Budíček ve čtyři ráno! Děs. Potřebovali jsme chytnout autobus, který nás odveze do Damnoen Sauduaku. Naším dalším cílem byly plovoucí trhy. A ty, jak známo, jsou nejlepší hodně brzo, kdy jsou ještě plné domorodců. Kolem poledne, když se vyspí všichni Američané, Angličané, Němci a Japonci se tento trh mění v jednu velkou pouť.

 

Takže hurá do víru velkoměsta. Smog, který tu v tuhle hodinu je, se nedá vydržet. Šátek, který jsem měla připravený v batohu, jsem obmotala kolem obličeje (po vzoru všech pouličních uklízečů, dělníků a policistů) a mohla jsem alespoň trochu dýchat. David neměl nic, čím by si obličej zakryl, a tak se chvílemi dusil.

 

Šli jsme na autobus, který nás odveze na okraj Bangkoku, kde přesedneme na další bus a pojedem asi tři hodiny k cíli. V Bangkoku jsou dva typy autobusů – modrý (klimatizovaný a dražší) a zelený (bez klimatizace). Čekali jsme tedy na zastávce, a když nás minulo asi pět autobusů s číslem 11 (v jejich systému tedy 511), jsme usoudili, že nastoupit do městské linky nebude asi úplně jednoduché. Tak jsme mávali a jeden z nich se konečně ustrnul a zastavil nám. Klimatizace jela na plné obrátky, takže jsem šátek pro změnu využila na obmotání krku – abych nechytla angínu.  Autům byla, díky smogovému oparu, jež se vznášel do výšky dvou metrů, vidět jen světla.

 

Na Jižní autobusové nádraží jsme dorazili ve chvíli, kdy náš další spoj zrovna odjížděl. Ale řidič se stewardem naštěstí reagovali na naše urputné mávání a ještě nás nabrali. Nebylo místo nikde jinde než na zadní „pětce“. Sedli jsme si vedle mnicha (který vypadal jako Radek Pastrňák z Buty) a místního domorodce. Já zaujala místo vedle mnicha – dost divně se na mne všichni dívali - a až později jsem zjistila, že to je jedna z věcí, která se tu nedělá. O smrkání na veřejnosti, sedání si s nohama namířenýma k někomu jsem věděla, ale o mnichovi jsem neměla ani šajn.

 

Samotný trh je krásný. Nasednete na motorovou loďku a ta vás za pár penízků odveze až na trh. Díky tomu, že jsme na místo dojeli hodně brzo, jsme mohli vidět místní obyvatele, kteří bydlí v kůlových domech na řece při ranní očistě. Ženy v saronzích se v řece koupou, myjí si vlasy, čistí zuby. O deset metrů dál se v té samé vodě myje nádobí nebo koupou prasátka. Krása.

 

Plovoucí trh je místo, kde se obchoduje z lodi na loď. Jedna veze ovoce, druhá zeleninu, třetí klobouky nebo kokosy. Koupila jsem si výborné kokosové placičky podávané v banánovém listě. Jsou tu speciální vyvařovací lodě, ze kterých můžete koupit výborné omáčky nebo polévky. A tak jsme si pak, už ze břehu, koupili polévku, která vydala i za druhé jídlo. Strašně nám chutnala. David po ní pak sice měl nějaké ty problémy, ale i tak byla skvělá. Odjížděli jsme kolem poledne, kdy se na trh navalily stovky turistů a už tam vlastně nebylo co k vidění. Ovoce a zelenina se proměnila v komerční věci a Japonci nakupovali jak blbí.

Takže znovu cestování autobusem zpět do Bangkoku. Bez šátku na hlavě nedám ani ránu. I tak máme večer úžeh jak hrom.

 

Už cestou na trhy jsme zahlédli u hlavního nádraží velké písmeno M. McDonald nezklamal. Dali jsme číze (který chutnal úplně jinak než u nás), ocenili čistotu evropských záchodů a vyrazili na druhou stranu města, na vlakové nádraží. Chtěli jsme zde koupit jízdenky na zítřejší přesun na sever Thajska – Chian Mai. Nádraží jsme nakonec po složitém hledání našli. Vlak byl však úplně plný. Zase se nás snažilo asi pět lidí napálit. Ale my se nedali a rozhodli jsme se, že pojedeme autobusem.

 

 

 

 

 

 

 

 

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ