Nedá mi, abych se nerozdělila o nedávný zážitek, který se mi stal.

Pátek skoro poledne, dopisuji nějaký materiál, u kterého si šéf vzpomněl, že měl být hotový už tak před týdnem, do toho strčí hlavu do dveří kolegyně, že už na mě čekají

"Jdeme na oběd a jestli hned nepůjdeš, jdeme samy, protože umíráme hlady." Chci sice materiál dopsat, ale koneckonců, písmenka se přes oběd z klávesnice neztratí a určitě se mi bude líp psát bez kručícího žaludku.

Rychle se přezouvám z „pracovních“ lodiček do „venkovních“, protože jídelnu máme asi pět minut cesty a spolu s hloučkem kolegů mířím hladově k jídelně.
Oběd je výborný, nálada vzhledem k tomu, že je pátek, skvělá.....
S povzdechem, že je záhodno vrátit se ještě do práce, odnáším tác.

Najednou mi padnou oči k zemi – hrůza, tác málem pouštím.

Mám jednu botu hnědou, druhou černou....V té rychlosti přezouvání jsem si nevšimla, že jsem sice skopla pod stolem černé lodičky, zašmátrala nohama po hnědých, ale omylem vklouzla opět levou nohou do hnědé.... Co teď???? Čeká mě cesta dost frekventovaným centrem Prahy zpět do kanceláře.. a to jsem ještě původně chtěla skočit k Meinlovi něco koupit..!
Okamžitě opouštím myšlenku jít kamkoli jinam než co nejrychleji zpět do kanceláře – pokud možno tak, abych nebyla půlce Prahy za blázna...
Vyčítám kolegům, že si ničeho nevšimli dřív a nechali mě takhle courat Prahou... Všichni z toho mají samozřejmě příšernou legraci a těm okolojdoucím kolegům, kteří nevědí, co je příčinou toho děsného smíchu, vše ochotně sdělují...nakonec stojí kolem mě asi patnáct řehtajících se lidí....

No jo, kdyby aspoň ti mizerové šli v hloučku zpět do kanceláře, uprostřed nich by se moje nešťastné nohy ztratily, jenže oni pochopitelně musejí ještě zajít koupit zmrzlinu, nebo noviny, nebo cokoli jiného... a já abych se plížila jak stín podél zdí, abych byla co nejméně nápadná..
S bušícím srdcem a očima sklopenýma, abych radši neviděla lidi kolem sebe, se snažím co nejdřív dorazit zpět do kanceláře.

Ještě nikdy se mi ta párminutová cesta nezdála tak dlouhá.....
Oddychnu si až ve výtahu, vlítnu do kanceláře a okamžitě uvádím stav bot na patřičnou míru. Teprve potom jsem schopná zasmát se sama sobě..

Večer to doma vykládám manželovi, ten se pochopitelně královsky baví.. Ještě pár dní nato mě před odchodem do práce kontroluje, jestli mám boty stejné barvy....

Reklama