři. Po několika vyšetřeních zvěrolékař zjistil, že Bobeš má zvětšenou slezinu, kterou je nutno co nejdříve vyoperovat. Operace byla provedena za pět minut dvanáct. Po operaci se naše zlatíčko pomalu zotavovalo. Stal se z něj ten starý známý veselý pes, i když už samozřejmě nebyl tak aktivní jako dříve.

Několik měsíců bylo vše v pořádku, když se Bobešovi únava zase začala vracet. Po návštěvě veterináře jsme se dozvěděli, že Bobeš má zřejmě leukémii. Byl to hrozný šok. Měli jsme týden počkat na výsledky krve. Bobešovi byly naordinovány dočasně nějaké podpůrné léky a vitamíny, než se po výsledcích rozhodne, jak bude veterinář postupovat dál.

Bobešův stav se den ode dne zhoršoval, až nebyl schopen vyjít ani schody v domě. Museli jsme ho nosit v náručí. Potravu sice přijímal, ale nedošel už ani k misce. Byl pátek večer a my netrpělivě čekali, jestli v pondělí už budou výsledky krevních testů. V sobotu ráno mě a mého manžela přišla vzbudit ubrečená mamka, že je Bobeš mrtvej.

Ráno se Bobeš po donesení na dvorek postavil na nohy, ještě se normálně vyčůral a vykadil, ale hned zase chtěl jít domů. Tak ho naši pustili domů a ještě prý asi 10 minut něco dělali v garáži a když se vrátili, tak Bobeš už ležel mrtvej na verandě.

Pohřbili jsme ho na zahrádce, protože jsem nechtěla, aby jako ostatní rodinní psi byl zahrabenej v lese. Tak jsem mu všichni společně vykopali hrobeček. Zase mám slzy v očích, když o tom píšu. Je mi po něm moc smutno, ale to si asi dovedete představit všichni, kdo žijete s pejskem.

Podle těch testů, na které se čekalo, to prý byla leukémie. Ztrátu psa neseme všichni velice těžce. Na druhou stranu jsme však byli rádi, že Bobeš umřel v klidu domova a že jsme ho nemuseli vézt na injekci, protože zvěrolékař nám řekl (když viděl Bobeše), že to vypadá špatně a že jestli to bude ta leukémie, že by se stejně asi nevyléčil a jenom trpěl a že by se musel nechat uspat.

Panu doktorovi nic nevyčítáme, myslím si, že dělal, co mohl, ale smrt přišla dříve než výsledky testů, které potvrdily, že by Bobeš i při léčbě dlouho nepřežil, ale jen by přežíval v bolestech.

Kopretina3

Děkujeme za pěkný, i když moc smutný příběh...

Taky tak nějak doufám, že až mí čtyřnožci umřou, bude to v požehnaném věku a v klidu domova. Kdyby museli dostat injekci, zaplatím veterinářce, aby se stavila ke mně, nechci, aby umírali v ordinaci na studeném operačním stole...

redakce@zena-in.cz

Reklama