Foto: Archiv Kristýny Bodjona

Proč jste si pro letní stáž vybrala zrovna Afriku?
Pro mě byla vždycky srdcovou záležitostí, ale nedokážu vysvětlit proč. Už jsem se s tím narodila. Mamka mi říkala, že mě už odmalička zajímala třeba černá hudba. Asi to ve mně nějak je, takže když jsem si vybírala, na jaký kontinent pojedu, Afrika byla jasná volba. Konkrétně Togo byla náhoda. Nechtěla jsem na sever, ale do subsaharské Afriky a z Toga přišla nabídka, která mi vyhovovala. Měla jsem totiž problém vůbec nějakou stáž sehnat.

Člověk by řekl, že sáhnou po každé volné ruce.
To jsem si taky myslela. Problém je v tom, že organizace, většinou i humanitární, chtějí registrační poplatky v řádu tisíců, které jsem jako studentka neměla. A kladou si i další podmínky. U Člověka v tísni nebo u Červeného kříže jsem nesplňovala dostatečnou kvalifikaci apod. Hledání mi zabralo asi tři měsíce, už to vypadalo, že zůstanu v Evropě. Ale nakonec se mi ozval jeden pán s nabídkou na Facebooku. Šlo o podmínky, které jsem hledala. Tedy, že mi zaplatí ubytování, místní dopravu a stravu, zatímco letenky, víza a očkování si uhradím sama. Vydala jsem se na prázdninovou stáž do Toga. Částečně jsem tam pracovala pro soukromou firmu a z části pro neziskovou organizaci. Šlo o marketing, sociální sítě apod.

Jak se z prázdninové stáže stalo pět let?
Nejdřív je třeba říct, že jsem tam nebyla pět let v kuse. Poprvé jsem tam odjela v červenci a do Evropy se vrátila v září po konci stáže, abych si dodělala školu v Bruselu. Tam jsem všechno ukončila, uzavřela a vrátila se zpět do Toga. Částečně byla důvodem láska, protože jsem během prázdnin poznala svého nynějšího muže Tožana, a taky kulturní šok, který jsem zažila při návratu do Evropy. Nenašla jsem se tady a Afrika mě lákala k návratu. Kromě rodiny mě v Evropě nic nedrželo, školu jsem dokončila a žádné další závazky nebyly. Naproti tomu v Togu jsem měla rozjetou kariéru. Řekla jsem si, že se zkusím na půl roku vrátit a bylo z toho pět let. Domů jsem jezdila většinou dvakrát ročně – na Vánoce a v létě, ale záleželo na ceně letenek.

V Africe jste se i vdala. Liší se nějak tamní obřad od těch, které se konají v Česku?
Zase tolik ne. Dělají se dva druhy sňatků – civilní nebo církevní. My měli civilní. Ten církevní je hrozně nákladný, rodiny na něj šetří X let. Obvykle se to dělá tak, že se snoubenci vezmou civilně a až třeba za dvacet let si udělají velkolepou církevní svatbu. V Africe jsem byla na dvou takových svatbách a byl to úžasný zážitek. Pronajme se kostel, všude je krásná výzdoba, hodně jídla, zní africká hudba a hostů je od sto lidí výš. U afrických sňatků je taky důležité věno, potrpí si na to. Většinou se dávají krásné látky, alkohol nebo dekorace.

V Africe se vám líbilo, ale teď už jste nějakou dobu i s manželem zpět v Česku. Co vás přimělo k přesunu?
Moje rodina. Porodila jsem syna a velmi brzy znovu otěhotněla a podmínky pro výchovu dětí v Africe nebyly podle mých představ. Je rozdíl, jestli je člověk v Africe jako mladý člověk bez závazků, který objevuje svět, nebo jako zodpovědný rodič. Dalším faktorem byly i finance. Manžel sice práci měl, ale nebyla dobře placená.

Rodila jste v Arice?
S prvním dítětem jsem si odskočila do Evropy a druhé se narodilo až po našem návratu. Ale zkušenost s africkým porodnictvím mám, protože jsem tam potratila. Byl to porod – potrat.

A jaká ta zkušenost je?
Já měla výbornou, rodila jsem v soukromé nemocnici a starali se o mě dobře. Nezaznamenala jsem žádné zanedbání péče. Jediné, co mi vadilo, že při tom u mě nemohl být manžel. Lidé, kteří mají peníze, tak si mohou v Africe připlatit za servis na evropské úrovni. Zbytek jede africký styl, který většinou vnímáme jako hrozný, ale úplně to tak není. Mnoho žen rodí doma, což si spojíme se špatnými hygienickými podmínkami. Ale zjišťovala jsem si to a úmrtnost dětí na základě špatné hygieny je téměř nulová. Když se něco stane, tak je to většinou proto, že dítě nebylo dobře vyvinuté. Ženy mohou rodit také ve státních nemocnicích, kde porodí, dítě se prohlédne a ony hned frčí domů. No a majetnější Tožanky mají možnost rodit právě v těch soukromých nemocnicích, většinou amerických nebo francouzských. Ale hodně si za to zaplatí.

V čem konkrétně spočívala nespokojenost s podmínkami výchovy?
Chybělo mi tam jakékoli vyžití pro maminky s dětmi. Byla jsem pořád doma mezi čtyřmi stěnami, protože manžel musel trávit hodně času v práci, aby nás uživil. Dlouhé procházky s kočárkem nebyly možné, protože pořád svítí ostré slunce a je velké vedro. Nebylo tam klasické hřiště pro děti apod. Nějaké sice ano, ale šlo o zelený plac s jednou klouzačkou a zpoplatněným vstupem. Taky jsem byla hrozně nesamostatná. Bydleli jsme v oblasti, kde sice byly nějaké malé obchůdky, ale do klasického supermarketu jsem musela dojet, což s miminkem úplně nešlo. Nebo zaúkolovat manžela. Jako Netožanka jsem navíc nemohla vyjednat různé základní věci a všechno musel dělat manžel. V Česku je to jiné. Zatímco je manžel v práci, já vyřídím X věcí. Zajdu nakoupit, uvařím, obstarám administrativu a je tady mnohem víc možností.

Africkým matkám takový život nevadí?
Jsou na to zvyklé, už tak vyrůstají, takže jiný život neznají. Dělají domácí práce a o děti se zase tolik nestarají – nehrají si s nimi, nečtou jim. Děti vyrůstají venku na volném prostoru. A třeba od jednoho roku už se neberou jako miminka, ale jako parťáci. Nevozí se v kočárku, takže hodně brzy chodí a dospělí je zapojují do různých dospěláckých aktivit. Pětileté děti v Africe jsou vyspělejší než stejně staré děti u nás.

Foto: Archiv Kristýny Bodjona

Pracují tam vůbec ženy nebo jsou v domácnosti?
Jsou tam určitě i nějaké ženy byznysmenky, ale musejí pocházet z dobrých sociálních poměrů a z rodin, které mají konexe. Ženy z nejchudších poměrů se snaží pracovat i s dětmi. Vezmou si je na záda, sednou si k silnici a prodávají, co se dá. Jinak jsou ženy obvykle doma a pořád dokola dělají ty samé věci. Když nemají pračku, tak perou v ruce, což jim zabere hodně hodin, potom jdou nakoupit, vaří na ohni a den jim uteče. Nenudí se, ale já měla pračku i sporák, díky kterým jsou domácí práce rychle hotové. 

Shodnete se s manželem na výchově dětí?
Většinou to nechává na mně. Já jsem relativně přísná, ale on byl taky přísně vychováván, takže v tomhle se shodneme. Jediné, co se mu nelíbí, jsou fyzické tresty, které nevidí rád. Jako malý byl totiž často bit. Rozhodně svoje děti netýrám, ale když celý den zlobí, tak si podle mě zaslouží plácnout přes zadek.

Jak se manžel postavil k přesunu do Čech? Musela jste ho hodně přesvědčovat?
On přesvědčil mě. První roky byly fajn, ale s příchodem rodiny jsem začala být hrozně nešťastná, stěžovala jsem si a hodně jsme se s manželem hádali. Když jsem měla v létě do Čech, poprosila jsem manžela, aby jel se mnou, že uvidíme, jak se mu bude v Evropě líbit. Měl samozřejmě předsudky, bál se rasismu, diskriminace a toho, že si nenajde práci, protože mluví jen francouzsky. Přijeli jsme sem na čtrnáct dní s tím, že uvidíme, jak to na něj bude působit a kdyžtak najdeme jinou zemi k životu. Manžel se ale rychle adaptoval, i když jsme z Pardubic, nikdo na něj nekoukal zle, všichni ho přijali a jemu se tu zalíbilo. Asi tři dny před plánovaným návratem do Toga jsem jen tak mezi řečí prohlásila, že kdybych měla tu možnost, tak zůstanu v Čechách. On se na mě obrátil s tím, že mi zrovna chtěl říct, abych zůstala a nejezdila s ním zpátky. Jestli prý mám odvahu, ať zůstanu, on odjede do Toga, zařídí vše potřebné, vrátí se a zkusíme žít v Česku.

Jak dlouho trvalo, než se za vámi vrátil?
Čtyři měsíce. Musel to stihnout do mého druhého porodu v únoru.

A byl jeho přechod do Evropy snadný?
Docela ano, i když ho to stálo hodně papírování a cestování. Česká ambasáda totiž sídli v Ghaně. Složitější byl paradoxně můj přesun. Z Toga jsem na původně plánovaných čtrnáct dní přijela s jedním kufrem a malým dítětem. Neměla jsem kde bydlet, neměla jsem pojištění a finančně jsme na tom nebyli moc dobře. Na začátku mě ubytoval bratranec a já začala hledat pronájem, shánět zařízení apod. Do toho jsem byla těhotná, ale snažila jsem se kvůli dětem tolik nestresovat. 

Říkala jste, že manžel měl obavy z rasismu. Opravdu za sebou nemá nepříjemnou zkušenost?
Jednu kritickou situaci za sebou má. To prý měl co dělat, aby udržel nervy na uzdě. Cestoval tehdy sám vlakem a já mu koupila jízdenku z Prahy do Pardubic. Když přišla průvodčí, podívala se na lístek a začala vykřikovat, že je ve vlaku zloděj, který jede načerno. Manžel vůbec nechápal a snažil se jí vysvětlit, že mi zavolá a pokusí se zjistit, co je špatně. Snažil se mi dovolat, ale bylo pozdě večer a já to nebrala. Podle toho, co mi potom vyprávěl, začala být průvodčí nepochopitelně hysterická a z ostatních kupé se začali trousit lidé, kteří na manžela pokřikovali nadávky. V tu dobu se zrovna hodně řešila imigrační vlna. Mezitím se mi manžel dovolal, obeznámil mě se situací a já začala na centrále zjišťovat, kde je problém. Nakonec jsem došla k tomu, že jsem omylem udělala jen rezervaci, ale lístek nezaplatila. Než jsem ale všechno vykomunikovala a doplatila, průvodčí na manžela zavolala policisty, kteří na něj čekali na nástupišti v Kolíně. Mezitím jsem vlak doplatila, takže policisté řekli, že zase jdou. Manžel už se ale do vlaku nevrátil a musel volat kamarádovi, jestli by ho neodvezl domů. Nejvíc se ho dotklo, že průvodčí zavolala policii, přitom nebyl nijak agresivní, jen se snažil ode mě zjistit, kde je problém. Kromě tohohle žádný negativní zážitek nemáme, lidé mají naopak tendenci nám říkat, že jsme krásná rodina.

Foto: Archiv Kristýna Bodjona

Není to jen rasismus bílých vůči Afroameričanům, ale fungovat to může i naopak. Vy máte nějakou negativní zkušenost z pobytu v Africe?
V Togu většina lidí bělošku nikdy neviděla, takže jsem byla atrakce. Všichni po mně chňapali, chtěli se bavit a přátelit. První měsíc mi přišlo fajn, že jsem tak populární, ale potom je hrozné, že se nemáte kam ukrýt. Všude cítíte pohledy a slyšíte šuškání. Nicméně jsem byla přijímaná kladně, ale vadilo mi, že mě oslovovali jovo, což znamená bílá. Nemysleli to zle, ale je nepříjemné, když vás někdo značkuje podle barvy kůže. Takže jsem jim pořád opakovala, ať mi říkají Kristýno nebo madam apod. Je to těžké vysvětlit i lidem v Čechách, že není dobré říkat mému manželovi černoch a dětem černoušci.

Jak si v Africe obecně váží žen?
Ženy nejsou utlačované, mnoho Tožanek by si to rozhodně nenechalo líbit. Častokrát se stane, že se s manželem poperou, hází po sobě židle apod. Ale je to tam nastaveno jako kdysi u nás. Žena je u plotny a s dětmi a manžel chodí do práce. Tamní ženy tohle rozdělení akceptují a nestěžují si, berou to jako osud. Obdivuju je. Manžel nosí peníze a často se stává, že má další ženy bokem. Při svatbě má žena možnost vybrat monogamii nebo polygamii. Takže když to odsouhlasí, nemůže si pak stěžovat. Někdy žena polygamii i vyžaduje, protože chce mít od manžela pokoj. Chodí to tak, že první žena má nejvyšší postavení, bere peníze a ostatní manželky už mají trochu smůlu.

Nejen o svých zkušenostech z Afriky píšete blog. V jakých dalších projektech se angažujete?
Hodně se zaměřuju na podporu míšených dětí z Afriky v Evropě. Chci jim ulehčit vyrůstání. S některými lidmi, kteří jsou teď stejně staří jako já, jsem se bavila a vyplynulo z toho, že měli dost nelehké dětství. Přestože vyrostli v Česku, pořád je na ně pohlíženo jako na cizince. Z toho jsou i různá traumata. Nechci, aby moje děti tohle zažily. Chci psát knihy a zařazovat do nich víc míšených hrdinů. Se starším synem Bryanem už si čteme a vadí mi, že mu musím pořád ukazovat jen bílé děti. Začíná si to uvědomovat a já nechci, aby si myslel, že jediné, co je normální, je být bílý a měl z toho mindrák. Teď jsem jednu knihu napsala a poslala ji do nakladatelství. Čekám na vyjádření, kvůli koronaviru se všechno vleče. Budu se podílet i na workshopech, kde budeme například vyrábět tradiční africké masky apod. Nechci prosazovat africkou kulturu, ale jen ukázat, že existuje. Natáčím i podcasty a mým dalším cílem je naučit bílé rodiče, jak se mají chovat k dětem s jinou barvou pleti. Cizí lidé by na ně neměli volat černoušci a sahat jim jen tak na vlásky. Bílým dětem to taky nedělají. Nemyslí to zle a často si neuvědomují, že to není ok.

Kristýna Bodjona (30)
Kristýna Bodjona vystudovala magisterský program komunikace a nových médií v Bruselu. Momentálně je na mateřské dovolené se dvěma dětmi – tříletým Bryanem a mladším Aidenem, kterému je jeden a půl roku. O čase, který strávila v Africe, píše blog Máma z Afriky. Aktuálně se také zabývá problematikou míšených dětí a tvorbou jejich identity. Ráda by vydala knihu s míšenými dětskými hrdiny.

Čtěte také: