Nevím, co mám dělat. Můj manžel je totiž cholerik. V žádném případě to není nějaký násilník, ale má prostě dny, kdy vyletí jako čertík z krabičky a pak to lítá. Sice se pak vždycky uklidní, ale já i děti jsme z těchto jeho výpadků pěkně vynervovaní. Nikdy nevíme, kdy to přijde a co ho rozčílí.

Někdy je to třeba úplná maličkost. Jednou jsem zapomněla z kuchyňské linky uklidit krabičku s multivitaminem a on kvůli tomu vyváděl jako blázen. Nadal mi do bordelářek, neschopných ženských a já nevím do čeho všeho ještě. Nejhorší je, že většinou jsou jeho vzteklým výlevům přítomné děti a dlouho je pak nemohu utišit.


 

Je jim 9 a 5 let a jsou velmi citlivé. Starší dcerka se táty dokonce bojí. Abyste rozuměli, on ji nikdy nebije, ale občas na ni strašně křičí.

Kvůli nepořádku v pokoji, horší známce, rozbité hračce, když se mu zdá, že se loudá u jídla atd.

Simonka je z toho už dost vynervovaná a začínám na ní pozorovat, že si přestává být jistá sama sebou. Bojí se, že cokoli udělá, bude špatně a že za to dostane zase vynadáno.


 

Jenže táta... jak rychle vyletí, tak se zase rychle uklidní a je na ni pak třeba přehnaně hodný. Pár dní je klid, Simonka se srovná, má pocit, že je všechno v pohodě. A pak najednou zapomene boty v předsíni a je oheň na střeše, že je neuklidila do botníku. A to není takové to normální vyhubování a pokárání. On ji vždycky úplně vydeptá. Nejdřív řve, nadává jí, pak se jako uklidní, posadí si ji naproti sobě a hučí jí do hlavy litanie o tom, jak by se nad sebou měla zamyslet a jestli chce opravdu být celý život k ničemu.

 

Jsem z toho nešťastná. Snažila jsem se o tom s manželem mnohokrát mluvit, ale vždycky bezvýsledně. On si vůbec není vědom, že by se choval nějak špatně. Ještě to schytám vždycky já, že děti špatně vychovávám.

A teď řešíme problém. Blíží se vysvědčení a Simonka pravděpodobně dostane trojku z matematiky. A moc se bojí táty. Choulí se ke mně, pláče. Snažím se ji utěšit, ale vím, že to nepomůže. Pomohlo by, kdyby se táta začal chovat jinak.

On je jinak docela hodný. Zabezpečí nás, jezdíme na výlety, na dovolené. Vím, že nás všechny miluje. Kdyby nebylo těch strašných záchvatů vzteku, byli bychom všichni šťastní.


 

Už jsem dokonce uvažovala i o rozvodu. Pořád žít v takovém napětí je pro nás všechny neúnosné.

A teď řeším to vysvědčení. Chystám se, že to manželovi řeknu předem, aby si ten největší vztek vybil v předstihu a pak už nechal Simonku být. Ale přistihla jsem se, že se ho bojím. Jen ta představa, že začne zase křičet, obviňovat mě, že se dětem málo věnuju, že neuklízím a že všechno je to moje vina, mi způsobuje třes v celém těle.


 

Možná, že si to sama nechci připustit, ale občas mě napadne, jestli se nejedná o určitou formu domácího násilí. Co myslíte vy? Je to násilí, když vím, že manžel nás má moc rád, a kdybych od něj s dětmi odešla, byl by velmi nešťastný?

Reklama