Foto: Shutterstock
Pořád to někteří lidé z naší republiky nechápou, a proto jsem se rozhodla napsat i náš příběh. Berte to vážně, myslete na ostatní a nepanikařte! Tohle jsou tři věci, díky kterým to ČR muže zvládnout a věřte, že vím, o čem mluvím. Když můj budoucí manžel odlétal před třemi týdny pracovně do Londýna, vše se zdálo být v pořádku. Koronavirus u nás v zemi ještě nebyl, takže se nic nedělo a problémy v Číně a Itálii se zdály daleké. Vše se ale změnilo, když se vrátil.
V naší republice začali přibývat nakažení, vláda začala vydávat opatření a můj milující partner onemocněl. Při prvních projevech oslabení si vzal home office a pracoval z domu. Samozřejmě jsme ihned hledali příznaky koronaviru a žádným z nich jeho nemoc neodpovídala. Když ale z Londýna přišel e-mail, že na konferenci, které se účastnil, byli dva nakažení lidé, začalo drama. Do toho měl zvláštní teplotu. Jednou to bylo 36,8 a za hodinu 39,5. Za půl hodiny třeba 37,2.
Volali jsme proto na hygienu, kde nám řekli, že k nám do tří dnů přijede sanitka na odběry. Ta ale nedorazila. Přítel tam tedy volal znovu, nakonec přijela sestra, která na mou otázku, zda je velká pravděpodobnost, že to mám i já a naše půlroční dcerka, odpověděla, že to nemám vůbec řešit, protože to stejně budou mít všichni. Pokud to prý někdo nemá teď, tak za dva týdny určitě. Její celkové chování bylo strašné, ale rozebírat ho podrobně nechci. Chápu, že toho mají hodně a tato situace není jednoduchá pro nikoho z nás.
Mohlo by vás zajímat: Odborníci z ČVUT radí, jak sterilizovat respirátory k opakovanému použití
Po těchto odběrech nastalo peklo. Čekání. Museli jsme volat na jedno číslo, kde nám řekli, že výsledky budou až v 15:00, tedy 24 hodin od výtěru. Čekání bylo strašné, ale oznámení pozitivního výsledku mého muže ještě horší. Samozřejmě jsem myslela hlavně na naši malou dcerku. Ona ani já žádné příznaky nemáme a testy nám oběma udělají až potom, co bude mít přítel test negativní. Máme být prostě doma v karanténě a čekat. Nejhorší u této nemoci je, že nemůžete dělat vůbec nic, není na ni žádný lék. Léčí se jen symptomy.
Chtěla bych poprosit všechny lidi, aby nechali léky v lékárnách taky těm nemocným. Bez paralenu totiž nesníží horečku a bez kapek na kašel jim může začít zápal plic. Na obě tyto věci mohou zemřít! Uvědomte si to a myslete alespoň na malé děti, prosím! Protože když jsme volali na číslo pro tyto účely, bylo nám oznámeno, že dokud se přítel nezačne dusit, nemůžeme dělat vůbec nic. Teprve kdyby se dusil, si máme volat záchranku, což už může být ale pozdě.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli se o tohle s někým podělit, ale pokud by to mělo zachránit alespoň jednu rodinu, tak to smysl má. Mohlo se udělat víc. Měly se uzavřít hranice mnohem dřív a otec mé dcery by zůstal doma a nebyl by vyslán pracovně pryč. Je tolik kdyby, které nám už ale nepomůžou. My jako rodiče půlroční princezny se společně s našimi blízkými můžeme už jen modlit, aby se u ní žádné příznaky neobjevily a byla ona, stejně tak její tatínek i já, naprosto v pořádku. Prosím, myslete i na druhé a začněte to brát vážně. Není to jen v televizi! Je to skutečné!
Přestaňte si, prosím, stěžovat, že musíte být doma. Já jsem s dcerkou zavřená od rána do večera v jednom pokoji, a když z něj jdu třeba do kuchyně, a pak se vracím, provádím hygienu, jak v nemocnici před operací. Můj přítel je kousek od nás a můžeme se bavit maximálně přes dveře a on svou dceru vidí jen na fotkách a videu. Tak se nad tím zamyslete. Zdravá rodina je nejvíc!
Dále si můžete přečíst: Seznam věcí, které byste měla pravidelně čistit nejen kvůli koronaviru
Nový komentář
Komentáře
Jo je to těžký. Mě ta karanténa začíná ničit psychicky. Starám se o své rodiče, 88 a 83 let. Jezdívala jsem za nimi podle potřeby ale minimálně třikrát týdně do 6 km vzdálené vesnice. Přestože jsem jim zavezla zásoby jídla a řekla, že návštěvy budu muset omezit, ale samozřejmě ať volají kdykoliv budou něco potřebovat. Invalidní maminka cítila potřebu mě zastoupit na zahradě, během půl hodiny upadla a ochrnula na jednu nohu a má velké bolesti. Nehledě na karanténu s ní tatínek jel do nemocnice (bez roušek) tam je odmítli ošetřit, že to nic není ať si dá prášky od bolesti. Tatínek je takový pařez, že nebude jíst rozvážené jídlo z restaurace ale jenom to od maminky. Jela jsem tam a navařila za její asistence několik chodů a zamrazila. Otec to ani nedokáže vyndat z mrazáku, musí maminka. Předevčírem jsem jim zavezla našité roušky a nějaké léky. Otec mě jenom přivítal s úšklebky na moji roušku a výčitkami, že se o ně vůbec nezajímám, že by tam klidně mohli chcípnout. Telefonovat není zajímat se, to musí být osobně a něco udělat na poli. Příští týden budeme sadit brambory a jak ho znám, když říká v sobotu, tak to bude ve čtvrtek a nezavolá, protože se mám zajímat!
Kdyby, kdyby...To si vůbec nepřipouštějte...Stalo se, co se stalo...Teďka hlavně, musíte být statečná, vydržet a překonat zlé chvíle...Držím pěsti, zase bude líp !!!!
Držím palce, aby vše dobře dopadlo a manžel se z toho dostal.
Já chápu, že si paní potřebuje postěžovat. Jen nechápu, čím chce zachraňovat tu alespoň jednu rodinu.
Přestaňte si stěžovat, to můžu jenom já!!
Představte si, že takhle žijí tisíce rodin, některé s dvěma třema dětma. Denně se s nimi ještě musí učit. Některé matky samoživitelky se dostaly na dno svých finančních možností.
Jste silná žena, určitě to dobře dopadne. Držím prsty Vám a všem v podobné situaci.