Mám-li srovnast bolest fyzickou s bolestí duševní, ta druhá je pro mě horší. To se ukázalo, když jsem v 18 letech skončila u psychologa a ve 22 u psychiatra a na antidepresivech.

Prostě, jizvy, které máš zvenku a jdou vidět, určitě bolí, ale jizvy, které máš skryté v duši, ty bolí mnohem víc.
Co se týče fyzické bolesti, tak jsem tvor dosti odolný - žádná zlomenina, žádné šití, žádný porod (zatím). Jsem však takový zvláštní talent, pokud jde o zranění.

Nad tím, že mám každou chvíli modřiny a nevím, kde se vzaly, se už roky nepozastavuji, vždycky se někde praštím o roh, i když snad žádný není. Mou nejlepší modřinou byl asi pestře zbarvený monokl kolem celého pravého oka, když mi bylo 5 let. Přišla jsem k němu díky mému staršímu bratrovi.

Byli jsme chvilku v pokoji bez dozoru a honili se. Ten zmetek najednou uhnul a já to napálila přímo do topení (žebra). No, řvala jsem jak pavián, že mě brní hlava a že nevidím. Samozřejmě, mamina mi pak ještě přidala několik dalších modřin.

Poněkud netradiční úraz jsem si přivodila v 10 letech, když jsem seděla s rodiči u tv a pletla. Stále si pamatuji, že to bylo na jehlicích č. 2,5. Pletařky mají mnohdy zlozvyky dělat s jehlicemi i jiné věci, než ke kterým jsou určeny. No, já tak seděla a opřela jsem si o jehlici bradu, najednou šup, já se v křesle vzpřímila a naši nechápavě koukali. Letěla jsem do koupelny, otevřela nad umyvadlem pusu a z té se řinula krev. Prořízla jsem si po celé délce horní patro. Tohle jen nepatrně pálilo, ovšem já inteligent o pár minut později jedla chilli kuře...

Já pokaždé, když si něco udělám, hrozně nadávám, ne bolestí, ale proto, že jsem nemehlo. Poslední závažnější zranění, co jsem si způsobila asi bolelo, ale nemohu to říci jistě. Jsem náměsíčná a v tom stavu dělají lidé různé věci. Kamarádka například vaří čaj. Já nikdy nic zvláštního nedělala, ale loni v únoru se zadařilo.

Vzbudila jsem se s pravým zápěstím opřeným (celou vahou) o vnitřní stranu víka remosky, ta remoska byla zaplá. Udělala jsem si pěkný pruh přes celé zápěstí, no nic pěkného na pohled to nebylo, šlo to i přes žíly. Když jsem si řádně zanadávala, naklusala jsem do lékárny a dostala jsem mazání a náplasti na popáleniny. Díky tomu se to hojilo celkem dobře. Zbyl mi jen blednoucí pruh.

Jinak fyzická bolest, které jsem si více všimla, tak to bylo na kožním, kdy mi ani neřekli, co mám v plosce chodidla. Kůže bez poškození, ale bolelo mě to při chůzi. Suše mi řekli: Pan doktor Ti to vyřízne (bylo mi 16 let).

Tak jsem si lehla, jak doktor řekl, nejdříve mi tam ďobnul injekci na umrtvení (to jsem se reflexně nadzvedla). No, ale potom... Ten člověk mi tam skalpelem rejdil tak hluboko, že nějaká injekce byla k prdu a já se bolestí prudce posadila a myslela jsem, že ho snad zabiju, oživím a ještě jednou zabiju.

No, přežila jsem to, doma jsem pak po dvou hodinách požádala maminu, aby mi vyměnila převaz. Sundala krví nacucaný obvaz, pak se na mě koukla, že si to mám vyměnit sama. Měla jsem v chodidle zajímavou díru a zřejmě se jí vůbec nelíbila, tak jsem párkrát převázala vzpomínku na doktora mučitele a časem bylo vše ok.

Nezůstala mi po zákroku jediná stopa.
To by asi tak bylo k mé fyzické bolesti vše. Řekla bych, že jsem dopadla, zatím, dost dobře.
BastMetztli

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Jsi hrdinka. A mě jsi strašně pobavila u ranní kávy „...zabiju, oživím a znovu zabiju“ je prostě geniální. S Tvým dovolením přidávám do své výbavy. To se mi moc líbí! :-) Míša

Jinak dnes stále povídáme o bolesti

  • Jak snášíte bolest všeobecně?
  • Můžete o sobě říci, že jste hrdinka, nebo spíš opak?
  • Souhlasíte s tvrzením, že muži jsou padavky?
  • Jak vzpomínáte třeba na porod?

Pište, co vás k tomu napadne na redakce@zena-in.cz