Dobrý den, s tímto tématem jste mě po dlouhé době trefili znovu do čela.
Výmluvy: To je přesně věc, kterou si pokládám dnes a denně v souvislosti s jedním klučinou.
Omluvy:  To je věc druhá, které se dočkám zřídka kdy.

Ale pěkně po pořádku...
  
Před půl rokem jsem se seznámila s příjemným klučinou. Hodně jsme si psali, byli jsme po většinu času odkázáni jen na mobily. Přesto, když jsme se potkali, dokázali jsme spolu mluvit, cítila jsem se vedle něho fajn. Možná mi trochu učaroval, ale ze soudnosti sobě vlastní jsem mlčela a nedala na sobě nic znát. Říkala jsem si, že to nechám být, říkat něco jemu dle mého názoru nemělo smysl.
 
Párkrát jsme se sešli na jídle, odvezl mě pak domů. Byl hodný a milý, ovšem nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Vždy mě dokázal potěšit, napsat milou sms, právě díky němu jsem nejčastěji na své tváři vykouzlila nějaký ten nevinný úsměv. Říkala jsem si, že jsme kamarádi.

Často se mě ptal, jestli ho mám ráda, ale ujišťoval se, zda opravdu jen v rámci kamarádství. Nikdy jsem mu neodpověděla, tyhle otázky jsou mi cizí. Až někoho budu mít ráda, řeknu mu to sama, aniž by se mě ptal. Říkala jsem si.
 
Postupem času ale ten hezký pocit a intenzita našeho kamarádského vztahu začala směřovat neúprosně na bod mrazu. Z ničeho nic prostě šel domů bez jakéhokoliv vysvětlení. Přestože mě to trošku štvalo, ostatně koho by ne, když jsem mu začínala pomalu věřit, ale nadalo se nic dělat. Nejsem typ člověka, který by si něco vynucoval a nebo by nadbíhal. Stala se autonehoda, která mě poznamenala více než dost, a to nejen zdravotně, ale hlavně na dušičce.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že ať se mnou v tu chvíli soucítí kdokoliv, jeho slova mi chyběla možná nejvíce. Připoutána k nemocničnímu lůžku jsem upřeně sledovala telefon a čekala, že jednou místo rodiny a nejbližších přátel třeba zavolá on. No nedočkala jsem se, a to i přesto, že se o celé situaci doslechl.
 
Větší překvapení pro mě bylo, když jsem se za dva měsíce postavila na nohy a znovu ho viděla. Jeho bezstarostný úsměv a chování alá "nic se nestalo" mě doslova zmrazilo. Řítil se ke mně a otázkou: "Jak se cítíš?" mě doslova povalil na zem, ačkoliv jsem tam o berlích stála jak Alenka v říši divů.

Ten človek se snad úplně zbláznil, říkala jsem si. Je neskutečné, kolik drzosti v sobě má, že se ještě odhodlá chovat takto. Nevím, nakolik to se mnou mělo zamávat, ale byla jsem hodně malinká a říkala si, jak parádně dokáže dělat z člověka blbce.
 
Za pár dní jsme se znovu napsali, chtěl udělat za vším tlustou čáru, omluvil se. Já hloupá kačena naivně znovu uvěřila jeho slovům a chtěla mu dát novou šanci. Věřila jsem, že se znovu vše vrátí do starých kolejí a my budeme těmi kamarády, jako dříve.

Ale ejhle, projevila jsem se jako totální blbka a celou fintu mu znova snědla i s navijákem. Pouze něco ode mě potřeboval, na čehož základě se odhodlal k omluvě, aby mě vzápětí zase pekně ponořil zpátky ke dnu.
 
Říkala jsem si a dost. Počkala si na něj a hezky si vše nechala vysvětlit. Následoval další nekonečný seriál omluv a plané sliby, jak už se nikdy nebude nic opakovat. Přestože jsem už nikdy jeho slovům neuvěřila, tvářila jsem se jakože "uvidíme". Namísto napovídaných slibů ale přišly výmluvy.

Jednou musel za rodiči, podruhé ho přijela navštívit dlouholetá kamarádka. Po třetí byl zase nemocný a aby toho nebylo málo, tak počtvrté zapomněl vinou nečekaného návalu práce. Když už se výmluvy stupňovaly do nekonečného množství a mezi nimi se objevila další jeho prosba o něco, řekla jsem si, že jednou zametu rovněž já s ním.
 
Žádal fotky, které jsem mu udělala. Řádně jsem je nastříhala na malé kousky a v obálce poslala s účtem, kolik vlastně jeho objednávka stála. Druhé jeho přání dopadlo podobným žertíkem. Poté, co celé rodině nasliboval trička, dostal jedno, a to ještě s peprným nápisem, takže nepoužitelné, a znovu s účtenkou, kolik že mi vlastně dluží za vyprosený dáreček kapříků. Můj pocit, že tohle ho ponaučí a ze svých nekonečných výmluv a omluv mě jednou provždy vynechá, se projevil jako špatný.
 
Ten chlapeček je totiž asi bezcharakterní zvíře, které nezlomí vůbec nic. Dočkala jsem se srdceryvných pozdravů, sladkých úsměvů i vtipných sms: "Jak se vlastně mám a že určitě bych si vyšla v tak krásném počasí na procházku." No nevyšla samozřejmě, takový pán u mě zkrátka skončil.

I když si stále dokola říkám, proč tomu tak je a proč jsem neustále obětí jeho výmluv a omluv, svou odpověď nenacházím. Možná to bude jen nějaká hra nadřazených osob, ke které já obyčejná holka odkojená sídlištěm, neznám pravidla.
 
I když je takový, jaký je, já ho měla ráda. A když mi bylo nejhůř, složila jsem mu i pár rýmů. On to nikdy nečetl a ani číst nebude, prostože by mě nejspíš nikdy nepochopil. Verše přidávám, ať se alespoň někdo pobaví :o)
 

Něco zlého se tehdy kulo,
když upozornit se mi Tě chtělo.
Tys tam stál a já mluvila,
do Tvých očí jsem zhluboka hleděla.

O kus dál pak štěstí se odklonilo
skončil Ti zápas dřív, něž v plánu bylo.
Jediná má zpráva a pak nekonečný seriál,
Já chtěla Ti věřit, ale tys mi jen lhal.

Přesto Tvá slova ve mě důvěru vzbouzela,
já bála se udělat krok, radši jsem mlčela.
Když nadešel večer, hodný večeře
ty vzal jsi mě ven a já neměla soupeře.

Něco mi říkalo: Podstup ten risk
zkus ho mít ráda, třeba přijde zisk.
Budeš mít přátele, co Tě podrží
při troše štěstí přátelství vydrží.

Jenže též u mě si osud vybral tu krutou daň,
když nejvíc jsem potřebovala, neotevřels svou dlaň.
Tisíce otázek jsem si dávala,
hleděla do blba, polštár smáčela.

Pak řekls dvě slova, ve mě svitla naděje,
další šanci jsem Ti dala, vždyť nic se neděje.
Avšak přišla facka druhá, pak i třetí,
udělal jsi ze mě fracka, kus špinavého smetí.

Vztek se ve mě mísil s myšlenkami,
proč jsi to udělal zahlcovala jsem se otázkami.
Kapičky pláče střídal vodopád slz,
ty ses smál, jako bys neměl pulz.

Pochopila jsem, nakolik mnou pohrdáš,
že pravou šanci nikdy mi nevydáš.
Přitom kdybys chtěl mě trochu poznat,
věděl bys, že nejsem zlá, můžu se Ti rovnat.

Pohrdavým úsměvem jsi mě opět popravil,
ani špetku soucitu jsi neprojevil.
Přitom tolikrát jsem tě dokola prosila:
jen mi nelži, žádat jsem zkusila.

Má přání byla jen do větru vyřčená,
znovu jsi ublížil, já byla dál ničená.
Teď už Ti ani za zprávu nestojím,
za pár dní odejdeš, já se tu ubíjím.

Neřekneš sbohem, loučení nepřijde
že se trápím, na tom Ti nesejde.
V mém srdci zůstaneš jako jeden z dalších,
co mou šanci utopil v falších.

Snad máš můj dárek, mě zbydou jen vzpomínky
ty budu ve snech svazovat řemínky.
Nechám si o Tobě znovu zas zdát,
měla jsem Tě ráda, měls být můj kamarád!

SteVi

Milá SteVi,
lidé se nejspíš musejí během svého života setkat s někým, kdo jim ukáže, proč si vážit přátel, kteří jsou skvělí a nikdy vám neublíží. On byl tím, kdo Vám hodně ublížil a hrál si s Vámi, ale také to vypadá, že si především nevěděl rady sám se sebou. Já ale věřím tomu, že Vy v budoucnu najdete člověka, který bude úžasný a Vy okamžitě poznáte, že mu můžete důvěřovat.
Reklama