Pokud někdy, od chvíle, co se díky svojí blbosti dostala do tohoto pekla, pocítila úlevu, bylo to právě v tuto chvíli, v tento okamžik....

Ten děs, ta hrůza končí.... je konec!

Mysl se jí začala čistit stejně jako vzduch po letní bouři.

 

Naděje v podobě tohoto muže, který ji rozvázal a podal jí sklenici vody, jí dodala energii stejně jako dodá hladovému kůrka tvrdého chleba.

Třeštila jí hlava, zrak měla sice ještě rozostřený, ale poznala ho. Jeho oči, jeho úsměv, jeho sametový hlas... Byl to ten muž z inzerátu. Ten co ji tak učaroval, ten, se kterým si hodiny a hodiny dokázala povídat bez zábran o sexu, o kterém snila....

 

Bože, stačí pár hodin a nezmění se od základu jen váš život, ale i vaše názory, sny, touhy...

Rozbrečela se. Slzy se proměnily v rozbouřenou řeku a její duše se stala prolomenou hrází.

 

„Nejradši bych se zabil... Celý se to posralo.... Takhle jsem to nechtěl, opravdu ne...,“ řekl a pohladil ji po vlasech.

Jeho dotek byl pro ni jak rána elektrickým proudem.

 

Před očima se jí promítly hodiny strávené v tomhle odporně páchnoucím kutlochu jako šílený film od ještě šílenějšího režiséra a žaludek se jí obrátil stejně, jako obracíme tašku, když ne a ne najít pilulku proti bolesti.

Vyzvracela se na špinavou podlahu. Tělo se snažilo očistit, snažilo se dostat ze sebe všechen hnus, který se tu na ni nabalil a který prožila.

 

„Nedotýkej se mě!“ Její hlas byl podivně chrčivý a připomínal spíše stařecký šepot než hlas mladé ženy. Nikdy, už nikdy nedovolí nikomu, aby se jí dotýkal....

 

„Promiň...,“ zašeptal, "ale musíme jít, než se vrátí....“
Než se vrátí.... ten netvor, ta svině, která ji zbavila veškeré lidskosti. Zrůda, která dokázala to, že nenávidí samu sebe.

 

Namáhavě vstala z postele a svět se s ní zatočil.

Neomdlíš. N..e..o..m..d..l..í..š..!!!

 

 

 

„Jdeme! Není čas...!“ Chytil ji za paži a odvlekl ke dveřím.

Sluneční světlo jí bolestivě zaútočilo na oči a myšlenky se opět začaly ztrácet v mlze.

 

„Jedeme domů... Neboj se. Jedeme domů, Veroniko, do bezpečí....“ Podpíral její zesláblé tělo a snažil se ji co nejrychleji dostat k autu.

 

Nevnímala to, že se jí dotýká.... Myslela jen na to, že je konec, že jede domů, do bezpečí....

 

 

Jedeme domů, Veroniko, do bezpečí – v mysli se jí rozblikalo varovné světélko. Její mozek spustil alarm.

Veroniko....

Veroniko....

Veroniko?.....

.....vybavil se jí ten večer, kdy se s tímto mužem seznámila.... Neřekla mu svoje pravé jméno.

Představila se jako Karolína...

 

Trhla sebou.

„Copak?“ usmál se a vtlačil ji na zadní sedačku staré škodovky.

 

Ještě než přibouchl dveře, zahlédla v jeho očí na krátký okamžik záblesk něčeho, co ji přitáhlo zpět na samý okraj šílenství....

 

Může mít člověk v pohledu čisté zlo? Byla si jistá, že ano.... Právě ho totiž spatřila.

 

 

Hlasujte v anketě přímo zde v článku! Rozhodněte o tom, jak se děj bude dál odvíjet!
Hlasování bude ukončeno o půlnoci ze středy na čtvrtek.

Předchozí díly naleznete ZDE

Reklama