berByla jsem čerstvě vdaná a pojala jsem potřebu ukázat svému novomanželovi, jaký důraz kladu na obyčeje a jak je pro mě kulturní bohatství v podobě různých zvyků důležité. Chtěla jsem takové Velikonoce, na které nezapomene. Nezapomněla jsem já.

Hned ráno mi manžel sdělil, že musí odjet, tuším někam na zápas, a že se vrátí navečer. To bylo prima. Alespoň mi nebude překážet a bude po návratu náležitě překvapený.

Madam má postřeh!

Vzala jsem ze společného šuplíku posledních patnáct set korun a rozjela se do Kotvy nakupovat.

Potřebuji formu na beránka, spoustu oříšků a také rozinek, mouku, cukr, plato vajec a hlavně nějaký dáreček, aby nás beránek nepokakal. Už jsem si malovala, jak bude valit oči...

Před Kotvou stál dav lidí. skořJakýsi člověk v černé kožené bundě, ověšen zlatem, tam hýbal malinkatými kelímky, pod kterými schovával kuličku. Dívala jsem se z povzdálí, jak to dělá, a zjistila jsem, že pokaždé uhodnu, pod kterým ze tří kalíšků nakonec skončí.

Když si někdo vsadil na nějaký kelímek, vyhrál jedenkrát tolik, než vsadil. Ještě jsem se hodně dlouho dívala a pokaždé jsem uhodla. Před očima se mi začaly objevovat obrázky dvakrát tak velkého dárečku a dvakrát krásnějších Velikonoc.

„Dám tadyhle pět set korun na tenhle kalíšek,“ povídám tomu snědému muži.
„Madam je odvážná, madam jde do toho,“ všechny oči spočinuly na mně.
„Madam má postřeh a vyhrává!“ Měla jsem takovou radost, že bych mu dala pusu. Sklidila jsem aplaus.
„Madam to ještě zkusí?“
Madam to zkusila.

Během několika málo minut madam prohrála celých patnáct stovek!

Měla jsem pocit, že na mě spadla cihla. Chtěla jsem se rozbrečet, ale styděla jsem se. Modlila jsem se, aby to všechno nebyla pravda. Bulela jsem zapíchnutá v sedačce tramvaje celou cestu domů a pak ještě mámě v klíně.

„Prosim tě, tady máš peníze a jeď si to nakoupit, někdy mi to dáš,“ pravila ta dobrá žena, když viděla, jak jsem zoufalá. „Gamblere jeden,“ dodala s úsměvem. Byla můj zachránce a Anděl. Jak už maminky bývají.

Po třetím fiasku to jistil beránek z krámu

Zkrátím to:

  • První těsto na beránka jsem osolila. Skončil v záchodě.
  • Druhému beránkovi se ani přes veškerou snahu nechtělo z formy. Vztekle jsem ho vybrala lžičkou a snědla.
  • Když jsem se nervózně pokusila třetího beránka vyndat z trouby holýma rukama a způsobila si parádní spáleninu na obou dlaních, následkem čehož jsem ho bolestí vrhla na zem a rozbila, šla jsem ho koupit.

Zcela zázrakem se mi ten den povedlo alespoň uvařit vejce. Tím moje smůla ale nekončila. Ani zdaleka.

Červenou barvu, kam jsem mínila namočit část vařené snůšky, jsem nedopatřením převrhla rovnou na linku, sebe a koberec. Vyrobila jsem nádherný rudý flek, který jsem se pokusila „chytře“ odstranit Savem tak urputně, že jsem kolem červeného fleku vyrobila ještě bílý. Plačky jsem barvila vejce temperami. Ne, na mazanec jsem už neměla energii.

Dostala jsem násadu od krumpáče

krompManželovi jsem, aby ho beránek nepokakal, koupila pruty na ryby, protože to byl jeho koníček. Připravila jsem je do kuchyně, uklidila, co šlo, a čekala.

Kdybych si tehdy při čekání kousala nehty, měla bych dnes pahýly jen k loktům.

Přišel po půlnoci, namol, a aby beránek nepokakal mě, obdaroval mě násadou od krumpáče a uchem od půllitru. Aniž by vůbec postřehl všechno, na čem jsem málem nechala psychické zdraví - usnul jako špalek ve vaně!
„Fakt děkuju!! Nazdar!“

„Maminko, můžu dneska spát u tebe? Letos mě beránek nepokakal, on mě od hlavy až k patě zes...!!!“

Dnes se tomu směju, ale tehdy jsem ronila slzy do máminých lůžkovin asi do tří do rána.

Letos mě čekají první Velikonoce v novém domově a první s Radkem.

Péct budu hned v sobotu, ze skořápek jsem už léta vyléčená a vejce barví dneska Johanka. Už se těším!

Reklama