Brali jsem se, když nám bylo dvacet.
Láska jako trám, co vám mám povídat. Záhy jsme měli děti a žili vcelku spokojeně. Mého muže miluji, a to nejen proto, že se o nás vždy skvěle postaral. Má dobrou práci, pracuje na sobě a má pochopení pro mou ženskou a často znavenou duši. Když jsem byla na mateřské a mé šílení z dětí a domácích prací bylo na denním pořádku, vždy si na mě našel chvíli. Vyslechl mě, pohladil po těle i po duši a snažil se mi ve volných chvílích pomáhat. O víkendu luxoval, jezdil na velké nákupy a naučil se vařit. Víte, v naší době to nebylo obvyklé. Muži v zástěrách byli často cílem posměváčků, za pomáhání v domácnosti se hrozně styděli, tedy pokud se toho vůbec někdy odvážili.
Máme dvě dcery a tatínek je pro ně vzorem idolem a dobrým příkladem. Až mě to někdy trochu mrzí. Ale od malička je brával na výlety, ukazoval jim přírodu, kterou tolik zbožňuje, a učil je znát druhy hub, zvěře a ptactva. Jsem v těchto věcech trochu neznalá, byla jsem vždy ráda, že se jim v tomto směru tolik věnoval. Sbalili jsme v sobotu ráno batohy, v sedm stáli na vlakovém nádraží a do večera nás doma nikdo neviděl. Vymetli jsme díky manželovým mapám všechny kouty naší krásné země.
Pak holčičky začaly chodit do školy a jejich studijní nedostatky opět zachraňoval tatínek. Je zřejmě přirozený talent a ještě k tomu s pedagogickými vlohami, a tak je trpělivě doučoval vše od matematiky, dějepisu až po cízí jazyky. Nikdy, ale skutečně nikdy, na ně nekřičel.
Ideální muž, že?
Má však jeden háček. Když jsme spolu měli spor, vždy, když jsme se hádali, bylo to z jednoho jediného důvodu. Nechce mě nikam pouštět bez něho!
Dříve mi volaly kamarádky, abych s nimi šla například do kina nebo třeba jen tak posedět. Vždy jsem jim odpovídala, že to by se manželovi nelíbilo, že to nerad vidí. Smály se mi, domlouvaly a já byla jak mezi mlýnskými kameny. Pokoušela jsem se s mužem promlouvat, ale on je velmi tvrdohlavý, k mým požadavkům v tomto směru rezistentní. Vybrala jsem si, s kamarádkami jsem se postupem času přestala stýkat a dále trávila veškerý čas s rodinou. Nebylo tak zlé, věřte mi…
Až teď, co dcery dospěly a odstěhovaly se, cítím se zkrátka hrozně. Osaměle, vyčpěle, frustrovaně. Nemám s kým zajít na kafe, nemám s kým přátelsky a po žensku promluvit. Manžel zestárl jako já, ale stále nemá o kontakt s jinými lidmi zájem. Stále říká to samé: „Vždyť my si vystačíme, není nám spolu dobře?“
Ano, s mým mužem je mi kupodivu po těch letech stále dobře. Nelituji, že jsem strávila svůj život pouze se svou rodinou a poněkud separovaně.
Lituji, že v dnešní době nemám přítelkyni, lituji, že se cítím tak strašně osaměle…
Co o tom smýšlíte? Poradíte?
Nový komentář
Komentáře
Tak zrovna dneska se nám odhlásila z dámské jízdy
na horách jedna kamarádka.Před časem ji do toho mluvil manžel,rozvedla se a teď pro změnu přítel.
MMCH takových kamarádek,známých a spolužaček mám mnohem víc
týý jo tak to by mi hooooodně vadilo. Naštěstí tento problém nemám, spíš obráceně, když už dlouho nikam nejdu sama, sám navrhne, jestli nemám chuť si někam vyrazit
Tedka uz ho asi neprevychova, mela zacit hned zkraje.
medved: Zvyk je železná košile. I potom, co děti odrostou, funguje setrvačností jakási autocenzura.
Ten manžel jí třeba ani nechce nic zakazovat, jen se diví, proč by měla mít teď nějaké soukromé aktivity bez něj, když jí 20 a více let nechyběly ?
ja se pani divim, ze se manzela vubec pta
kdyz vecer nekam jdu, tak to sdelim vetou oznamovaci 
tazaci je pouze v pripade, ze si nejsem jista, ze nenastava nejaka kolize s drive domluvenym....
samozrejme, kdyz ma clovek deti, tak si to musi s partnerem organizovat, ale ted kdyz uz je vlastne nemate...nevim, co se resi
Ahoj Tesay
už jsem ti něco napsala. 
PRAVOPIS
Ahojky Trinii
kde bydlíš? kdyby si chtěla můžem se sejít nebo si psát
. já se taky cítím že nikam nepatřím. tak se ozvy jestli máš chuť pokecat
Teda určitě neumím poradit, protože já mám docela něco jiného, spoustu prostoru ze strany mého
teda až tak moc, že se už cítím blbě, že nikam nechodím a jsem pořád doma, protože tady nemám kamarádky a zkoušela jsem nějaké najít, skoro už našla, ale nějak to nikdy nevyšlo. já bych ráda chodila ven, mám možnost a on by byl i za mě rád, ale já nemám s kým. Jemu nebráním, někdy mě veme s sebou, ale jsou to jeho dlouholetí kamarádi a moc mezi ně nepatřím... Takže bych asi i brala takového muže co má paní v článku..no jo nikdo nebude nikdy stoprocentně spokojený.
Manx: Žijeme spolu 3 roky, pořídili jsme si společné přátele a volný čas trávíme s nimi, pokud nechceme být sami. A už není problém vyrazit s kamarádkou, už pochopil, že přestřelil. A sám říká, že chování svého otce nechápe, že je jeho maminka chudák
Já bych se rozvedla nebo rozešla, tohle je neomluvitelné....
Musím ještě přiznat, že můj
to takhle na mne taky ze začátku (první rok vztahu) zkoušel - nepochodil 
Problém byl v tom, že on žádné přátele nemá, do hospody nechodí, kamarády nemá...a já měla vždycky plno kamarádek, chodila s nimi na kafíčko, na decku...a on žárlil, čekal na mne sám doma. Teď se to zlepšilo, udělali jsme kompromis a je to 
Připomíná mi to vztah rodičů mého
. Jsou oba ještě relativně mladí (oba 52 let), maminka chodí do práce, tatínek je několik let v invalidních důchodu. On na ni celý den čeká netrpělivě doma, běda jak ona nestihne autobus a přijede o 15 minut později než by měla 
To potom má na talíři, že on na ni celý den čeká a ona se někde toulá (např. šla nakoupit nebo něco vyřídit). Vlastně to takhle praktikovali i když on ještě chodil do práce - žádní známí, žádné kamarádky, kamarádi. Ona se motala jen kolem rodiny (2 synové). Když si chtěla při zaměstnání dodělávat maturitu, tak slyšela: "když při tom zvládneš rodinu tak jak máš, tak si klidně do školy choď" 
A teď? Maminka chtěla chodit plavat se svojí maminkou (vdova, 72 let) a jejími kamarádkami - důchodkyněmi. Odpověď - v žádném případě nemůže chodit!!!! Protože on přece nebude sedět doma sám a čekat na ni 
Naši to tak mají do dneška. Pracují spolu, tráví spolu volný čas. Neexistuje aby mamka šla na nějaké cvičení sama! Nedej bože, když ji vytáhnu na nějaký koncert. To je doma tichá domácnost. Chtěla jsem s ní jet už několikrát na dovolenou, nebo do lázní! "Proč bys s ní jezdila, ať jede se svým chlapem!" Je to pro mě nepochopitelné! Také mi stále domlouvají, že náš vztah nemůže NIKDY fungovat, protože si každý děláme co chceme! Já bych ale jinak umřela! Přítel má čas rozplánovaný na hodiny a na mě jich moc nezbývá, to mě netěší, ale vyděláváme. Tak mám raději sedět doma??!!
Moje kamarádka žije s manželem ještě hůř.Bydlí na vesnici,mají dvě děti,žijou jen z jejího platu za brigády (on je v inv.důchodu)a soc.dávek.Ona se o vše stará,on ji s ničím nepomůže,ani s dětma
a ještě ji věčně nadává.Jenže jí to přijde úplně normální,vůbec si nepostěžuje a když ji něco naznačím,že to není normální,tak mně vůbec nechápe.Ještě se toho svého zastává.U ní je to určitě výchovou z domova,protože je z 10sourozenců a její rodiče taky tak žili.Zrovna minule jsem myslela,že půjdeme samy s dětma na procházku,ale řekla mi,že tomu jejímu není dobře (je na záda) a musí mu vařit čaj 
Ona je spíš dobrovolná otrokyně.Tímto se dost odcizujeme,protože už to není ona,přestává mít i vlastní názory.
a....: z minulých generací ? To asi ne takhle paušálně. Manželství mých rodičů takhle nefunguje, a ani prarodičů takové nebylo. To je prostě povaha...
no asi Vam uz nic nepomuze, ale muzete si povidat taky na zene-in
to jsou způsoby chování převzaté z minulých generací,myslela jsem,že dnes to už máme za sebou.Takhle fungovalo manželství mých rodičů,s tím rozdílem,že jen spolu byli skutečně dobrovolně,bez nějakých zákazů.To" kde by ses furt courala,kam bys pořád jezdila,co bys někam chodila s cizíma lidma" praktikovali a nutno dodat,dodnes se snaží praktikovat,na mě/ samozřejmě,že jediný efekt jaká to má,že přeruším na nějakou dobu s nimi kontakt/.Ale ještě k tomu uzavřenému soužití-táta nedávno zemřel a jak strašně to máma snáší, právě proto,že byli stále zvyklí být jen spolu,to ani nechci popisovat...
mám něco podobného, ale trošku jinak. kvůli práci sem se musela přestěhovat z domova cca 350km vzdáleného do Prahy. ráno vstanu v 6:45 jedu do práce tam jsem do 18:30, jedu do firemního bytu a to je vše. taky tu nemám žádnou kamarádku a jsem jako kůl v plotě. jediné co mě drží nad vodou je žena-in
a jsem moc ráda že sem ji vůbec našla. kamarádky ale mám
, jenže doma
. dvě výborné holky které mi čas od času volají a rozhání mé chmury
.jakmile se dostanu domů (jezdím skoro každý víkend) tak tradá a už sme spolu a snažíme se dohnat co sme zmeškaly
kapa: on je asi problém v tom, že paní do té sauny, na cvičení pro ženy, nebo do kurzu šití nesmí. Bez manžela. A že on tam s ní nepůjde, je jasné, když "my si vystačíme". Tohle já nechápu, protože bych se nikdy takhle omezovat nenechala. Ani kdyby ten chlap měl jinak svatozář, buď by si zvyknul, nebo by měl smůlu...