Brali jsem se, když nám bylo dvacet.

Láska jako trám, co vám mám povídat. Záhy jsme měli děti a žili vcelku spokojeně. Mého muže miluji, a to nejen proto, že se o nás vždy skvěle postaral. Má dobrou práci, pracuje na sobě a má pochopení pro mou ženskou a často znavenou duši. Když jsem byla na mateřské a mé šílení z dětí a domácích prací bylo na denním pořádku, vždy si na mě našel chvíli. Vyslechl mě, pohladil po těle i po duši a snažil se mi ve volných chvílích pomáhat. O víkendu luxoval, jezdil na velké nákupy a naučil se vařit. Víte, v naší době to nebylo obvyklé. Muži v zástěrách byli často cílem posměváčků, za pomáhání v domácnosti se hrozně styděli, tedy pokud se toho vůbec někdy odvážili.

 

Máme dvě dcery a tatínek je pro ně vzorem idolem a dobrým příkladem. Až mě to někdy trochu mrzí. Ale od malička je brával na výlety, ukazoval jim přírodu, kterou tolik zbožňuje, a učil je znát druhy hub, zvěře a ptactva. Jsem v těchto věcech trochu neznalá, byla jsem vždy ráda, že se jim v tomto směru tolik věnoval. Sbalili jsme v sobotu ráno batohy, v sedm stáli na vlakovém nádraží a do večera nás doma nikdo neviděl. Vymetli jsme díky manželovým mapám všechny kouty naší krásné země.

 

Pak holčičky začaly chodit do školy a jejich studijní nedostatky opět zachraňoval tatínek. Je zřejmě přirozený talent a ještě k tomu s pedagogickými vlohami, a tak je trpělivě doučoval vše od matematiky, dějepisu až po cízí jazyky. Nikdy, ale skutečně nikdy, na ně nekřičel.

 

Ideální muž, že?

 

Má však jeden háček. Když jsme spolu měli spor, vždy, když jsme se hádali, bylo to z jednoho jediného důvodu. Nechce mě nikam pouštět bez něho!

Dříve mi volaly kamarádky, abych s nimi šla například do kina nebo třeba jen tak posedět. Vždy jsem jim odpovídala, že to by se manželovi nelíbilo, že to nerad vidí. Smály se mi, domlouvaly a já byla jak mezi mlýnskými kameny. Pokoušela jsem se s mužem promlouvat, ale on je velmi tvrdohlavý, k mým požadavkům v tomto směru rezistentní. Vybrala jsem si, s kamarádkami jsem se postupem času přestala stýkat a dále trávila veškerý čas s rodinou. Nebylo tak zlé, věřte mi…

 

Až teď, co dcery dospěly a odstěhovaly se, cítím se zkrátka hrozně. Osaměle, vyčpěle, frustrovaně. Nemám s kým zajít na kafe, nemám s kým přátelsky a po žensku promluvit. Manžel zestárl jako já, ale stále nemá o kontakt s jinými lidmi zájem. Stále říká to samé: „Vždyť my si vystačíme, není nám spolu dobře?“

Ano, s mým mužem je mi kupodivu po těch letech stále dobře. Nelituji, že jsem strávila svůj život pouze se svou rodinou a poněkud separovaně.

 

Lituji, že v dnešní době nemám přítelkyni, lituji, že se cítím tak strašně osaměle…

 

Co o tom smýšlíte? Poradíte?