Dítě, nebo pes? Otázka, kterou jsem si sama nikdy nepoložila. Připadalo mi zbytečné se ptát na něco, o čem jsem přesvědčená. Chtěla jsem obojí. Dětí víc, pejsek stačí jeden.

Příběh mé kamarádky není ojedinělý, jak by se mohlo na první přečtení zdát. Žen, které samy sebe nechtějí odsunout na druhé místo, a srdce nechat chodit vedle, je překvapivě hodně. V žádném případě není řeč o ženách, které děti mít nemohou, nebo prostě z nějakého důvodu mít nechtějí. Na to samozřejmě mají právo. Řeč je o ženách, které se bojí závazku zodpovědnosti a lásky na celý život.

pes

Je tomu už spoustu let, kdy jsem měla kamarádku na ženské klábosení, s podobným vkusem na muže, kávu a víno. A pohled na život – s jednou výjimkou. Já jednou určitě chtěla být mámou, ona jen myšlenku na mateřství striktně odmítala. 

Když se mi pak o pár let později narodila dcera, jely jsme se kamarádce ukázat. Tajně jsem doufala, že jediný pohled na malou – byla přece tak rozkošná – její tvrdošíjné rozhodnutí změní. V dokonalé sladěném bytě byla viditelná ruka pana architekta, ale srdce majitelky se někam schovalo. Vyprchalo i její nadšení, že mě vidí, když jsem odmítla nabízené šampaňské a sushi. V té době jsem kojila a má dcera byla na společnou stravu vybíravá a právem dítěte náročná.

Když jsem pak malou přebalovala, kamarádka mi štítivě nahlížela přes rameno: „Fuj, to dělá pořád?!“ Musela jsem se té otázce smát. A smála se i malá. Zřejmě ji potěšila i čistá plenka.

Neviděly jsme se pak s kamarádkou několik měsíců. Druhá návštěva už probíhala za účasti jejího přítele v upnuté, neslušivé, ale značkové košili. „Což pozná už podle zapínání i malé dítě,“ řekl on a zvedl dceru prudce do výšky. Ta uměla na rozdíl ode mě design světového návrháře řádně ocenit. Říhla si a na rameni vysekla vskutku originální ornament. Během této návštěvy ještě stačila nechat otisk svých zvědavých prstíků na všech skleněných plochách v bytě a všem bylo jasné, že jde o návštěvu poslední.

halo

Zhruba po roce zazvonil telefon a kamarádka se chlubí: „Víš, co je nového? Já už mám taky miminko!“ Byla jsem zvědavá a nejzvědavější, jak se ta změna v přesvědčení udála a kdo ten impuls spustil. A samozřejmě na miminko. Kamarádka seděla na terase kavárny a na klíně měla psíka navlečeného v zeleném pruhovaném kompletu, který se navzdory teplému počasí a oblečení třásl. Asi ze samého štěstí, že mě pozná. Doslova v šoku jsem se posadila naproti ní a ona spustila splav slov, co rád papá, co ho nadýmá, na jaké zvuky a slova je alergický, a konečně i jaké rozkošné pyžamko mu dnes koupila.

Myslela jsem, že mě nic ale nic nemůže překvapit, ale mýlila jsem se. „A víš, co je na Žoržim úplně to nejskvělejší? Nemá rád děti stejně jako já!“

TÉMATA:
RODINA