Foto: Se svolením Besky
Všimla jsem si, že jste v Japonsku a zmínila jste, že je to pro vás splněný sen – co přesně se vám na té zemi dostalo pod kůži natolik, že to takhle vnímáte?
Japonsko je pro mě fakt splněný sen už strašně dlouho. Vždycky mě fascinovalo, jak tam umí spojit tradici s budoucností, vedle chrámu vám projede šinkansen a všechno to funguje naprosto přirozeně. Dostalo se mi pod kůži hlavně to, jaký mají respekt k detailu, estetice a k ostatním lidem. Je tady cítit klid a bezpečí i ve velkém chaosu města. A o gastronomii snad ani nemusím mluvit. Každé jídlo je pro mě zážitek, neskutečně silné vývary, perfektně fermentovaná zelenina, kvalitní maso, matcha na všechny možné způsoby. Palačinky, zmrzlina, pivo, mochi…
Překvapilo vás tam něco, co jste vůbec nečekala, ať už v kultuře, lidech nebo v běžném fungování?
Překvapilo mě, jak extrémně všechno funguje. Přesnost, čistota, ohleduplnost lidí. Nikdo se nikam netlačí, nikdo nekřičí a přesto jsou všude davy. A taky jak krásně zabalené umí být úplně všechno, i obyčejná svačina z obchodu je malý zážitek.
Máte už z té cesty nějaký silný moment nebo zážitek, který si podle vás ponesete ještě hodně dlouho?
Silných momentů už bylo víc, ale hodně ve mně zůstane třeba první pohled na Tokio večer, nebo chvíle v tichém chrámu, kde se člověk úplně zastaví. A pak úplně nepochopitelné pro mě, a až dojemné, když se ptáte někoho domácího na cestu v metru a dotyčný vám nejenom že vysvětlí cestu, ale doprovodí vás na vaše nástupiště, a někdy je to doopravdy bludiště, tokijská Shinjuku anebo Shibuya stanice mají kolem 20–30 nástupišť a třeba Shinjuku má plus mínus dvě stě výstupů ze stanice.
Promítne se Japonsko i do vaší kuchyně – odvezete si odtud konkrétní techniky, chutě nebo přístup k jídlu?
Do kuchyně si určitě odvezu hodně. Nejen chutě, ale hlavně přístup. Obrovský respekt k surovině, sezónnost, preciznost a to, že i jednoduché jídlo může být dokonalé. Méně je někdy opravdu víc. První věc, kterou doma připravím, bude poněkud nečekaná, a bude to jejich ikonický vajíčkový sendvič, který je tady pro Japonce každodenní strava.
Je něco, co jste tam ochutnala poprvé a jaké to bylo, pokud ano?
Ochutnala jsem spoustu věcí poprvé – třeba opravdové wagyu v Japonsku, čerstvé mochi nebo několik druhů matchy, které chutnají úplně jinak než to, co známe doma. A byla to radost. Nejvíc mě však zaskočilo natto, fermentované sójové boby, které jsou tady absolutní hit, protože jsou neskutečně zdravé. Ale jejich struktura je lepivá a moc nevoní, každopádně to byl zážitek to ochutnat.
Foto: Se svolením Besky
Co vás teď baví víc – pečení, díky kterému jste známá, nebo se postupně přesunete k vaření?
Co mě baví víc? Pořád miluju pečení, to je moje srdcovka. A to mě i živí, vedu kurzy pečení už několik let. Ale vaření mě teď baví čím dál víc, protože v něm mám někdy větší svobodu a prostor si hrát. Ideálně mě však baví kombinace obojího.
Chystáte v nejbližší době nějaký nový projekt, třeba další kuchařku nebo nový formát receptů?
Nové projekty chystám, ale nechci úplně předbíhat. Určitě budou nové recepty, nové formáty a něco, co moje publikum ještě možná nečekalo.
Hodně lidí sleduje i vaši proměnu postavy, přemýšlela jste někdy nad tím, že byste tohle téma zpracovala? Návod na to, jak zhubnout podle Besky?
Co se týče proměny postavy, chápu, že to lidi zajímá, ale nechci dělat rychlé návody typu „zhubněte za měsíc“. U mě to bylo hlavně o dlouhodobé změně návyků, rovnováze, pohybu a vztahu k jídlu. Pokud to někdy zpracuju, tak upřímně a bez nesmyslů. Momentálně jsem se této tématice nejvíc věnovala na mém HeroHero Nebesky s Besky.
Nedávno jste mluvila o tom, jak jste se seznámila s Adamem Vaculou, co pro vás bylo na začátku rozhodující, že jste si k sobě našli cestu?
S Adamem jsme si našli cestu hlavně díky tomu, že nám spolu bylo dobře a přirozeně. Bez her. Od začátku tam byl humor a pocit bezpečí.
Působíte velmi otevřeně a sdílíte svůj život, zatímco on vypadá spíš zdrženlivější – jak v tomhle fungujete jako pár?
Jsme v tomhle docela vyvážení. Já jsem otevřenější a sdílnější, on je víc v klidu a drží si svoje soukromí. Myslím, že se dobře doplňujeme. Taky si však ráda ty nejvzácnější momenty nechávám pro sebe – pro nás dva.
Foto: Se svolením Besky
Zapojuje se doma do vaření, nebo to nechává primárně na vás? A stane se někdy, že vás v kuchyni překvapí?
Do vaření se trochu zapojuje, a asi nikoho nepřekvapí, že doma kuchyň často ovládám já. Ale umí mě mile překvapit a občas převezme iniciativu, což oceňuju. Například mě mile překvapil na Valentýna, kdy vystřihl luxusní večeři, a já doteď nerozumím, proč nevaří častěji (haha).
Když zrovna nepracujete, co vás nejčastěji spojuje – máte nějaké společné rituály nebo aktivity, ke kterým se vracíte?
Když nepracujeme, spojuje nás hlavně normální život. Mnohokrát je to jenom oddych, filmy a dobré jídlo. Adam je milovník filmů a knih, já zase toho gastra. Takže se to hezky doplňuje. Pak určitě společné procházky, sport jako třeba padel, výlety, dobré jídlo, cestování. Japonsko na měsíc nás přesvědčuje o tom, že se doplňujeme a funguje to.
Když vyrážíte na cesty a výlety, kdo z vás řídí?
Když vyrážíme na cesty, řídíme oba. Já se ale přiznám, že řídím moc ráda, a proto si Adam často může „oddechnout“ jako spolujezdec.
Jste ambasadorkou značky Opel – jaký model aktuálně řídíte a čím si vás získal v běžném fungování?
Se značkou Opel spolupracuju ráda a už to bude pár let. Dává mi smysl spojovat se s něčím, co opravdu využívám v běžném životě a pomáhá mi v něm, ať už v soukromí, anebo pracovně. Jak jsem zmiňovala, kurzy pečení vedu už několik let a na každý jeden kurz s sebou nesu ingredience a pomůcky, a když učíte deset lidí, tak je to nějakých pár kilo mouky, cukru a čokolády. Můj Opel Grandland je neskutečně prostorný, krásný a myslím, že nám to klape skvěle. Auto je pro mě hlavně o praktičnosti, pohodlí a spolehlivosti.
Jaká jste řidička, nejste postrachem silnic?
Myslím, že jsem zodpovědná a klidná řidička. Umím si řízení užít a nejsem ve stresu, žádný postrach silnic snad nejsem. Dbám na bezpečnost, protože mám pořád na paměti, jak setina sekundy může změnit všechno.
Pamatujete si na své začátky za volantem – jak náročné pro vás bylo udělat si řidičák?
Řidičák jsem dělala hned, jak jsem na to měla věk. Strašně jsem se na ten pocit a den, kdy ho dostanu, těšila. Naštěstí se mi povedl na poprvé a od toho dne jezdím každý den. Samozřejmě ty začátky byly doprovázené malým strachem, ale časem jsem získala sebevědomí. Dneska jsem ráda hlavně za svobodu, kterou mi řízení přináší.
Máte s řízením spojený nějaký zážitek nebo cestu, na kterou ráda vzpomínáte?
Ráda vzpomínám hlavně na cesty, kdy jedeme jen tak, pustíme hudbu a nemusíme nikam spěchat. Mnohokrát v autě hrajeme nějaké slovní hry a často se smějeme. Tím, jaký je to uzavřený prostor, je to o to intenzivnější. To jsou často ty nejlepší momenty.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář