Když jsem přišla s miminkem domů, říkala jsem si, že se nebudu přepínat a zároveň vše přizpůsobím potřebám dcery. Rozhodla jsem se přes den odpočívat, co to půjde. Trochu unavena z nočního vstávání jsem přes den s mírnými výčitkami, ale pouze opravdu mírnými uléhala do postele, abych ten deficit trochu stáhla…, tedy pokud si Ema nezvolila program Dudlík ven, ale bez něj ani ránu, a ze mě se stal automat na vstávání…

Náležitě poučeni z kurzu a od babiček jsme miminko neizolovali od běžných zvuků v domácnosti. Pračka prala, myčka myčkovala, andulák Ferdík náležitě hlasitě zpíval … i tak jsme se ale po čase přistihli, jak se snažíme šeptat a vznášet se nad zemí… vždyť spánek je to nejvzácnější a nejsladší… Vznášet jsem se přestala, když jsem se jednou dopoledne přistihla, jak se snažím ukousnout namazanou housku co nejtišeji… Dost, řekla jsem si, a pořádně jsem se do ní zahryzla…

S hrdostí jsem se v duchu dekorovala zlatou medailí, neb jsem na sobě nepozorovala to klišé, které je vnucováno většině žen na mateřské – košilitida – neboli v noční košili od rána do noci. Slovník se mi sice omezil na hamiky papiky, jdeme pa a ty jsi šikulka, ale v obchodě si stále ještě dokážu říct o to, co potřebuji nakoupit.
Až minulý čtvrtek, s půlhodinovým zpožděním a „rychle, rychle“ jsem vyrazila do pizzerie – a dala jsem si slib, že se budu snažit zajímat o druhé a potlačím své prioritní téma – miminko. Šlo to docela dobře, asi tak pět minut po mém příchodu to stále ještě probíhalo dobře – zkoumala jsem jídelní lístek, když tu jsem začala svlékat svetr. Něco mi říkalo, nedělej to, ale nedala jsem na instinkt … a mé spolustolovníky jsem oslnila několika oranžovými skvrnami na hrudi. MRKVIČKA - to úžasně oranžové pyré, které si Ema odpoledne omatlala do mého trika, když se rozhodla, že už nepozře ani lžičku navíc…

A pak, že ženské na mateřské odmítají chodit mezi lidi… Pchá, takové přežité názory…