Čas ubíhá tempem, které bychom mnohdy rádi zpomalili, a další rok se neúprosně chýlí ke svému konci. Před námi by mělo být nejkrásnější období roku, a nepodlehneme-li všeobecnému nákupnímu šílenství, snad to tak i může být. Vánoce, druhý nejdůležitější křesťanský svátek a v evropském kulturním prostředí dominantní svátek i pro nekřesťany, podléhají mnohým tradicím; ty se mohou kraj od kraje lišit, některé zvyklosti však platí ve všeobecném měřítku. Třeba pečení vánočky.

61a4e3fcc15e5blobid0.jpg
Foto: Shutterstock

Původně podlouhlý bochánek ze sladkého těsta

Pečení vánočky patří mezi nejstarší vánoční tradice. Ta původní a o generace starší (cca ze 14. století) ale vypadala jinak než ta, kterou známe dnes. Nejčastěji se nazývala calta a zdaleka se nechlubila tak slavnostním kabátem jako současná vánočka. Šlo o nepletenou formu, podlouhlý bochánek z bílého sladkého těsta, ze kterého až o dvě století později vzešla současná zaplétaná podoba. Zpočátku šlo o výsadu profesionálních pekařů – například v Praze zastával Pekařský cech vysokou vážnost. Až v průběhu 18. století se pečení tradiční vánočky ujaly hospodyně a každá rodina si pekla tu svou, přesněji řečeno své.

Každoročně na Štědrý den dopoledne chodili pekaři se slavnostní vánočkou na Pražský hrad; tradičně jí obdarovávali nejvyššího purkrabího. Šlo o významný okamžik dne, na který se obvykle přicházelo podívat nespočet Pražanů. Někdy pekaře museli doprovázet strážníci, aby jim zajistili volný průchod městem. Zásadní bylo donést vánočku v neporušeném stavu; opak měl znamenat potíže po celý nacházející rok.

van1.jpg
Foto: Shutterstock

Pro každého jedna

Vánoček se v domácnosti peklo vždy více, a to v souvislosti se členy rodiny – pro každého byla určena jedna malá. Další a největší se pekla na samotný štědrovečerní stůl. První upečenou vánočku dostával podle tradice hospodář; ten také na konci slavnostního hodování zakrojil do té největší, společné. Po krajíčku následně obdaroval všechny členy domácnosti, často i dobytek, aby od něj zažehnal nemoci a zlé síly. Někdy se nedojedená vánočka nechávala na stole přes noc pro duše těch, co už odešli.

Vánočka – v rámci štědrovečerní večeře – byla sedmým a posledním chodem. Mnohdy byla i chutným doplněním vánoční nadílky pro potřebné a platila za vítaný dárek, protože bílé pečivo s notnou dávkou tuku bývalo vzácné a ojedinělé.

Byla to věda

Vánočka svým tvarem připomíná miminko v zavinovačce, malého Ježíška. Symbolizovala nový život, plodnost a dostatek. Její pečení nebylo jen tak; ctily se přísné zásady, protože na tom, jak se povedla, měl záležet osud celé rodiny. Hospodyně, která těsto zadělávala, bývala tradičně oděna do bílé zástěry, na hlavě pečlivě uvázaný šátek. Při přípravě na ni nesměl nikdo promluvit a také ona měla být úplně zticha. Během kynutí měla tu a tam co nejvýše poskakovat, aby těsto dobře vykynulo. Děti naopak skákat nesměly. Za špatné znamení a hrozbu pro celý nadcházející rok bylo považováno prasknutí nebo připálení vánočky.

bakak.jpg
Foto: Shutterstock

Původní vánočka se splétala z devíti pramenů. Spodní čtyři symbolizovaly vodu, vzduch, slunce a zemi, prostřední tři rozum, cit a vůli a poslední dva lásku a poznání. Někde se do vánočky zapékala mince, která měla svému nálezci zajistit hojnost a zdraví po celý nadcházející rok.

Čtěte také:

Zdroje: cs.wikipedia.org, kniha Vánoce - historie, zvyky, tradice, Jitka Pastýříková

Reklama