Když jsem byla ještě malá, školou povinná holčička, strašně moc, úplně nejvíc ze všeho, jsem záviděla spolužákům, kteří měli to štěstí a letěli letadlem. Připadalo mi to jako něco naprosto úchvatného, nepřekonatelného a pro mě nesplnitelného. A tak jsem si alespoň ve snu představovala ten nádherný pohled na krajinu z ptačí perspektivy.

 

Jak jsem rostla, mé přání a touhy se pomalu měnily a cestování letadlem už nepatřilo mezi ty nejdůležitější a nejhlavnější. Pak, když se mi narodily dcery, jsem dokonce dospěla k názoru, že vstoupit na palubu něčeho, co se vzápětí odlepí od země a bude se pohybovat někde na půli cesty do vesmíru, může leda tak naprostý blázen a hazardér s vlastním životem. A že do letadla mě nikdo nikdy nedostane ani za nic.

 

Jenže… člověk míní a život mění.

 

V mých dvaačtyřiceti letech se mi splnil další životní sen – navštívit Egypt. Uznejte, že když jsem si dala na jednu misku vah touhu spatřit pyramidy a na druhou nechuť k létání, zákonitě musely vyhrát pyramidy.

 

Společně s kolegyní a hlavně kamarádkou Kačkou jsme tedy jednoho brzkého květnového rána s očima navrch hlavy a se smíšenými pocity stanuly na Ruzyňském letišti. Vzhledem k tomu, že i pro Kačku se jednalo o první cestu tímto způsobem, stačil nám vzájemný pohled a věděly jsme své.

„Těším se.“

„Já taky.“

„Bojím se.“

„Já taky.“

Po drobných a roztomilých trapasech, které vtipně osvěžily naše odbavování na letišti, jsme konečně kráčely tunelem, který ústil ve vchodu na palubu letadla.

V okamžiku, kdy jsem stanula v útrobách toho obřího stroje, dostavilo se u mě veliké rozčarování.

Zmlsaná americkými filmy, ve kterých hlavní hrdinové cestují zásadně v business class, mi naše turistické letadélko připadalo jako nějaký větší autobus.

Spolkla jsem hořkou slzu, rozloučila se s představou koženého, prostorného křesla a napasovala se do poměrně nepohodlné sedačky.

 

Ve víru dalších událostí jsem ale neměla čas ve své sebelítosti pokračovat. Zcela mě totiž pohltila malá, kulturně dramatická vložka, kterou nám předvedly letušky s rekvizitami, jako je kyslíková maska, plovací vesta atd.

A pak jsem ucítila, jak se letadlo odtrhlo od tunelu a dalo se do pohybu.

„Vem si,“ pohotová Kačka vytáhla z tašky cucavý bonbon. Ano! Vzpomněla jsem si, že i toto byl jeden z důvodů, proč jsem v dětství tak toužila letět letadlem. Tehdy prý bonbony rozdávaly letušky, a to úplně zadarmo!

 

Letadlo se sunulo po letištní ploše a my jsme poctivě cucaly bonbonek. Letadlo se stále sunulo po letištní ploše a my jsme rozbalovaly již druhou várku.

„Merylko, myslíš, že takhle pojedeme až do Egypta?“ Záviděla jsem Kačce její schopnost vtipkovat. Byla jsem napnutá jako struna. Vrhla jsem na ni zoufalý pohled a v tom okamžiku mi bylo jasné, že ani Kačce není zrovna nejlépe.

„Teď už asi vystoupit nemůžeme, viď?“

 

Letadlo se zastavilo, motory se rozvrčely….fffždddnnnn, fffžddnnnn….panebože, panebože….cítím, jak se zvedáme, a najednou mi není jasné, proč jsem se tak bála. Startující letadlo je něco úžasného. Pozoruji stále se zmenšující domy, světélka, silnice, mizející mi z dohledu a mám pocit, že jsem královna. Nacházím se někde mezi nebem a zemí, sice v poněkud nepohodlné pozici, ale je mi vážně skvěle. Podívám se na Kačku a je mi jasné, že i ona je naprosto uchvácená.

Během letu do Egypta jsme měly možnost vidět nádherné svítání a musím říct, že na něco takového nezapomenu do konce svého života.

 

Při cestě zpět domů jsme již byly ostřílené harcovnice, a tak jsme se na letišti v klidu odbavily, stihly si dát kávičku a v naprostém klidu, vyrovnanosti a pohodě usedly na svá místa. Palubní místenku jsme měly na dvousedadlo u nouzového východu, a tak jsme si rozkošnicky užívaly poněkud většího pohodlí než při prvním letu.

Odlétaly jsme večer a za přibývajícího soumraku jsme zamávaly Egyptu, poušti a Rudému moři a těšily se domů.

 

V hluboké noci se náš stroj přibližoval ke své vlasti, když mě z poklidného klimbání probral Kaččin nadšený a okouzlený hlas: „Merylko, podívej se, jak je ten měsíc blízko. To je nádhera!“

Otočila jsem hlavu k okénku a opravdu. Byl tam. Nádherný, svítící měsíc.

Ach. Tolik zážitků. Přemýšlím, o co všechno jsem byla až dosud ochuzena, a zjišťuji, že cestování letadlem začínám opravdu milovat.

 

Po půl hodině jsem se opět podívala do tmy a naprosto konsternovaně jsem zůstala zírat na ten nádherný měsíc, který byl úplně přesně na stejném místě jako před tím.

„Kačko, podívej, jak se nás ten měsíc drží. Je krásnej, viď?

„A jóó, to je zajímavý, viď?“

Kocháme se pohledem na tento velkolepý přírodní úkaz a pokoušíme se rozvíjet fyzikální teorie o pohybu těles, když to pán, sedící za námi již asi nemohl vydržet. Naklonil se dopředu a významně si odkašlal: „Ehm, dámy, promiňte. To není měsíc, to je světlo na křídle.“

Bum! A máme to.

„Děkujeme.“ Unisono, jako dvě způsobné blběnky jsme pánovi poděkovaly, že nás taktně uvedl do životní reality.

 

Chvíli sedíme jako zařezané, ale koutky úst nám cukají. Pak se shodneme na jednom – že je to sice možná světlo na křídle, ale že svítí opravdu krásně!