Doba se mění a s ní dobré mravy a obyčeje. Kde jsou ty zlaté časy, kdy některé věci měly svůj neměnný řád a muži pro čest, spravedlnost a mladou pannu byli ochotni položit svůj život. Každý zloděj byl po zásluze potrestán, dobrá pověst člověka byla nade vše a poctivost nanejvýše ceněna. A o to více, pokud se jednalo o poctivost ženskou. Vzít si ženu nepoctivku, to se stalo leckdy, ale pojmout za choť dívku, která o poctivost přišla předčasně, to už byl trochu jiný oříšek. V takovém případě musel její tatík pořádně sáhnout do kapsy, aby ji bez ostudy provdal. Samozřejmě výjimku tvořily následky využitého práva první noci, kdy si s mladými prvničkami užil zvrhlý šlechtic. O tom, když si nějaký chasník vzal ženu bez věna, si ostatní mysleli, že je blázen. Asi měli pravdu, byl to blázen zamilovaný.
Nejdříve o věnu
Ottův slovník naučný o věnu mimo jiné říká toto:
„Věno jest majetek, který manželka nebo někdo jiný za ni poskytuje manželovi, aby snáze hraditi mohl náklad s manželstvím spojený; [Věno] předpokládá platné manželství. Vůči manželovi není [Věno] darováním, nýbrž zvláštním důvodem nabývacím (causa dotis), a nemají tedy pro ně platnosti zvláštní předpisy o darovaní. Manžel nemá proti manželce právního nároku na [Věno], naproti tomu manželka mohla podle práva římského, neměla-li vlastního dostatečného jmění, vymáhati zřízení věna na svém otci, a to původně podle zákona Juliova jen na otci, jehož moci otcovské byla podrobena, podle pozdějšího práva pak, ale jen z mimořádných důvodů, také na své matce.“
Z toho jasně vyplývá, že ve slušné patriarchální rodině se na výdaje spojené s náklady za živobytí dcery počítalo. Při domlouvání sedláků o spojení gruntů pomocí sňatku svých dětí bylo věno předmětem hlavního jednání. A jak to bylo pro ženicha praktické, dostat s nevěstou peníze do začátku, vezmeme-li v úvahu, že jenom námluvy se v dnešní době nápadníkovi notně prodraží. Všechna ta kina, restaurace, výlety nebo dokonce dovolené – to všechno dnes musí muži vynaložit bez jakéhokoliv nároku na návratnost či odměnu. Věna už se dneska zdaleka nedočkají všechny nevěsty. Buď jsou rodiče chudí a odevzdat všechen svůj majetek dceři na přilepšenou je ani nenapadne, nebo jsou to lakomci a v nejhorším případě by třeba i chlup pustili, ale jen kdyby si vzala jiného ženicha. No zkrátka to jde s věny z kopce, a to nejen k nelibosti mužů, ale i novopečených manželek.
A teď ten věneček…
Co si budeme povídat, s tím udržením panenství až do svatební noci to taky žádná sláva není. Dokonce by se dalo s jistotou tvrdit, že je to ještě horší než s rodičovskou morálkou ve vyplácení věna. Nevinnost není v módě a věk, kdy se dívky zbavují dříve tak ceněné fyzické přednosti, se stále snižuje. Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu uvádí, že průměrný věk při prvním pohlavním styku u žen je 16,1 let. Bohužel žijeme v uspěchané době a spěchá se i na věci, se kterými by bylo lepší počkat. Těžko hodnotit, ale čtrnáctileté děvče si to po diskotéce s o rok starším adolescentem pravděpodobně moc neužije.
V minulosti dívka v šestnácti letech nesměla z domu po setmění ani vystrčit nos. To by ji panímáma pěkně hnala. Znáte tu písničku o tom, jak se Andulka šafářova bála na chlapcovo naléhání vyběhnout večer ven a vyhnat husičky z ječmene: „…já nesmím z komůrky ven, dřív než bude bílý den.“ Dokonce je doložen lidový zvyk, kdy mladé dívky za pomoci šátku věštily, kdy je nějaký chasník o poctivost připraví. Zavázaly svůj šátek do uzlu a ponořily do necek. Které se rozvázal, ta se mohla s věnečkem rozloučit.
Tak co na to říkáte, měly věno a poctivost dívky něco do sebe? Nebo si myslíte, že je to přežitek? Dostala jste věno vy? A vaše dcera? A jak je to s tím panenstvím, má cenu ho schovávat pro toho „pravého“?
Nový komentář
Komentáře
Věno a panenství - myslím, že schovávat si panenství do manželství a potom koukat, co mám za dřevo je dnes už opravdu přežilé. Tak jsem vychovala i dceru. To už se nenosilo, když jsem byla mladá. A věno - když jsem doma řekla, že půjdu studovat na VŠ, dostala jsem na vybranou - věno nebo škola. Bylo mi jasné, že na obojí rodiče nemají, ale já osobně jsem VŠ považovala za velmi dobré věno. A myslím, že jsem se nemýlila.
a....: Když se ve Zlíně chtěl oženit někdo z Baťových mladých mužů, musel mít nevěstu prověřenou a schválenou Baťou nebo někým v jeho okolí. Pokud si ji přesto vzal, mphl si hledat místo.
Je zajímavé, že právě u muslimů, náboženstí tak netzolerantního k ženě, platí zásada, že manžel musí ženě určit její peníze už ve svatební smlouvě a když ji zapudí, ty peníze jí musí dát. Mělo by to probíhat tak, že muž musí zaplatit ženiným rodičům za nevěstu. Polovinu dostane nevěsta hned na nákup věcí do domácnosti a druhá polovina je právě pro ten případ zapuzení.
U šlechtičen ve Velké Britanii to platilo tak, že žena se v některých případech mohla stát dědičkou, ale měla poručníka. To mohl být král /u hodně bohatých, ty potom dával svým chudším šlechticům, které potřeboval odměnit/ nebo nějaký příbuzný. Ten potom klidně mohl dívce nařídit, aby si jej vzala a její matku provdat za muže podle své volby - tedy třeba prodat jinému šlechtíci. Ještě v roce 1870 byl v Anglii schválen zákon, podle kterého je manželka MAJETKEM muže a ten si s ní může dělat, co chce. A byla stanovena dokonce tloušťka hole, kterou ji směl bít. Žena nesměla říkat manželovi jménem, dokud jí to nepovolil, jinak mu musela říkat "můj pane". Někde jsem četla, že Diana musela Charlese i v posteli oslovovat "sire". Ve středověku mohl manžel nevěrnou ženu ubít k smrti.
Solei: Hraběnka Chotková nemohla cestovat ani s manželem ze Sarajeva - on jel na křižníku, ji vezli nějak jinak. Piř požbu měla zkřížené bílé dlouhé rukavice - znak dvorní dámy.
Kassy: Děkuju za tip, samozřejmě
a.... (174): Děkuju za tup, zkusím sehnat.
Jaštěrička: To je mi právě jasné, že románu se nedá věřit. Proto jsem se ptalo, jak to bylo skutečně. A co se týče té Angeliky, tak tam bych řekla, že je to právě popsané docela dobře - její pád na samé dno po "smrti" manžela, poměry u francouzského dvora... Jasně, je to romantika, hlavní hrdinka má asi velmi dobrý vztah s paní Štěstěnou, ale zrovna v tomhle bych řekla, že je to i vcelku realistické.
Jaštěrička: A teď si představ jak manžílek zkoušel zosnovat spiknutí - následně byl popraven a jeho žena i s dětmi (a fakt do toho neměla šanci mluvit) byla vyhnána na ulici (a přišla o všechn i o to co přinesla do manželství ona), nebo manžílek všechno prochlastal, nebo umřel, ale protože žena nemůže dle některých zemí dědit titul a panství, tak manželka s dcerami zůstaly na milost vzdálenému mužovu bratranci ze čtvrtého kolena a bylo jen na něm co s nimi bude. A když šla dělat někam guvernantku, mohla počítat s tím, že je jen trochu lepší služka a se znásilněním jako bonus. Pokud někde dělala dvorní dámu tak makala jak mourovatá aby se její velitelka měla co nejpohodlněji - například vynášení nočníků při noční službě v předpokoji kde seděla celou noc na židli. Atd.
Taky mi připadá, že jsme dnes na tom líp.
Solei: a....: No je fakt,že si většina lidí právě z románů představuje i život šlechtičen jako nějakou selanku...Mě stačí ty jejich počty porodů,abych byla ráda,že žiju kdy žiju
A taky počty mrtvých dětí 
oprava - hnědé rukavičky na rakvi může mít i dvorní dáma
a....: docela by mne zajímalo jestli by se s ní oženil kdyby předtím neprocestoval ameriku a neměl (na rozdíl od většiny Habsburků) vlastní peníze jako dědictví.
a....: čoveče teď si nevpomínám, jestli se to týká zrovna hraběnky, mám pocit, že ji poctili hnědými rukavičkami položenými přes rakev - znak guvernantky (tedy děvčete jež bylo padlé neb žádná dáma guvernantku nedělá)
Jenže Žofinka byla aspoň inteligentní a na určité úrovni s vychováním šlechtičny vědomé si svého úkolu. Ale zrovna Charles a Diana ..... Vznešený intelektuál a nedostudovaná blondýnka na dolním stupni společenského žebříčku.
Solei: Jo
u té nejvyšší šlechty se to stále drží. Blíž k nám, tak si můžem připomenot třeba svatbu následníka trůnu rakouského Ferdinanda d’Este, který po svém sňatku s ndostatečně vnešenou hraběnkou Chotkovou se musel vzdát např. výsad pro sebe a pro své budoucí děti z tohoto sňatku a ani po jejich společné smrti neměla jeho manželka právo mít rakev ve dle něj ve stejné výši, ale byla o stupeň pod ním.
a....: máme tu zářný příklad ze současnosti - princezna Diana
Jaštěrička175: Ono dnes už z obecného povědomí nějak vymizelo, že ta středověká společnost byla těžce segregovaná a přestoupit hranice sňatkem vlasně nebylo možné. Lidé si to většinou představují, že existuje šlechta x poddaní. Jenomže ty vztahy byly daleko složitější. Když se třeba chtěl oženit člen nějakého cechu, musel mít nevěstu schválenou od svého cechmistra, jinak by ho z cechu mohli vyloučit. Takže sňatek byl spíše obchod než cokoli jiného, obchodní smlouva dvou lidí ze stejné společenské vrstvy se stejným majetkovým zázemím a od toho se odvíjel ten požadavek na výši věna. Vlasně to bylo tak, že žena z nižší vrstvy by ani ve svém vlastní zájmu neměla usilovat dostat se do rodiny výše postavené, protože ta rodina by jí stejně nikdy nepřijala mezi sebe, i kdyby k svatbě došlo díky ženichově velkému citovému poblouznění.
Jaštěrička: no je pravda, že jsem trochu odběhla od tématu historického románu - snad mi to odpustíte, chtěla jsem jen naznačit, že né ve všem co se považuje za historický román jsou všechny údaje správně. Od toho je to román, aby autor mohl popustit uzdu fantazii.
Ale proti dobrodružným románům nic nemám, jsou výborné když člověk někam dlouho jede vlakem - když usnu uprostřed věty a kniha se mi zavře tak mne nebolí když začnu číst o deset stran dál.
Solei: No ale to nečteš histroický román,ale romantické dobrodružné romány,v horším případě červenou knihovnu
a....: ještě bych dodala, že jednu dobu byly rozvody povolovány docela často. To když se zakázaly sňatky mezi příbuznými, to se pak hodilo mnoha šlechticům do krámu. Takže se nepohodlných maželek zbavovali tak, že si najednou po deseti letech vzpomněli, že daná dáma je jejich sestřenice z devátého kolena z tetiččina předchozího manželství a dali se s ní z tohoto důvodu rozvést. Děva pak odešla do kláštera a 70 ti letýmužíček se znovu oženil s 13ti letou dědičkou.
Když pak papež viděl co se děje tak svůj výnos malinko upřesnil takže se rozvody staly obtížnějšími.
a....: jj, přesně tak a proto vznikla anglikánská církev
Kassy: Ono je to všechno trochu rozdělené, ještě v ranném středověku se klidně mohlo stát, že manželka pokud se jí nezdály činy manžela v bitvě dostatečně hrdinské, že jej nevpustila zpět do hradu. A často opravdu měla nějaké vlastní příjmy. Ale platilo to spíš o šlechtě. Ale i ta šlechtična musela mít určité znalosti řízení hospodářství a vedení domu (takový manager).Většina lidí musela pracovat a pracovali oba - on podkoní ona pradlena a vydělávali oba, jenže její vydělané peníze, mohl on prochlastat. Pak se to převrátilo.
Až do dneška není nic neobvyklého, že žena platí za hříchy jejího muže.
Církev hlásá, že žena je tvor méněcenný a tudíž byly jen opravdu výjimky kdy žena měla vlastní peníze, většinou (a to i u šlechty a bohatého měšťanstva) měla jen to co jí dával manžel na chod domácnosti. Peníze na boty nebo šaty si musela vyžádat.
Historické romány jsou plné bohatých hrdinek (všechny zelenooké a zrzvé) které mají vlastní peníze a chovají se na tehdejší dobu naprosto nepřístojně a prochází jim to.
Občas si u nějaké podobné knihy taky odpočinu - obvykle se nad takovými knihami velmi bavím zvlášť když autorka nechává svou hrdinku aby se sedmkrát vdala, porodila 10 dětí, stíhala cestovat po světě, unášet ji tureckým sultánem a ještě stačí zahýbat manželovi s anglickým a francouzským králem a ještě několika vévody, a do toho samozřejmě daná dívčina používá tehdy naprosto neznámá a neobvyklé předměty, má neomezené konto, nezná tehdy naprosto běžné a oblíbeně věci, ale zato si uchovává postavu jako laňka a jiskru v oku.
a....:
Ono je asi třeba taky dost rozlišovat,do jaké společenské vrstvy žena patřila-nebo se mýlím?
Kassy: Historické romány nejsou co se týče fakt moc důvěryhodné-i když je to autor od autora,ale často si v zájmu příběhu fakta i data upravují ve prospěch příběhu.Laik to ani nepozná (nebo ho to nezajímá) Zrovna jsem dočetla Goyu od Feuchtwangera a ten si přehazuje data vzniku jeho obrazů a grafik jak se mu to hodí.Kdybych si k tomu nenapůjčovala i další literaturu o něm,ani by mě to nenapadlo.