Scénka, která je k vidění téměř denně v obchodě, na ulici nebo v metru: Matky nervózně pokřikující na svou ratolest, občas také naštvaně něco vysvětlující způsobem, jako by mluvily s dospělým, a některé dokonce plácající své řvoucí dítě po zadku...

smack

Ti, kteří děti mají, většinou situacím, kdy matkám tečou nervy, obvykle přihlížejí s určitým nadhledem, či dokonce pochopením. Ti, kteří si doposud užívají bezdětného života, naopak nešetří kritickými poznámkami.

„To je strašný! Bych to mlátila hlava nehlava,“ komentovaly dvě mladé dívky odvážným polohlasem neposlušného klučinu a jeho nervní matku ve vedlejší frontě. A stejně jako ostatní bezdětní jedinci jsou zcela určitě přesvědčené, že všechny matky své děti do supermarketů vodí z jednoho jediného důvodu: aby druhým otravovaly život.

Když vysvětlování nestačí...

O tom, zda trestat, či nikoli se vedou diskuse už léta, a přestože od rákosek a klečení na hrachu v koutě už ve výchově došlo k velkým pokrokům, názory na to, jestli sem tam nějaký ten pohlavek nebo plácnutí po zadku přece jen neuškodí, se stále rozcházejí. A to nejen u veřejnosti, ale také u odborníků. V jednom se však psychologové shodují: Pravidelné tresty, které jsou vyústěním neovladatelných emocí rodičů, mohou dítě poznamenat na celý život. Nemusí přitom jít jen o fyzické trestání. Někteří rodiče se uchylují také psychickým trestům v podobě odpírání pozornosti nebo uraženého mlčení. Samotnou kapitolou je takzvané psychické týrání rodičů, kdy potomka ponižují, zesměšňují nebo zpochybňují jeho dovednosti.
„Fyzický trest je, podle mého názoru, trest na nejnižší úrovni s malým výchovným významem. Na druhou stranu slovo může ranit mnohem víc,“ potvrzuje psychložka Jiřina Melzer, která mimojiné na svých stránkách www.poradna-psycholog.cz nabízí dětské poradenství.
„Souhlasím s doc. Matějíčkem, že u trestu záleží na tom, KOMU se dává, KDO ho dává a JAK ho dává,“ zdůrazňuje psycholožka. „Nejdůležitější je, aby dítě cítilo, že ho má rodič rád. Někdy se zlostný výbuch dvou až tříletého dítěte lépe zvládne lehkým plácnutím po zadečku než přesvědčováním a vysvětlováním. Nesmí to být samozřejmě pravidlem!“ říká Jiřina Melzer, která by fyzické tresty u předškolních a školních dětí zcela vyloučila.

Trest jako vzor?

Radikálně negativní názor na jakékoli trestání dětí má brněnská psycholožka a terapeutka Mgr. Kateřina Novotná. „Fyzické i psychické tresty mohou mít na psychiku člověka velký vliv až do jeho dospělosti, a to i v případě, že se nejednalo o tresty těžké,“ upozorňuje Kateřina Novotná. „Trest je pak obrazem toho, že i když člověk někoho miluje a ten druhý miluje jeho, což je nastavení k rodičům, s nímž se děti rodí, je dovoleno vzájemně si ubližovat a chovat se násilně,“ říká psycholožka a dodává, že obraz takového chování k lásce a důvěře si pak dítě nese do života.
„Snad nikdo napsal o trestech na dětech s takovým porozuměním jako švédská spisovatelka Astrid Lindgren. Na základě jejích myšlenek Švédsko zakázalo fyzické a psychické tresty, stejně jako řada dalších vyspělých zemí,“ poukazuje Kateřina Novotná.

Trpělivost, důslednost, zásadovost!

Co tedy doporučit rodičům, kteří občas ztrácejí nervy a neví si s neposlušnými potomky rady?
„Autorita rodiče spočívá především v moudrosti, trpělivosti, důslednosti a zásadovosti než v demonstraci síly tím, že je dospělý větší,“ říká Novotná. Rodičům, kteří neumí ukáznit dítě jinak než fyzicky, doporučuje vyhledat pomoc odborníka a zamyslet se nad způsobem výchovy. Její tvrzení dokládá i fakt, že rodiče vyhledávající nejčastěji psychologa, přiznávají nedůslednost ve výchově.
„Naprostá většina bití dětí i tak nevychází z pevného přesvědčení, že takto by výchova měla vypadat. Většinou jde o průchod vzteku, bezradnosti, vyčerpání a zoufalství,“ míní psycholožka. Dodatečně si pak podle ní mnozí rodiče své chování racionalizují slovy, že „pár pohlavků ještě žádnému dítěti neublížilo“, nebo právě tím, že „oni přece také dostávali na zadek...“

Reklama