Jsme v tomto smyslu vzorní rodiče.
V době besídky jsme oba s manželem měli být v práci a nebylo zrovna snadné vše zařídit. Za manžela nakonec zaskočil jeho otec a za mě (samozřejmě jsem byla v ten den editorem) vzala odpolední povinnosti naše zlatá Merylka. „Jak jde o děti, tak je to jasný. Beru to za tebe a vyřízeno!“ pronesla a já tedy mohla s klidným vědomím uhánět na to představení pro mě nejcennější.

 

Přiběhli jsem s manželem na poslední chvíli (mimochodem, nevím jak to ti ostatní rodiče stíhají), samozřejmě vybaveni kamerou i foťákem.

Paní učitelka uvedla celé představení a poté vyšly všechny děti za ruce zpoza dveří. Ta naše měla hlavu pyšně zdviženou, očka se jí při pohledu na nás šťastně rozzářila. Držela se za ruku s Vildou, jejím oblíbencem.

 

Zpívalo se a tančilo.

Paní učitelky mají můj veškerý obdiv a úctu, jelikož prostě nechápu, kterak mohou naučit takovou hordu čtyřletých dětí tolika básničkám a písničkám. A nejen to. Dokonce zkoordinují ty malé uličníky k půvabným tanečkům a oni je nadšeně předvádějí.

A už mi šly slzy do očí.

 

Moje dcera je hyperaktivní, jak jsem se už zde mnohokráte zmínila. Toto se projevuje také tím, že má veliký problém se soustředěním. Po chvíli zpěvu ji to přestalo bavit a právě když jsem sama sebe dojímala tím, jak jí to v těch bledě modrých šatečkách sluší, začala se vrhat na Vildu. Natahovala se k němu a chtěla ho líbat. Smála jsem se a u toho mi tekly slzy. Pokaždé, když mě její oči hledaly v davu rodičů, jsem na ni zamávala anebo hlasitě tleskala. Měla v očích ohromnou radost a byla tolik pyšná. Ale to bylo to hlavní ještě před námi.

 

„Teď vám děti zahrájí pohádku,“ řekla nám paní učitelka a děti se šly připravit. Viděla jsem, jak si berou jednoduché masky zvířátek, a čekala, jaké zvířátko bude hrát ta moje. Po chvíli manžel říká: „Ta naše holka hraje strom!“ a já si uvědomila, že s tou maketou stromu v zadní části pomyslného jeviště bude to naše zlato stát až do konce. Během pohádky kolem ní hopsali ti mluvící zajíčci a pískající myšky a bručící medvědi, a ona tam stála jak solný sloup. Bylo mi jí hrozně líto…

 

Po skončení celé besídky k nám ale běžela a horlivě nám vysvětlovala, jak ten strom musela držet. Ukazovala nám, jak přesně musela strom podpírat a třímat v ruce pod bradou a po celou dobu pohádky s ním ani nepohnout. Pro ni to muselo být něco nepředstavitelně těžkého!

 

Byla ohromně šťastná a cítila se hrozně důležitě.

Pro ni nebylo vůbec důležité hopsat tam jako králík a ani nemusela po celou dobu promluvit.
Ke štěstí jí stačil papírový strom…

 

A tak přišly další šťastné slzy... Nemám já ohromné a výjimečné dítě? :-)