„Chci být bílá, bělejší, až budu nejbělejší na celém světě!“ tak tuto větu si denodenně říká většina dívek a žen na Taiwanu.

V zemi, kde po většinu roku dosahuje teplota 30 stupňů a slunce pálí od rána do večera, se totiž opaluje jen málokdo. Navíc všichni, tedy všechny ženy, nosí deštník. Ať prší, nebo praží slunce. „Asiati si myslí, že bílá kůže je pěkná. Když je tmavá a hnědá, tak je to ohavné,“ vysvětluje mi 27letá Lin Chuei-Mei, proč se Taiwanky snaží vystavovat paprskům co nejméně.

Povídali jsme si v restauraci, byl čas oběda a kolem nás sedělo mnoho mladých slečen většinou oděných v tričku a krátké sukni. Rukávy ale měly dlouhé a stejně tak i černé silonky zakrývající nohy od kolene dolů. A deštníky? Ty zcela zaplnily regály u vchodu. „Koukám, že tě ty deštníky hodně zaujaly?“ ptá se mne Lin a dodává: „Dokonce tu máme specializované obchody na deštníky s UV filtrem chránícím před slunečním zářením. Každá žena proto má nejméně dva.“

Neopálit se ale zdaleka nestačí. Kůže musí být co nejbělejší, a to zajistí jen kvalitní krém. Anglické slovo „whitening“, tedy bělící, znám především ve spojení se zubní pastou. Na Taiwanu jsou „whitening“ téměř všechny krémy plnící regály v obchodech s drogerií. Patří k nežádanějšímu zboží a majitelé kosmetických firem si mnou ruce! Ovšem pozor! S nápisem „whitening“ tu seženete už jen onu zubní pastu, krémy jsou minimálně „double whitening“, dvojnásobně bělící!

„Já používám jen ty regulérní, s UV filtrem, abych se neopálila. Vyloženě bělící, ty ne,“ říká Lin, která je ovšem výjimkou. Poptávky po bělicích prostředcích vydatně využívá i reklama. Šotů na zaručeně účinný krém jsem za svůj pobyt ve východní Asii viděl hodně, nejpůsobivější byly dva. V tom prvním vychází mladá slečna z otáčivých dveří banky, když v tu chvíli spatří svůj vysněný idol. Oba, odění, jak jinak, v bílých oblecích, se na sebe usmívají a zdá se, že sympatie jsou vzájemné. Náhle se ale vše kazí. Oslnivý elegán spatří pod jejíma očima tmavá místa a zamračí se. Žena téměř omdlévá zoufalstvím a beznadějí. Reklamy však mají šťastný konec, a tak muž vytahuje bělicí tyčinku, tmavé pruhy přetře a po chvíli už oba, ruku v ruce, kráčejí k spokojeným či spíše bílým zítřkům.

I druhá reklama, která mne zaujala, je postavena na partnerském vztahu. Zamilovaný pár od sebe nemůže oči odtrhnout. Až do chvíle, kdy dívka představí milému svou sestru-dvojče, která, na rozdíl od ní, používá bělicí krém. Na obzoru je tak milostná krize, přebrání kluka vlastní sestrou. Rodinné vztahy jsou však rodinné vztahy a „bělejší“ sestra té „tmavší“ poradí, jak to napravit. A tak když příště chlapec zazvoní u domovních dveří, objeví se obě dívky společně a jsou – k nerozeznání.

Vzpomněl jsem si, jak se česká děvčata ráda opalují. Na koupališti, u moře, na soláriu, a pokud nemají možnost, používají samoopalovací krémy. Taiwanky dělají vše opačně. A když nemají dost peněz na drahé krémy, existují podle Lin Chuei-Mei i levnější možnosti: „V Yangminshan (čti jangminšan) je Mléčné jezero, které je veřejnosti nepřístupné, mnozí si ale do vany nalévají různá chemická bělidla, myjí se bělicími mýdly, šampony apod.“

Doobědvali jsme, já se rozloučil a vyrazil domů. Slunce pálilo a po chodnících se mihotaly pestrobarevné deštníky, pod nimiž se skrývaly jejich majitelky. Náhle jsem spatřil drogerii a ze zvědavosti jsem do ní vešel. Jak jsem zjistil, vývoj pokročil mílovými kroky i v přípravě bělicích krémů. Na polici stály vedle těch „double whitening“ už i „triple“, tedy trojnásobně bělící...

z časopisu Lidé a Země

Reklama